Archiv pro měsíc: Srpen 2002

Nepřikázané jednatelství

    Stěžejní ustanovení obsažené v zákoně upravuje tento právní úkon tak, že obstará-li někdo, aniž je k tomu oprávněn, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, je ten, jehož záležitost byla obstarána, povinen nahradit jednateli bez příkazu nutný náklad, i když se výsledek bez zavinění jednajícího nedostavil. Důležité je, že jednání musí být vedeno s úmyslem odvrátit škodu. Jen tehdy vzniká jednateli právo požadovat uhrazení nutných nákladů. Nárok vznikne i přesto, že k samotnému odvrácení škody nedojde, pokud toto „selhání“ nebylo způsobeno jednajícím.

    Nejde-li o odvrácení hrozící škody, musí ten, kdo chce obstarat záležitost jiného, zpravit jej o tom a vyčkat jeho souhlasu. Neučiní-li tak a jde-li o záležitost k prospěchu jiného, má jednatel bez příkazu nárok na náhradu nákladů, kterými byl ten, v jehož zájmu jednal, v době skončení jednání obohacen.

    Kdo zasáhne do záležitostí jiného, aniž by šlo o odvrácení hrozící škody, odpovídá za vzniklou škodu. V rámci této odpovědnosti odpovídá i za náhodu, ledaže by vznikla i bez jeho zásahu. Totéž platí, zasáhne-li někdo do záležitostí jiného proti jeho projevené vůli. Jelikož v těchto případech, kdy zásah do záležitostí jiného nevede k odvrácení škody, musíme tento zásah posuzovat v podstatě za neoprávněný, je i odpovědnost jednajícího mnohem přísnější. Bude zahrnovat i tzv. objektivní odpovědnost, tedy odpovědnost za náhodu. Ovšem ne samozřejmě za jakoukoliv, to by bylo nepřiměřeně a především nesmyslně tvrdé. Za takovou náhodu, která by vznikla i případě, že by k zásahu vůbec nedošlo, odpovědnost nenese.

    Nemá-li jednatel bez příkazu nárok na náhradu nákladů, je oprávněn vzít si, pokud je to možné, co pořídil svým nákladem. To je logické pravidlo respektující zásadu nepřípustnosti bezdůvodného obohacení. I v tomto případě by neoprávněný nabyvatel byl povinen obohacení vydat. Z dikce části tohoto ustanovení „pokud je to možné“ plyne jisté upřesnění situace. Není možné nárokovat převzetí věcí vždy. Pokud by to např. zasahovalo do práv osoby, jejíž záležitosti byly neoprávněně obstarány, nebyl by takový nárok právem podložen.

    Na druhé straně je ovšem jednatel bez příkazu povinen dokončit jednání, podat o něm vyúčtování a převést vše, co při tom získal, na toho, jehož záležitost obstaral. To vede k vyvážení vzájemných práv a povinností mezi účastníky tohoto vztahu. Jednatel je povinen své jednání dokončit, pokud ho již započal, vydat vyúčtování a také vše, co při jednání získal.

Přímá volba prezidenta?

Hlavně v souvislosti s předvolební kampaní se v první polovině roku 2002 začala stále častěji zmiňovat otázka přímé volby českého prezidenta. Koalice si přímo volbu prezidenta dokonce zvolila za jedno z hlavních předvolebních témat. Vzhledem k tomu, že i vítězná ČSSD prosazuje přímou volbu hlavy státu, dá se očekávat, že v budoucnu bude  český prezident skutečně vybírán – přímo – občany. Zdlouhavost legislativního procesu – a zvláště v případě takto zásadního konstitučního zásahu – bude mít ovšem za následek, že první nástupce Václava Havla získá svůj mandát dosud „tradičním“ způsobem, tedy společnou volbou poslanců a senátorů. První přímo zvolený prezident proto bude vybrán s největší pravděpodobností až v roce 2008 a naši zákonodárci tak mají dostatek času, aby připravily skutečně vyhovující model volby hlavy státu. A měli by při tom (a jistě budou) naslouchat i radám a návrhům ústavních právníků.

Na sklonku roku 2001 uveřejnil doc. Vojtěch Šimíček v Politologickém časopise (4/2001, str. 388 – 91) článek ve kterém přehledně shrnuje výhody a nevýhody přímé volby prezidenta a na závěr prezentuje vlastní rámcový návrh modelu prezidentské volby. Shrňme si tedy nejprve výhody:

1. Prezident jako hlava státu získává díky přímé volbě i silnější mandát a legitimitu

2. Prezident má sehrávat integrující roli ve společnosti a je proto lepší, když reprezentuje většinu občanů než jen aktuální většinu v Parlamentu

3. Prezidentem by měla být zvolena silná (a charismatická) osobnost, která dokáže oslovit občany napříč politickým spektrem

4. Přímá volba prezidenta potlačuje vliv politických stran na volbu, zvolený kandidát je sice podporován politickou stranou či stranami, musí ale současně respektovat širší zájmy občanů

5. Došlo by alespoň k posílení přímé demokracie

6. Omezuje se riziko patové situace (ke které došlo na Slovensku v roce 1999)

Toto jsou sice na první pohled všeobecně uznávané přednosti přímé volby, nicméně zkusme se na ně jednotlivě podívat zblízka.

1. Mandát a legitimita prezidenta by byly jistě silnější, má to však znamenat, že americký prezident má slabý a málo legitimní mandát, protože byl zvolen – formálně vzato – nepřímou volbou (nesmíme v této souvislosti zapomínat na to, že co do počtu voličů byl současný americký prezident G. W. Bush svým demokratickým rivalem poražen!). Stejně tak mandát nepřímo zvoleného italského prezidenta by měl být – a ústavně je tak v podstatě koncipován – velice slabý, současný italský prezident Ciampi však váhou své osobnosti dává prezidentskému úřadu velkou vážnost.

2. Integrující role prezidenta je bezpochyby významná, otázkou ale zůstává, zda se na naší politické scéně objeví osobnost, která bude schopna tuto roli plnit alespoň vzdáleně podobným způsobem, jako tak činil a činí Václav Havel (a že ani v tomto směru se tento „symbol“ revoluce nevyhnul kritice).

3. Požadavek na silnou a charismatickou osobnost v sobě (imanentně) obsahuje nebezpečí zvolení populisty, populisty s nadstandardní majetkovou základnou, anebo – ještě hůře – populisty s mediálním zázemím. Já osobně si dokáži velice dobře představit, jak Vladimír Železný díky „své“ TV Nova, a své perfektně zvládnuté – a demagogií překypující – rétorice, získá prezidentský mandát. O tom, zda je tato (bezpochyby) silná a charismatická osobnost s vlastním „mediálním arzenálem“ schopna uspět uvidíme již v podzimních senátních volbách.

4. Potlačení vlivu politických stran je v této situaci skutečně možné, což je ve společnosti, kde se politické strany netěší největší podpoře zřejmě pozitivní moment. Obávám se, že toto pozitivum by bylo vykoupeno hrozbou zvolení populisty, jak jsem popsal v předchozím bodě.

5. Přímá volba by pochopitelně posílila formu přímé demokracie, patří ovšem k nejstarším politicko-filosofickým sporům otázka, zda je to žádoucí. Je skutečně přímá demokracie ideál, ke kterému chceme směřovat?

6. Hrozba patové situace sice teoreticky hrozí, přesto se domnívám, že naše demokracie – přes svou těžko zpochybnitelnou křehkost – je již dostatečně vyspělá na to, aby případný pat byl pouze přechodnou a velice krátkodobou záležitostí.

Přestože si netroufám tvrdit, že jsem všechny uvedené výhody přímé volby prezidenta dokázal vyvrátil, domnívám se, že z uvedených důvodů je patrno, že většina uváděných výhod přímé volby je přinejmenším diskutabilní!

A to jsme ještě nezmínily nevýhody přímé volby. Vojtěch Šimíček je shrnuje následujícím způsobem:

a) Přímá volba prezidenta koresponduje spíše s prezidentskou formou vlády, nikoli s parlamentní formou vlády

b) Přímá volba sice zvýší legitimitu prezidenta, ale bez zvýšení jeho pravomocí sama o sobě nic neznamená

c) Přímá volba nezaručuje automaticky zvolení apolitického či nadstranického kandidáta, politické strany budou mít na volbu vždy určitý vliv

d) Přímá volba je finančně nákladná

e) Zavedení přímé volby prezidenta znamená další zvýšení počtu voleb, což vede k „únavě voličů“ a tím pádem klesající volební účasti

Tyto argumenty jsou, myslím, vše-říkající, snad bych jen poznamenal, že zavedení přímé volby prezidenta bez konstituční reformy (a skoro se mi chce říci revoluce) – která není historicky ani racionálně zdůvodnitelná – by ztrácelo jakýkoliv smysl a bylo by pouze populistickým gestem, které by se řídilo pořekadlem, v němž hlavní roli hrají vlk a koza.

V závěru svého článku Vojtěch Šimíček navrhuje zachování statutu qou – tedy ponechání dnešního volebního shromáždění (Poslanecká sněmovna + Senát), doplněného o zástupce krajů. Přestože se domnívám, že autorova představa o posílení plurality volebního shromáždění (například o některé regionální síly) je víceméně iluzorní, považuji toto řešení za daleko lepší než neopodstatněné zavedení přímé volby prezidenta.

Náležitosti pracovní smlouvy

    Klíčové pro určení náležitostí pracovní smlouvy je ustanovení § 29 odst.1 zákoníku práce. V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.

    Mimoto lze samozřejmě v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem. Nejedná se už ovšem o esenciální náležitosti. Smlouva musí nutně obsahovat minimálně uvedená tři ujednání. Co se týče formy uzavření pracovní smlouvy, předepisuje sice zákon písemné zakotvení sjednaného vztahu, nelze ovšem z toho automaticky dovodit neplatnost v případě nedodržení takového postupu. S ohledem na §242 musíme i ústně uzavřenou pracovní smlouvu pokládat za platnou.

    Jednotlivé náležitosti smlouvy a způsob jejich vymezení mají své charakteristické rysy i problémy. Jako nejméně problematickou záležitostí se jeví stanovení dne nástupu do práce. Přesto mohou mezi laiky vzniknout pochybnosti a dotazy, jestli lze smlouvu podepsat dříve než má zaměstnanec nastoupit do práce, nebo co se stane v případě, že ve sjednaný den zaměstnanec do práce nenastoupí. Kdy potom vznikl pracovní poměr? Zákon jasně v ust. § 33 odst. 1 uvádí, že „pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce.“ Účastníkům smlouvy tedy nic nebrání v tom, aby uzavřeli pracovní smlouvu třeba v prosinci s tím, že jako den nástupu do práce bude sjednán 15. leden. V tomto případě ani nerozhoduje, zda den sjednaný jako den nástupu do práce je den pracovního volna nebo zda na tento den připadne svátek. Pracovní poměr vznikne vždy ten den, který byl jako tento den sjednán. Naopak, den, který zaměstnanec nastoupí poprvé do práce, v tomto případě tedy případě 15. leden, je dnem nejzazším, kdy lze uzavřít pracovní smlouvu. Jestliže by byla pracovní smlouva podepsána později, byla by pouze potvrzením o vzniku pracovního poměru. Sjednání pracovní smlouvy přede dnem nástupu do práce je ale zvláště pro zaměstnance určitou právní jistotou a je jednoznačně výhodnější.

    Stejně tak pokud ve sjednaný den zaměstnanec do práce nenastoupí, nemá to na vznik pracovněprávního vztahu vliv. Pracovní poměr zkrátka vzniká dnem sjednaným ve smlouvě. Platí zde ale speciální ustanovení § 33 odst. 2, podle kterého může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit, jestliže zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce.

    Způsob vymezení místa výkonu práce už je v zákoně určen volněji. Zákon uvádí „obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo“. Je třeba aby bylo místo výkonu práce určeno dostatečně určitě, ovšem ne zbytečně úzce. Příliš úzké vymezení může způsobit nemalé problémy. Pokud by bylo např. provedeno konkretizací čísla popisného a vchodu či dokonce patra a kanceláře, museli bychom pak přemístění do vedlejší kanceláře pro formulář či do skladu posuzovat jako pracovní cestu. Ovšem na druhou stranu příliš široké stanovení je stejně tak nevhodné. Zejména pak pro zaměstnance. U některých velkých zaměstnavatelů se občas vyskytují tendence vymezit místo výkonu práco v podstatě jen uvedením názvu společnosti s tím, že práce může být vykonávána v kterékoliv provozovně po celé republice. To je pro zaměstnance skoro nebezpečné, neboť by se mohl ze dne na den ocitnout v situaci, že mu zaměstnavatel oznámí, že nastupuje do provozovny nikoliv v Ostravě jako dosud, ale v Příbrami, což by ho asi rozhodně nepotěšilo. Tedy je vhodné vymezit místo výkonu práce tak, aby bylo na jedné straně dost určité a na druhé straně vhodné a výhodné z hlediska obou smluvních stran.

    Poslední náležitostí je druh práce, na který je zaměstnanec přijímán. Mezi smluvními stranami existuje smluvní volnost v tom směru, jak široce či úzce si vymezí druh práce. Přesné vymezení druhu práce má zásadní význam, neboť jednak stanovuje jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat a jednak má vliv i na pozdější eventuální změny pracovního poměru. Pokud je v pracovní smlouvě vymezen druh práce tak široce, že umožňuje zaměstnavateli přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, pak je pracovní smlouva neplatná podle §242 odst. 1 zákoníku práce, neboť to by nebylo dostatečně určité. Z uvedeného vyplývá, že v pracovní smlouvě musí být vymezen druh práce tak popisným způsobem, aby z něho bylo zřejmé, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat.

    Zaměstnavatel může od zaměstnance vyžadovat zásadně jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu sjednané práce (mimo mimořádné výjimky § 37). Pokud by bylo v pracovní smlouvě například uvedeno to, že zaměstnanec je vedle sjednaného druhu práce povinen konat i „jiné práce podle pokynů nadřízeného“, je nutné toto ujednání chápat jen tak, že jde o práci v rámci sjednaného druhu práce. Je to však ujednání nadbytečné a zavádějící, protože vede k nesprávnému chápání vzájemných práv a povinností. Zaměstnavatel toto ujednání mnohdy chápe tak, že mu dává oprávnění přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci což je ovšem nesprávná interpretace v žádném případě nemající oporu v zákoně.
    Pokud zaměstnavatel potřebuje, aby zaměstnanec konal i jiné práce, než které spadají do druhu práce, který byl sjednán v pracovní smlouvě, musí takový výkon práce se zaměstnancem dohodnout. Nedojde-li k dohodě se zaměstnancem a zaměstnanec odmítne konat jiné pracovní výkony, než které spadají do rámce druhu sjednané práce, nejde u něho o porušení pracovní kázně a není to ani důvodem výpovědi pro porušení pracovní kázně.

Novinky ze 28. 8. 2002

Částka 140

394/2002    Nařízení vlády o poskytnutí finanční pomoci v oblasti bydlení fyzickým osobám postiženým povodněmi v roce 2002

395/2002    Nařízení vlády o poskytnutí nenávratné finanční pomoci v oblasti bydlení fyzickým osobám nebo obcím postiženým povodněmi v roce 2002 na úhradu nákladů spojených s odstraněním stavby pro bydlení

396/2002    Nařízení vlády o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou bytu fyzickými osobami postiženými povodněmi v roce 2002

397/2002    Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 396/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na opravy a modernizace bytů

398/2002    Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo regenerace panelových domů

399/2002    Nařízení vlády, kterým se provádí zákon č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o státní pomoci při obnově území)

400/2002    Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství, ve znění nařízení vlády č. 153/1999 Sb.

Částky 136 a 139

Částka 136

384/2002    Vyhláška Ministerstva vnitra o provedení některých ustanovení zákona o zbraních

Částka 139

390/2002    Zákon o stanovení některých lhůt pro volby do zastupitelstev obcí konaných ve dnech 1. a 2. listopadu 2002

391/2002    Zákon, kterým se mění zákon č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení a o změně zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů

392/2002    Zákon, kterým se mění zákon č. 490/2001 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2002

393/2002    Zákon, kterým se stanoví termín pro předložení návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2003 Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky

Částka 137 rozeslaná dne 21. 8. 2002

Částka 137

385/2002    Rozhodnutí vlády České republiky o prodloužení nouzového stavu pro území hlavního města Prahy, Středočeského kraje, Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a Ústeckého kraje

386/2002    Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 358/2000 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev, ve znění pozdějších předpisů

387/2002    Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 376/2002 Sb., o povolání vojáků Armády České republiky k záchranným pracím při povodních v období do 15. září 2002, ve znění pozdějších předpisů

Částka 134 ze 16. 8. 2002

Částka 134

381/2002    Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 377/2002 Sb., o povolání vojáků Armády České republiky k plnění úkolů pořádkové služby Policie České republiky v období do 15. září 2002

382/2002    VVyhláška Ministerstva financí o osvobození zboží dováženého pro potřebu osob postižených povodněmi v roce 2002 od dovozního cla

Volební výsledek KSČM

Někdy v polovině devadesátých let se říkalo, že voliči KSČM postupně „vymřou“ a tím pádem se volební výsledky této strany budou do budoucna pouze snižovat. Volební zisk českých komunistů v parlamentních volbách 2002 ovšem jasně prokazuje, že tyto názory byly příliš optimistické a zakládaly se pouze na pocitové stránce jejich autorů, nikoliv na seriózní analýze volebního chování Čechů.

Dá se říci, že po bitvě je každý generálem, v případě politologie je toto konstatování nicméně běžnou praxí a nebylo by správné to a priori považovat za chybu. Věda je skutečně (až na několik málo, víceméně nahodilých případů) schopna pouze analyzovat až události již proběhlé. I taková analýza ale může mít svůj význam pro budoucnost. Podívejme se proto stručně na parlamentní volby 2002.

Kromě samozřejmé otázky každých voleb, tedy kdo v nich zvítězí, měly tyto volby také odpovědět na otázku, zda se bude či nebude opakovat „opoziční smlouva“. Kromě tradičního zápolení pravice-levice se objevila nová dichotomie: reprezentanti respektive zastánci opozičně-smluvního uspořádání a jejich odpůrci – v relevantní rovině reprezentovaní Koalicí. Z tohoto pohledu to tedy vypadá, že došlo při volbách k situaci, kdy se dva perou (v našem případě tři) a třetí (čtvrtý) se směje.

Neoddiskutovatelným faktem, na kterém se všichni (samozřejmě s výjimkou komunistů) shodnou je, že k rekordnímu volebnímu výsledku KSČM převážnou měrou přispěla nízká volební účast. Námitka představitelů KSČM, že jejich zisk je větší oproti minulým letům i v absolutních číslech je sice zaznamenání hodná, rozhodně ne však úcty hodná. Vraťme se k nízké volební účasti a připomeňme si známé skutečnosti: čeští komunisté se mohou po celé porevoluční období spolehnout na své disciplinované voliče (podobně jako lidovci a svým způsobem i ODS). K této (nezanedbatelné) jistotě si mohli komunisté v roce 2002 přičíst i relativně početnou skupinu obyvatelstva, která je levicově zaměřená (a u značné části z nich můžeme počítat s neradostnou sociálně-ekonomickou situací) a která byla zklamána sociálnědemokratickou vládou. Myslím, že nemusím příliš zdůrazňovat, že můžeme jen těžko počítat s tím, že by někteří voliči z této skupiny volili nějakou z (relevantních) stran nalevo od ČSSD. Jedinou alternativou pro tuto skupinu voličů se tak stala KSČM.

Jediným problémem v této situaci byla pokračující ostrakizace komunistické strany ve společenském povědomí, která mohla přeci jen určitou část této skupiny od volby KSČM odradit. V tuto chvíli, podle mého názoru (a je to i empiricky doložitelné), vstupuje na scénu – jako pomyslný deus ex machina – naše nejúspěšnější komerční televize. Nova zainteresovaná na vítězství ODS pochopila, že volebního úspěchu občanských demokratů bude nejlépe dosaženo snížením volebního zisku vládní strany. Jednoduše řečeno, není důležité, aby měla ODS přes 30 % hlasů, stačí, když bude mít více než ČSSD. Aby bylo tohoto dosaženo, bylo potřeba odčerpat sociálním demokratům dosavadní voliče. Jako nejlepší „transferní stanice“ se vystříbřila KSČM, které nějaké to procento navíc stejně k ničemu nepomůže. Strategie byla tedy vymyšlena a stačilo zapracovat na zlepšení „image“ českých komunistů. K tomu mělo posloužit, a myslím že posloužilo, i pozvání komunistických představitelů do obou „lidem“ sledovaných pořadů – Sedmičky a Kotle – v posledních dvou týdnech před volbami.

Vše bylo dobře připraveno a komunistům se nakonec skutečně podařilo přebrat určité procento voličů (nejen) od sociální demokracie. Výsledkem je tak alarmující volební výsledek KSČM, kterou již necelých 13 let od pádu komunistického režimu volil skoro každý pátý volič. Naštěstí pro ČSSD neznamenal nicméně tento dílčí volební sukces KSČM vítězství ODS, protože část jejího elektorátu – zcela nečekaně a nevypočitatelně – podle zveřejněných čísel volila vládní ČSSD.