Archiv pro měsíc: Září 2002

Vládní krize zažehnána, skuteční viníci nepotrestáni

Ve středu 18. 9. 2002 byla zažehnána pět dní trvající vládní krize. Přes počáteční hysterické výzvy k demisi (podávané nicméně tradičně klidnou formou) ministrů za US-DEU, se premiér Špidla po nějaké době pravděpodobně uklidnil (otázkou zůstává, jakou roli sehrála schůzka u prezidenta Havla) a „viníkům“ dal pouze podmínku s výstrahou.

Vyřešení krize kabinetu musíme hodnotit jednoznačně kladně a to už jen z toho prostého důvodu, že potenciální menšinová vláda ČSSD, KDU-ČSL by se v dané situaci musela opírat o hlasy poslanců KSČM (kteří by pochopitelně za svou podporu také něco chtěli – a to by pro tuto zemi, myslím, nebylo dobré). Budoucnost ukáže, nakolik stabilní tato vládní kolice bude po přijetí dodatku ke koaliční dohodě, neboť US-DEU se tímto zavázala, že při dalším „selhání“ ztratí vládní pozice. Z této vládní krize vychází ČSSD bezpochyby jako vítěz, protože si nejen „došlápla“ na nejmenšího koaličního partnera, ale dokonce si jej zavázala, že tento v případě odchodu z vlády následující menšinovou vládu „neshodí“.

Tak si to tedy shrňme! Vláda předsedy vlády Špidly vyšla z krizové situace posílena (podle hesla: co nás nezabije, to nás posilní) a nespolehlivá US-DEU dostala důrazné napomenutí – viníci byli potrestáni. Tak je to správné, tak to má být, řekla by jistě jedna z figurek Černých baronů.

Podle mého názoru to však nebyla US-DEU ani rebelantská poslankyně Marvanová, kdo právě zažehnanou vládní krizi způsobili. Samozřejmě, Hana Marvanová hlasovala proti vládnímu návrhu, čímž jej pomohla zamítnout a porušila tak (pravděpodobně) koaliční dohodu. Nicméně, bylo to takové překvapení? Slibovala snad Marvanová před hlasováním podporu, a během hlasování náhle „zradila“? Ne! Ex-předsedkyně UD-DEU dávala jasně najevo, že vládní návrh změn daňových sazeb je pro ni v dané podobě nepřijatelný. Nikdo ji však neposlouchal. Proč také? Návrh byl vládou přijat (aby ne, když v ním má Sociální demokracie většinu) a tím pádem nebylo co řešit. Jedna poslankyně (a ještě k tomu z nejmenší z vládních stran, která navíc hraje v samotné vládě roli „pátého kola u vozu“) si přece nebude „vyskakovat“ a měnit vládní návrh! A to je právě ten problém. Za situace, kdy má vládní koalice v dolní sněmovně jednoznačnou většinu, by hlas jedné poslankyně nebyl relevantní. Ale my jsme v situaci (a ne poprvé, vzpomeňme poslance Wagnera), kdy jediná poslankyně může rozhodovat o bytí a nebytí vládních návrhů zákona. Nemá smysl proti tomu protestovat a naivně navrhovat Marvanové, aby se mandátu vzdala, je potřeba si prostě na danou situaci zvyknout a „hrát hru“ podle stávajících pravidel – v tomto případě některé problematické návrhy s Marvanovou předem konzultovat (a to nejen formálně).

Za jednoznačné viníky vládní krize pokládám proto předsedu vlády Špidlu a jeho ministra financí Sobotku, kteří vystupovali před hlasováním v roli osvícených despotů, kteří předkládají to nejlepší možné řešení, a nikdo z vládní koalice nemá právo toto jakýmkoliv způsobem zpochybňovat. Konkrétní zodpovědnost padá potom na bedra ministra financí, který se neobtěžoval zjišťovat, zda má jeho návrh ve sněmovně podporu, což je za daných okolností jasná politická chyba. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že z vlády Miloše Zemana „musel rád odejít“ populární Otakar Motejl, protože prostě nebyl schopen pochopit, že musí pro své návrhy (které byly vypracovány odborníky z oboru) hledat podporu v parlamentu. Jestli si i ministr Sobotka bude myslet, že Poslanecká sněmovna je pouze místo, kde jeho návrhy budou automaticky schvalovány, mohl by se do budoucna o své ministerské křeslo bát. Ale to je pochopitelně pouze teorie. Ministr Sobotka se těší přízni šéfa vlády a to je rozhodující.

Hlavní viníci tedy vyšli z vládní krize nepotrestáni, protože je jednak nikdo neidentifikoval a navíc je ani nemá kdo potrestat. Tedy zatím. Jediným soudcem jsou voliči, ale volby jsou za dlouho!

Návrh na zvýšení výživného nezletilých dětí

    Nárok na výživné dítěte vychází ze zákona o rodině. Ve třetí části první hlavě je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Základní ustanovení určují, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit a také že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Jak již bylo výše napsáno, oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

    Při určování výše výživného se musí vcelku přesně zjistit, jaké jsou příjmy a možnosti rodičů. Platí, že rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.

    Na druhé straně odůvodněné potřeby se v žádném případě nekryjí s nějakým životním minimem. Vyjadřují kompletní potřeby důstojně kulturně žijícího člověka. Tedy ne pouze strava a oblečení, ale i výdaje na zábavu, na zájmy, koníčky, sport, samozřejmě vzdělání, včetně nadstandartního apod.. Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Vždy se zkrátka musí pečlivě posoudit poměr možností a schopností povinného na jedné straně a potřeb oprávněného na straně druhé. Pokud povinný získá lukrativnější zaměstnání a zdvojnásobí se mu příjem, tak i při zdánlivě nezměněných potřebách bude místo pro zvýšení výživného, neboť odůvodněným se nyní bude zdát vyšší standart.

    Pro úplnost je ještě třeba zdůraznit, že podmínkou pro nárok na výživné je odkázanost na výživu. Tedy jakmile není dítě schopno se samo živit, může požadovat od rodičů výživné. Je ovšem třeba správně chápat, co znamená nebýt schopen se sám živit. Neznamená to, že kdo dosáhl patnácti let nebo např. dokončil střední odbornou školu, ale chce ještě pokračovat ve vzdělávání, se už může sám živit. Pokud se rozhodne studovat vysokou školu, trvá jeho nárok do té doby, dokud vzdělání neukončí.

    Pokud dojde k situaci, že potřeby oprávněného, tedy dítěte, se zvýší a stávající výživné již není schopno tyto potřeby krýt, je oprávněné žádat jeho zvýšení. Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví rozsah jejich vyživovací povinnosti soud nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Tedy pokud po rozvodu povinný manžel odmítá přistoupit na zvýšení poskytovaného výživného, nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud.

    Při sepisování žaloby se není třeba obávat určení konkrétní částky, o kterou by se mělo výživní zvýšit. Soud pečlivě posoudí, jak jsou potřeby dítěte odůvodněné a jaké jsou skutečné možnosti, schopnosti a poměry a může eventuelně stanovit částku sám. Klidně může být i vyšší, než žalobce původně požadoval. V tomto případě není totiž petitem striktně vázán, neboť mu zákon o rodině dovoluje rozhodnout tuto věc i bez návrhu. Do žaloby je vhodné uvést všechny aktivity na straně dítěte, které představují nějaké náklady. Ovšem žalobce musí být připraven tyto náklady doložit a odůvodnit před soudem.
 

Neplatné a zdánlivé manželství

    Uzavření manželství je sice především záležitostí snoubenců a jejich rozhodnutí, vzhledem k závažnosti a povaze tohoto vztahu však zákon celkem přísně tuto oblast upravuje. Stanovuje podmínky a také procesní pravidla, jejichž dodržení je pro vznik řádného platného manželství nutné. Jedná se především o náležitosti subjektů manželství, tedy snoubenců, kteří musí splňovat zákonem dané předpoklady, a také dodržení postupu, kterým se prohlášení o uzavření manželství činí. Pokud dojde ve splnění nějaké podmínky k nedostatku, pochybení či opomenutí, může to mít na charakter dalšího právního vztahu významný vliv.

    Zásadní rozlišení spočívá v určení, zda manželství vůbec vzniklo, ať již platně či neplatně, anebo nevzniklo vůbec. Pokud nebyly vůbec dány předpoklady pro samotný vznik manželství, hovoříme o manželství zdánlivém, non matrimonium. Toto „manželství“ však žádným manželstvím není. Pohlíží se na něj, jako by se právně nic nestalo. Jednání vedoucí k non matrimoniu není právním úkonem a nemá jakékoliv právní následky.  Ustanovení § 17a zákona o rodině vyjmenovává, kdy o tyto případy půjde.
    Odstavec 1 stanoví, že manželství nevznikne, jestliže muž nebo žena byli k prohlášení o uzavření manželství donuceni fyzickým násilím. To je v podstatě samozřejmé, jako typický příklad může posloužit třeba situace, že žena by měla v průběhu obřadu pistoli u hlavy. Pak zkrátka nemůže být o žádném právním úkonu řeč.
    Stejně tak manželství nevznikne, jestliže bylo uzavřeno nezletilým mladším šestnácti let. Zákon sice umožňuje výjimečně sňatek nezletilého, ovšem nikdy, za žádných okolností se nemůže jednat o osobu mladší šestnácti let. V takovém případě vždy půjde o zdánlivé manželství.
    Manželství dále nevznikne, jestliže nebyly dodrženy podmínky uvedené v § 4, § 4a odst. 1, § 4b odst. 2 a § 9. V případě ustanovení § 4 se jedná o základní podmínky prohlášení o vstupu do manželství. Prohlášení musí být učiněno před starostou, zástupcem starosty, nebo pověřeným členem obecního zastupitelstva matričního úřadu, v jehož obvodu je jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu. Prohlášení o uzavření manželství lze učinit i před starostou, nebo zástupcem starosty obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, které patří do správního obvodu matričního úřadu a nejsou matričním úřadem. Prohlášení o uzavření manželství musí být učiněno v přítomnosti zaměstnance obce splňujícího podmínky podle zvláštního právního předpisu. Snoubenci také musí být s ohledem na § 2 vždy muž a žena.
    § 4a odst. 1 a § 4b odst. 2 se týkají církevního sňatku. Pro vznik manželství tedy musí být dodrženy tyto podmínky. Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností. Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství.
    § 9 pojednává o uzavření manželství v zastoupení, což je velmi výjimečný a neobvyklý případ. Musí být splněny všechny podmínky, jinak manželství nevznikne.

    Jiný případ je, když nejsou dodrženy podmínky pro vznik platného manželství. Pak nehovoříme o zdánlivém, ale o neplatném manželství, matrimonium nullum. Takové manželství vzniklo, pohlíží se na něj jako na platně uzavřené, ovšem pouze do doby, než je prohlášeno za neplatné. Neplatnost může vyslovit pouze soud. Zásadní rozdíl oproti zdánlivému manželství je v tom, že uzavření neplatného sňatku má narozdíl od non matrimonia právní následky. Teprve až po vyslovení neplatnosti se považuje za nikdy neuzavřené. Osobní stav neplatně oddaných snoubenců bude po vyslovení neplatnosti opět svobodný, nikoliv rozvedený. O právech a povinnostech manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových poměrech po prohlášení manželství za neplatné pak platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových poměrech.

    Základních důvodů neplatnosti je pět a jsou obecně známy. Stručně řečeno, jedná se o bigamii, příbuzenství,  věk, duševní stav a vady právního úkonu. O prvním důvodu hovoří § 11. Manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou. U každého důvodu se rozlišuje, zda lze neplatnost vyslovit i bez návrhu a zda i po zániku manželství. U tohoto případu neplatnosti ji soud může vyslovit i bez návrhu a i po jeho zániku. Stejně tak rozlišujeme, zda může neplatné manželství konvalidovat. Tedy stát se platným, pokud daná překážka odpadne. Odstavec 2 říká, že k výroku o neplatnosti nedojde a takové manželství se stane platným, jakmile dřívější manželství zaniklo, nebo bylo prohlášeno za neplatné. Tedy konvalidace je možná, manželství se může stát platným, ovšem trestní důsledky bigamie zůstávají.
    Dalším důvodem neplatnosti je příbuzenství. Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci; totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu a i po zániku. U dalších důvodu již po zániku manželství neplatnost vyslovit nelze. Toto manželství neplatné pro příbuzenské vztahy pochopitelně konvalidovat nemůže.
    Třetí důvod souvisí s věkem. Manželství nemůže uzavřít nezletilý. Výjimečně, jestliže to je v souladu se společenským účelem manželství, může soud z důležitých důvodů povolit uzavření manželství nezletilému staršímu než šestnáct let. Bez tohoto povolení je manželství neplatné a soud vysloví neplatnost i bez návrhu. U tohoto případu je konvalidace možná, k výroku o neplatnosti manželství nedojde a takové manželství se stane platným, jestliže manžel, který byl v době uzavření manželství nezletilý, již dovršil osmnáctý rok, nebo jestliže manželka otěhotněla.
    Trochu složitější je problematika způsobilosti k právním úkonům. Je potřeba ji rozdělit na dvě části. Za prvé osoby, které jsou zcela zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo stižené duševní poruchou, která by měla za následek omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemohou uzavřít platné manželství vůbec. V takovém případě vysloví soud neplatnost manželství i bez návrhu.
    Druhá část se týká osob, jejichž způsobilost k právním úkonům byla pouze omezena, nebo které jsou stiženy duševní poruchou, která by měla za následek omezení způsobilosti k právním úkonům. Takovým osobám může soud uzavření manželství povolit. Bez toho povolení se ale jedná o neplatné manželství. Soud vysloví neplatnost tohoto manželství na návrh kteréhokoli z manželů. Konvalidace je narozdíl od první části možná, neboť platí, že neplatnost manželství soud nevysloví, jestliže zdravotní stav manžela se stal slučitelný s účelem manželství.
   Posledním důvodem jsou vady právního úkonu. Dle § 15a je manželství neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství. Soud vysloví neplatnost takového manželství na návrh kteréhokoli z manželů. Bezprávnou výhružku je třeba odlišovat od fyzického násilí, neboť to má za následek přímo neexistenci manželství (non matrimonium). Pro vyslovení neplatnosti v případě těchto vad platí, že právo manžela uplatnit neplatnost manželství zanikne uplynutím jednoho roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti dozvěděl, tedy pokud si např. někdo vzal místo své snoubenky omylem nějakou jinou ženu a ani rok poté, co si toho všiml, nepožádal soud o prohlášení tohoto manželství za neplatné, zjevně se s tímto stavem  dostatečně smířil a proto jeho právo zaniká.

Nové předpisy ve Sbírce

Částka 141

401/2002    Vyhláška Ministerstva vnitra, kterou se mění vyhláška Ministerstva vnitra č. 152/2000 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, vyhláška Ministerstva vnitra č. 233/2000 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 243/1999 Sb. a zákona č. 204/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška Ministerstva vnitra č. 59/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů

402/2002    Vyhláška Ministerstva zemědělství, kterou se mění vyhláška Ministerstva zemědělství č. 298/2000 Sb., kterou se stanoví seznam vinařských obcí, seznam viničních tratí a jejich vymezení a seznam odrůd révy vinné v jednotlivých vinařských oblastech, z jejichž hroznů lze vyrábět víno s přívlastkem, ve znění vyhlášky č. 228/2001 Sb.

403/2002     Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 320/2002 Sb.

Novinky ze Sbírky mezinárodních smluv

Částka 41

93/2002    Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Nizozemským královstvím o exportu dávek sociálního pojištění

Částka 42

94/2002    Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení

95/2002    Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Ujednání o provádění Smlouvy ze dne 27. července 2001 mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení

Povinnost hradit náklady společné domácnosti

    Zákon o rodině ukládá povinnost hradit náklady společné domácnosti zásadně oběma manželům. Jsou povinni podílet se na úhradě podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Přitom je třeba brát ohled na to, že poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti. Neznamená to tedy, že oba manželé musí přispívat shodnou finanční částkou, pokud např. jen jeden z nich z velké části nebo dokonce téměř výhradně pečuje o děti či o domácnost.

   Manželé by v této záležitosti vzhledem k povaze manželství a závažnosti jeho uzavření neměli mít závažnější problém se dohodnout, ovšem v praxi se vyskytují případy, kdy jeden manžel tzv. „táhne“ domácnost ze svých příjmů, nakupuje potraviny, hradí nájem apod. a druhý manžel odmítá čímkoliv přispívat. Pokud se ani po žádostech o nápravu situace nezlepší, nastupuje ust. § 19 odst. 3 zákona o rodině, podle kterého „neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud.“

Dědění ze zákona

    Úprava dědického práva je v našem právním řádu zakomponována jako součást občanského práva do občanského zákoníku. Konkrétně tvoří jeho sedmou hlavu. Co se týče obecného základu dědictví, jde o proces přechodu majetkových práv a závazků zůstavitele na dědice. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. To je okamžik, který je rozhodující právní událostí.

    Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Z jiných právních titulů dědit nejde. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona. Tedy uvolněný dědický podíl dědice ze závěti nepřirůstá ostatním závětním dědicům, ale naopak ze zákona. Na uvolněný dědický podíl nastupují dědicové ze zákona.

    V úpravě dědění ze zákona se v široké míře odráží významný vliv římského práva na naši právní kulturu. Základní princip spočívá v rozdělení případných dědiců do dědických skupin. Ty jsou uspořádány podle vztahu k zůstavitelovi, od nejbližšího vztahu ke vzdálenějším. Dědické skupiny jsou čtyři.

    V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. To zdůrazňuje „privilegované“ postavení těchto osob v dědickém systému. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. To je tzv. reprezentační právo. Uvolněný podíl dědice v první skupině nabývají stejným dílem jeho děti, tedy vnuci zůstavitele. Toto reprezentační právo však přechází i na další děti, tj. potomky vnuků, tedy zůstavitelovy pravnuky. V praxi to znamená, že uvolněný podíl dědice se rozpadá na tolik dílů, kolik má dědic potomků, kteří nastupují na jeho místo. Teprve v případě, že není žádných takových potomků, přirůstá podíl stejným dílem ostatním dědicům ze zákona.

     Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Ve druhé skupině je na prvním místě manžel, jehož vážnost je vyjádřena i určením velikosti jednotlivých podílů, kdy dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví. Dále v této skupině dědí zůstavitelovy rodiče (případně vzhledem k § 63 odst. 1 zákona o rodině osvojitel) a dále osoby, které musí splňovat buď podmínku ročního soužití se zůstavitelem s péčí o společnou domácnost nebo musí být odkázáni na výživu zůstavitele, přičemž tato výživa nemusí být jedna ze zákonem vyjmenovaných. Co se týče podílů, v případě že některý z dědiců v této skupině nedědí, přirůstá uvolněný podíl zbylým dědicům poměrně.

    Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. U sourozenců se tedy opět jedná o reprezentační právo. Ovšem narozdíl od potomků v první skupině, zde již platí pouze pro sourozencovy děti, nikoliv děti jejich dětí a další potomky. Tedy ve třetí skupině mohou dědit zůstavitelovy synovci a neteře, jejich děti však již nikoliv. Co se týče dědického nároku osob spolužijících, platí shodná pravidla jako v předchozí skupině.

   Nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti. V této skupině tedy dědí dědové a babičky. V případě, že je jejich dědění z nejrůznějších důvodů vyloučeno, nastupuje dědictví strýců a tet.

    Na závěr je ještě pro úplnost třeba zmínit ustanovení § 462 občanského zákoníku, podle kterého dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu, je tím tedy vyjádřeno „právo odúmrti“.

Kdo jedná za právnickou osobu?

    Při hledání odpovědi na otázku položenou v názvu článku a řešení problému kolem jednání právnických osob musíme vycházet především ze dvou základních předpisů soukromého práva. Je to jednak zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb. V občanském zákoníku jde především o jeho dvacátý paragraf. Zde zákon v prvním odstavci stanoví, že „právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).“ Právní úkony činěné statutárním orgánem jsou pak právními úkony samotné právnické osoby.

    Kdo je statutární orgán nalezneme v obchodním zákoníku. Ten se o nich zmiňuje již v ustanovení § 13, kde v odstavci 1 in fine nalézáme, že „právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.“ Konkrétní vymezení podoby statutárního orgánu pak zjistíme z úpravy jednotlivých obchodních společností a družstev jako např. v § 85, 101, 133 a dalších.

    U veřejné obchodní společnosti jsou tedy dle ustanovení § 85 obchodního zákoníku statutárním orgánem všichni společníci. Společenská smlouva může stanovit, že statutárním orgánem jsou pouze někteří společníci nebo jeden společník. Je-li statutárním orgánem více společníků, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Omezit jednatelské oprávnění statutárního orgánu může jen společenská smlouva. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné. Jestliže společník, který
byl jediným statutárním orgánem společnosti odstoupil (platným postupem), jsou ode dne účinnosti odstoupení statutárním orgánem všichni ostatní společníci.
    U komanditní společnosti platí ( v souladu s § 101), že statutárním orgánem společnosti jsou komplementáři. Pokud ze společenské smlouvy nevyplývá něco jiného, je každý komplementář oprávněn jednat jménem společnosti samostatně. Komanditista ručí za závazky ze smluv, které jménem společnosti uzavřel bez zmocnění, ve stejném rozsahu jako komplementář. 

    Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné. Jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků nebo
jiných fyzických osob.
    O právních úkonech akciové společnosti hovoří § 191. Statutárním orgánem je představenstvo, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám.

    Statutární orgán ovšem není jediný, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. Podle § 20 odst. 2 občanského zákoníku mohou totiž za právnickou osobu činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

    Tedy kromě statutárního orgánu mohou právní úkony činit i jiní její pracovníci či členové (zaměstnanci),  pokud jsou splněny zákonem dané podmínky. Může jít o případ, že je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby. Těmi může být např. organizační řád nebo stanovy družstva apod.
    Dále se může jednat o situaci, že takové jednání je vzhledem k pracovnímu zařazení osoby obvyklé. Např. pracovník obchodního oddělení přijímá objednávky a uzavírá smlouvy o nákupu materiálu do výroby apod. Právní úkony takového pracovníka vyplývají z jeho pracovní náplně.

   Zákon předvídá a upravuje i situace, kdy jednající osoba překročí svá oprávnění. I přestože k překročení pravomoci dojde, bude jednání právnickou osobu zavazovat v případě, že budou zároveň splněny dvě podmínky. Právní úkon se musí týkat předmětu činnosti právnické osoby a jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Tím je chráněna právní jistota a dobrá víra třetích osob, které s pracovníky jednají. Zde zákon nemůže vymezit kritéria naprosto exaktně. Vždy se bude muset posoudit povaha jednotlivého případu, zda mohla třetí osoba překročení poznat.

Novinky ve Sbírce ze 30. 8. 2002

Částka 138

388/2002    Vyhláška Ministerstva vnitra o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností

389/2002    Vyhláška České národní banky o vydání zlatých mincí „Renesance – zámek v Litomyšli“ po 2 000 Kč

Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby v nařízení vlády č. 326/2002 Sb.

Předkupní právo

    Problematika předkupního práva jako součást oddílu vedlejších ujednání při kupní smlouvě je upravena občanským zákoníkem v ustanoveních § 602 až 606. Kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne ke koupi, kdyby ji chtěl prodat, má předkupní právo. Takové právo lze dohodnout i pro případ jiného zcizení věci než prodejem. Tedy lze dohodnout předkupní právo i pro případ, kdy by původní kupující hodlal věc někomu dalšímu např. darovat. Je nerozhodné, jestli je předkupní právo sjednáno přímo v kupní smlouvě samotné, nebo je předmětem zvláštní smlouvy.

    Předkupní právo ukládá povinnost pouze tomu, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi. Předkupní právo lze dohodnout i jako věcné právo, které působí i vůči nástupcům kupujícího. Smlouva se musí uzavřít písemně a předkupní právo se nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Nekoupil-li prodávající věc nabídnutou kupujícím, zůstává mu zachováno předkupní právo i vůči jeho právnímu nástupci. Pokud je právo sjednáno jako věcné, působí proti všem dalším kupujícím, neboť je spojeno přímo s osudem věci, bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.
    Bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno. Tedy v případě, že svého předkupního práva nevyužije, zůstává mu zachováno i ve vztahu k dalšímu vlastníkovi.

    Předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na jinou osobu.

    Není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.

    Kdo je oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto jinak. Nemůže-li věc koupit nebo nemůže-li splnit podmínky nabídnuté vedle ceny a nelze-li je vyrovnat ani odhadní cenou, předkupní právo zanikne. Pokud tedy oprávněný není schopen zaplatit cenu, za kterou by prodávající mohl uskutečnit prodej nebo nesplní podmínky takového možného prodeje vedle kupní ceny, je prodávající oprávněn realizovat prodej věci jiné osobě.