Archiv pro měsíc: Listopad 2002

Ještě jednou k freeware – druhá strana barikády

Před časem byl na tomto serveru zveřejněn text, ve kterém autor polemizoval s názorem (k nalezení zde), že postup udělování licencí v podmínkách českého práva není platný a že tedy užívání těchto děl je v rozporu s příslušnými ustanoveními Autorského zákona a Občanského zákoníku.

Bezpochyby měl pravdu potud, pokud tvrdil, že přirozenoprávní pohled na tuto problematiku vede k jinému závěru. Jistě, ovšem ne všechny zákony počítají se všemi alternativami vývoje praxe a autorský zákon nezohlednil (otázkou zůstává proč, že;o) vývoj licencí.

Tento článek bude argumentovat (doufám;o) odborně, a tedy pro laika silně nestravitelně – je-li to váš případ, čtěte pouze následující odstavec.

Licence freeware, shareware a GNU-GPL udělené zahraničním subjektem (máte LINUX? GIMP? Windows commander?) subjektu českému je platná, neboť se řídí právem autora. Potud vše v pořádku. Pokud je ovšem autorem subjekt český (míním i společnost, která vlastní příslušná autorská práva – např. tedy GriSoft… ), je situace jiná. Nehrozí ovšem to, čeho se všichni děsí. Za prvé, nikdo vás nezavře, protože trestný čin musí být společensky nebezpečný a nesmí být spáchán s vědomím „oběti“ aby mohl být trestán. Za druhé, vydání bezdůvodného obohacení nehrozí také, neboť jednak je deklarovaná cena programu vždy 0,- Kč a i kdyby nebyla, žádný soud ji vzhledem k ustanovení §3 občanského zákoníku (dobré mravy) nepřizná. Uklidnil jsem vás?

Nic z výše uvedeného ovšem ani zdaleka neznamená, že by valná většina národa neužívala software bez právního důvodu.

Pro jednoduchost (vše už bylo vysvětleno;o) jsem vyjmul několik tvrzení z původního článku a pokusil se je vyvrátit.:

R(edakce): Objevuje se spousta více či méně odborných názorů, že používat u nás program pod tzv. shareware nebo freeware licenci je nelegální. Je však možné zastávat takový právní názor, který vede k evidentně nesmyslnému závěru?

M(artin Strnad) To, že právní názor vede k závěru, který znamená nelogičnost příslušného ustanovení, ještě nemusí znamenat, že je chybný, nebo ano?

R: (…jsou tedy všichni pachatelé?…) No samozřejmě ne. I když se na první pohled zdá celý problém neřešitelný a onen v praxi používaný způsob „udělení licence“ právně naprosto irelevantní, neznamená to přeci, že jsme všichni vinni. Existuje totiž také něco, čemu se říká výklad. Ona dogmatická metoda, kterou je možno použít, chceme-li dojít k závěru, že všichni nelegálně užíváme, je naprosto odtržená od reality. Právo přeci není systém mimo svět, který se řídí jinými zákony než to, co reguluje.

M: Není. Ale výklad zákona znamená vysvětlení jeho znění. Nikdy ne cestu, jak je obejít.

R: Jak říká moudrá poučka, trochu ovlivněná přirozenoprávním viděním světa, při seznámení se s jakýmkoliv právním problémem se nejprve zamysli, jak by mělo řešení vypadat podle přirozeného práva, a pro takový závěr pak normu vždycky nějakou najdeš.

M: Nenajdeš ji vždycky. Jsou i špatné specializované zákony…

R: Takového člověka neznám, a přiznám se, že bych ani poznat nechtěl. Správní řešení je, že licence prostě udělena byla a že uživatel užívá oprávněně.

M: Nikoli správné, ale příjemné. Správné řešení je výjimka v Autorském zákoně. Napište svému poslanci…;o)

R: Teď však přichází na řadu fáze druhá, možná těžší, možná lehčí – najít onen způsob, jak to podložit právními argumenty. Ovšem nic složitého v tom být nemusí. Jak vyplývá již ze samotného vzniku tohoto problému a také z vyjádření jednoho z tvůrců autorského zákona, na freeware se při tvorbě zákona zkrátka zapomnělo. Prostě se při psaní zákona freeware vůbec neuvažoval. Tedy nemůžeme ani v žertu hovořit o úmyslu zákonodárce takto brutálně postihovat uživatele freewaru, kteří osobně nemají s autorem smlouvu. Uvedené ustanovení autorského zákona uvádějící smlouvu jako jediný právně relevantní způsob udělení licence je nutno vykládat extenzivně.

M: Extenzivní výklad taxativního výčtu v zákoně? To přece nejde… Autorský zákon výslovně stanoví, že licenci (oprávnění k užití díla) lze udělit smlouvou. Nijak jinak a nikdy více. Posléze §43a OZ uvádí náležitosti nabídky, bez které samozřejmě žádná smlouva nevznikne a do těch se nevejdeme.

R: S ohledem na dobrou víru obou stran, zavedenou praxi (M: Zavedená praxe v režimu OZ? Gmmpp… Kelsen kope do víka…) i bezkonfliktnost a oboustrannou výhodnost zažitého chování je to odůvodnitelné a spravedlivé. Analogií můžeme dospět k závěru, že licenci je v tomto případě možné udělit i přijetím jakési veřejné nabídky, podobně jako je tomu v autorskému zákonu velmi příbuzném zákonu o vynálezech. Tedy je možné tak trochu obejít onen požadavek adresovanosti návrhu smlouvy. A vůbec, onen způsob kontraktace v našem občanském zákoníku, i když na první pohled nevypadá nijak dispozitivně, není přeci způsobem výlučným! Kde je psáno, že jediný možný způsob kontraktace je tento? Je někde zakázán jiný? Ne.

M: Ale ano… předepisuje-li OZ způsob kontraktace (držíme-li se domněnky racionálního zákonodárce) nemůže smlouva vzniknout jinak. Jinak by zákonodárce tyto podmínky (výslovně a v kogentních ustanoveních…) neuváděl. Doc. Telec argumentuje ústavněprávně a dochází k podobnému názoru jako autor – tvrdí, že vyjdeme-li z ústavou garantované (čl. 2/3) svobody vůle, nemůžeme ji omezit pouhým zákonem (třeba náležitostmi pro smlouvu v OZ). Opomíná ovšem další ustanovení, která k provádění ústavy opravňují zákony, mezi nimi samozřejmě i OZ. A to, že v něm není výslovně napsáno, že smlouvu nelze uzavřít jinak, nezanamená, že by nešlo o taxativní výčet o jedné položce…

R: Tedy ony dogmatické pokusy učinit z celého národa ilegály můžeme považovat za smetené. Nebo ne?

M: Ne.;o)))) Jste na tahu.

Noční práce

§ 99 odst. 1 zákoníku práce stanoví, že noční práce je práce konaná v noční době. Noční doba je
doba mezi 22. a 6. hodinou. Podobně jako u práce přesčas by neměla být noční
práce pravidlem. Lidský organismus i zažité stereotypy uzpůsobují člověka
ke kvalitní práci spíše ve standardní denní pracovní době. Už samotný
fakt, že je u nás naprosto běžné začínat raní směnu v šest hodin je
faktem spíše negativním. Zřejmě z tradice vycházející uspořádání
neodpovídá vůbec učiněným průzkumům a vědeckým závěrům o ideálním
rozložení fyzické i psychické zátěže na člověka v průběhu dne. Začínat
den v šest hodin, a zejména pak v zimních tmavých obdobích je v podstatě
neracionální. Práce v noci je pak z tohoto hlediska ještě nejhodnější.
Podobně jako práce přesčas by se k ní mělo sáhnout až pokud je nepochybné,
že výhody takového režimu jasně převáží nad nežádoucími efekty. Půjde
především o podniky, kde je výhodné, aby určité výrobní kapacity
(stroje, zařízení) byly v provozu nepřetržitě, tedy i v noci. Z ekonomického
hlediska a úspor nákladů je to někdy nutné.

    Obecně se pro účely zákoníku práce za zaměstnance pracující v noci
rozumí zaměstnanec, který během noční doby pravidelně odpracuje nejméně tři hodiny ze své pracovní doby v rámci 24 hodin
po sobě jdoucích. Ovšem neznamená to, že by zaměstnanec, který odpracuje
méně než tyto tři hodiny ztrácel nárok na zvláštní příplatek ke mzdě, který
mu za práci v noci náleží.

    Vzhledem k popsaným charakteristikám a možným rizikům
noční práce stanoví náš právní řád určitá omezení, která možnosti
zaměstnavatele i zaměstnance regulují. Mladistvím do 16 let je noční práce
zakázána úplně. Mladiství, kteří již věku 16 let dosáhli mohou v noci
práci vykonávat pouze v rozsahu nikoliv větším než jedna hodina, ovšem
pouze je-li to třeba pro jejich výchovu k povolání. Noční práce mladistvého musí
bezprostředně navazovat na jeho práci připadající podle rozvrhu pracovních směn na denní dobu.

    Vedle zákazů práce v noci pro některé zaměstnance
stanoví zákoník práce i další regulační opatření. Pracovní doba zaměstnance pracujícího v
noci nesmí překročit osm hodin v rámci 24 hodin po sobě jdoucích; není-li to
z provozních důvodů možné, je zaměstnavatel povinen rozvrhnout stanovenou týdenní pracovní dobu tak, aby průměrná délka směny
nepřekročila osm hodin v období nejdéle šesti kalendářních měsíců po sobě
jdoucích, přičemž při výpočtu průměrné délky směny zaměstnance pracujícího v noci se vychází z pětidenního pracovního
týdne.

    Zaměstnavatelé jsou povinni zajistit, aby zaměstnanec
pracující v noci byl vyšetřen lékařem (na náklady zaměstnavatele) :
a) před zařazením na noční práci,
b) pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou ročně,
c) kdykoliv během zařazení na noční práci pro zdravotní poruchy vyvolané výkonem noční práce, pokud o to zaměstnanec požádá.

    Zaměstnavatel je
dále povinen pravidelně projednávat s příslušným odborovým orgánem otázky bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci a organizace práce v noci a zajišťovat pro zaměstnance pracující v noci přiměřené sociální služby, zejména možnost
občerstvení. Pracoviště, na kterém se pracuje v noci, je zaměstnavatel také
povinen vybavit prostředky pro poskytnutí první pomoci včetně zajištění prostředků umožňujících přivolat rychlou
lékařskou pomoc.

Nekalá soutěž obecně – 1. část

Nejprve pojem hospodářská soutěž. Již ze své podstaty vyjádřené částečně i ve
svém
názvu je zřejmé, že půjde o něco, v čem její účastníci snad ani
nemohou být spoluhráči. Jedná se o prostor, kde účelem není někomu pomáhat
či se s někým dělit. Cílem je ekonomicky ho zničit. Konkurence, jako jeden
z nejzákladnějších principů správného fungování moderní tržní společnosti,
která je téměř vždy prospěšná, jak pro spotřebitele,
tak pro podnikatele samotné, tu hraje evidentně nejsilnější roli. Své
konkurenty chce každý podnikatel porazit, eliminovat a nastoupit na jimi uvolněné
místo. Je ovšem nesmírná propast mezi jednotlivými představami o tom, jaké
praktiky a způsoby je možné v takovém souboji použít.

    Hospodářská soutěž, aby měla opravdový smysl, prostě
musí probíhat v rámci určitých mantinelů. Svého cíle, tedy zničit
konkurenci a dosáhnout vyšších zisků, by měli podnikatelé dosahovat nějakým
společensky přijatelným způsobem. Není možné si soutěž představovat
jako totální obchodní válku, kde je vše dovoleno a cíl bez ohledu na použité
prostředky
je jedinou vidinou. Vždy je vše třeba posuzovat s ohledem nejen na výhody,
ale je nutné porovnat je i s nežádoucími efekty. Při naprosto volné soutěži
by nechtěné následky mohly mít mnohdy katastrofální podobu a to pro všechny
zúčastněné strany. Z tohoto důvodu nastupuje právo hospodářské soutěže
jako regulátor, který nastaví limity a hranice, které určí přípustné
meze vhodného chování, které bude vzhledem k dobrým mravům přijatelným
prostředkem k onomu chtěnému efektu z realizace konkurenčního prostředí.

    Je velký rozdíl porazit někoho ekonomicky nebo porazit ho
pomluvami a klamy. Přitom není pravda, že by soutěžní právo chránilo slabší,
neschopnější či méně nápaditější. Chrání ty poctivější. A to je
nutné si uvědomit. Není smyslem ani účelem zabraňovat někomu v růstu či
ekonomickém vzestupu. Smyslem je důsledně a obezřetně sledovat, jestli svého
vzestupu nedosahuje nějakým nekalým a společensky nežádoucím způsobem.

   Nekalá soutěž upravená jako jedna z oblastí práva hospodářské
soutěže postihuje ty případy, kdy někdo zneužívá a deformuje konkurenční
prostředí nekalým způsobem s cílem poškodit svého konkurenta takovým způsobem,
který mu může přivodit nějakou újmu. Zákaz nekalé
soutěže chrání jakousi mravnost a úroveň soutěže, aby se z ní nestal
jen ubohý chlív.

    Co však samotný pojem nekalá soutěž znamená? Jaké
jsou její charakteristiky? Předně pojem "nekalý" obsažený v názvu
je nutno spojovat především s pojmem dobrých mravů. To je sice trochu dost obecný termín
nedávající mnoho šancí na vymezení jeho obsahu, ovšem přesto velmi přesně
vyjadřuje vše, co je zapotřebí. V případě nekalé soutěže si ovšem s
pouhým pojmem "dobré mravy" nevystačíme. Na jeho místo nastupuje
pojem "dobré mravy hospodářské soutěže", což může být pojem
stejně tak předchozímu podobný i odlišný. Rozhodně však nejsou tyto
pojmy shodné. V některých sousedních zemích se v úpravě nekalé soutěže tyto pojmy
nerozlišují a je zakázáno jakékoliv jednání v rozporu s dobrými mravy,
nikoliv jen těmi soutěžními. Ovšem u nás jsou pojmy odlišeny, tedy je nutné
je nějak vyložit. Většinou se soutěžní mravy chápou spíše úžeji než
obecné mravy. Ne všechno co se může v obecném pojetí zdát nemravné je v
hospodářském životě zakázáno. Často je uváděn příklad s
obchodníkem, jež prodává drahý kožich zákazníkovi, o kterém ví, že
jej pořizuje pro svou milenku, zatímco jeho vlastní rodina doma živoří. Těžko
můžeme takové jednání označit za obecně mravné, ovšem stejně tak těžko
můžeme po onom obchodníkovi spravedlivě požadovat, aby z tohoto důvodu
obchod neprovedl. Moc daleko by to s takovým přístupem k obchodování asi
nedotáhl. Zkrátka ačkoliv je rozpor s dobrými mravy evidentní, rozpor s
dobrými mravy hospodářské soutěže nenastal.

    V případě tvrdého konkurenčního boje, který se navíc
se vzrůstajícím počtem subjektů i rozšiřováním trhu ve všech směrech
dále ztěžuje přibývá i na agresivitě, průraznosti používaných prostředků,
především reklam. Člověka, který si jak známo zvykne téměř na cokoliv, je už
dnes těžké něčím upoutat a zaujmout. Aby reklama správně zapůsobila, je
nutné vymýšlet stále nové postupy. To je ovšem značně rizikové, neboť
se často můžeme dostat na tenký led. Je mnoho případů, kdy se více či méně
záměrně soutěžitelé pouštějí do projektů, které balancují na hraně
zákona. Nejsou rozhodně vyloženě nekalosoutěžní, ovšem nejsou ani zcela
nezpochybnitelné. Pak je otázka, jak k takovým případům přistupovat.
Jestli být benevolentní nebo tvrdší. Mohlo by se velmi vymstít nechat
situaci zcela "bez dozoru" a dát věcem příliš volný průběh.
Soutěžní mravy mohou totiž být do značné míry odvislé od toho, co je pro dané
odvětví či společenskou situaci obvyklé. Při benevolentním přístupu by
pak mohlo dojít ke "zvlčení" soutěžních mravů natolik, že by
se vlastně časem posunuly hranice přípustnosti a únosnosti až tam, kde je
nikdo z nás nemůže chtít. Tedy k příliš agresivním a sporným projektům
je radno stavěti se spíše opatrně, než je vítat s otevřenou náručí. Ovšem
názorů může být mnoho a zvláště v takovém oboru jako je právo nekalé
soutěže platí dvojnásob, že zastávat lze prakticky jakékoliv stanovisko,
neboť úprava pomocí dobrých mravů je natolik široká, že není zkrátka
možné objektivně rozhodnout, co je správné. Možné je pouze diskutovat.
Moc rozhodnout má pouze soud, který však bohužel nevykonává tuto záslužnou
činnost vždy zcela ….. fundovaně. A už vůbec ne dostatečně rychle a
efektivně.

    Důležitým obecným znakem nekalé soutěže je také
objektivnost. Je opravdu mimořádně důležité si uvědomit, že nikoho, ale
naprosto nikoho nezajímá a nebude zajímat, zda soutěžitel chtěl způsobit nějakou
nekalost. Zákon jasně stanoví odpovědnost jako objektivní. Tedy kdokoliv se
nekalosoutěžního jednání dopustí, nese za něj odpovědnost. Bez ohledu na
zavinění.

Práce přesčas – aktualizováno

Rozsah práce, který si smluvní strany mezi sebou sjednaly a stanovily v pracovní smlouvě by měl být vždy východiskem pro skutečný rozsah práce. Jsou ovšem situace, kdy je potřebné a vhodné, či přímo nutné, aby zaměstnanec práci vykonával i po dobu delší, než tento rozsah činí. Situace, kdy je taková zaměstnavatelova potřeba řešena zaměstnancovou prací přesčas, by však měly být spíše výjimečné, neboť ze zdravotního i společenského hlediska není taková práce nijak vhodná. Přesto je však práce přesčas realitou a při rozumném a spíše výjimečném než pravidelném používání tohoto institutu vzhledem k okolnostem a charakteru jak druhu práce, osobě zaměstnance tak i vzhledem ke konkrétní situaci nemusí k žádným nežádoucím následkům docházet.

    Pojmové znaky, které určují, za jakých okolností můžeme o práci přesčas vůbec hovořit, stanoví § 93 a dále § 78 odst. 1 písm. i)zákoníku práce. Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu, přičemž platí zákonný zákaz určující, že těmto zaměstnancům nelze práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.
    Za práci přesčas vždy náleží zaměstnancům samozřejmě nějaká kompenzace. Zaměstnavatel je povinen poskytnout jim buď náhradní volno nebo příplatek ke mzdě a to ve výši 25 % průměrné mzdy. Podle předchozí úpravy účinné do 31.12.2006 bylo možno sjednat se zaměstnancem ustanovení, jímž byla mzda sjednána již s přihlédnutím k případné práci přesčas. Toto ujednání je však již počínaje 1.1.2007 neplatné a mzdu již není možné takto sjednat.


    Zákon zároveň reguluje i rozsah práce přesčas když stanoví, že nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než osm hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce s tím, že nad takto stanovený rozsah tak lze učinit jen na základě dohody se zaměstnancem. Celkový rozsah práce přesčas nesmí však činit v průměru více než 8 hodin týdně v období 26 týdnů. Až do období 52 týdnů tak může stanovit jen kolektivní smlouva.

    Z obecné úpravy existují jako obvykle některé výjimky. Některým zaměstnancům nesmí být práce přesčas vůbec nařízena. Podle § 241 odst. 3 zaměstnavatel nesmí zaměstnávat prací přesčas těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně, které pečují o dítě mladší než jeden rok. Podle ust. § 245 odst. 1 platí zákaz práce přesčas pro mladistvé.

Prodlení dlužníka – aktualizace

V podstatě jedno z vůbec nejzákladnějších pravidel chování, které najdeme v úpravě závazkových vztahů, tedy jednoduše řečeno vztahů mezi dlužníkem a věřitelem, je povinnost dlužníka splnit svůj dluh řádně a včas. Ke splnění dluhu tak, aby tím závazek zanikl, dojde pouze v případě, že budou obě náležitosti splněny kumulativně, tedy nestačí, aby bylo plněno včas, stejně podstatné je, aby bylo včas plněno řádně, tedy bez právně relevantních vad. Jestliže pak dlužník řádně a včas nesplní, je v prodlení (§ 517 odst. 1 občanského zákoníku). Prodlení vyvolává změnu v obsahu závazkového vztahu. Dochází jak ke změně stávajících práv a povinností, tak ke vzniku nových, a to na obou stranách.

    Důležité oprávnění věřitele vznikající na základě prodlení dlužníka je obsaženo hned v § 517. Jestliže totiž dlužník nesplní svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit. To je důležité s ohledem na zásadní význam odstoupení od smlouvy v našem občanském právu. Odstoupením se totiž smlouva od počátku ruší, tedy vše, co si mezi sebou strany na základě smlouvy plnily, stane se odstoupením od smlouvy plněním bez právního důvodu a musí být jako takové vydáno z titulu bezdůvodného obohacení. Aby bylo odstoupení od smlouvy možné, musí proces podle § 517 proběhnout tak, že dlužník ve sjednané době nesplní a věřitel na to reaguje poskytnutím dodatečné přiměřené lhůty, tedy přiměřené s ohledem na charakter konkrétního plnění. Až tehdy, jestliže ani v této lhůtě dlužník nesplní, vzniká věřiteli právo odstoupit. Jde-li o plnění dělitelné, může věřitel toto své právo využít i pouze k části plnění.

    Odlišná je situace u tzv. fixních smluv. Jde o takové smlouvy, kde byla doba plnění stanovena zcela přesně a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem. Půjde o takové případy, kdy je doba plnění vázána na nějaké další okolnosti. Například si někdo objedná odvoz na stadion, protože se tam bude konat velkolepé utkání dvou věhlasných týmů, obě strany o tom ví a vzaly to na vědomí. Je zřejmé, že pokud dopravce – dlužník přijede až po skončení zápasu s tím, že „už je tady a může se jet“, nebylo by spravedlivé požadovat po zákazníkovi, aby muset cokoliv protistraně hradit. V těchto případech fixních smluv se totiž smlouva ze zákona – ex lege, od počátku ruší. Není třeba žádného úkonu, smlouva prostě zaniká. Jen pokud by věřitel bez zbytečného odkladu dlužníkovi oznámil, že na plnění i přesto trvá, smlouva a tím i celý závazkový vztah by trvaly dále.

    Další velmi významný důsledek prodlení dlužníka představují úroky z prodlení. To se ovšem týká pouze plnění peněžitého dluhu. Pak má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, není-li podle občanského zákoníku povinen platit poplatek z prodlení. Výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Tímto předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kde je výše úroků z prodlení stanovena tak, že odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. To znamená, že pokud je dlužník v prodlení např. od 3.10.2007, zjistí věřitel výši repo sazby vyhlášené ČNB ke dni 1.7.2007 (první den kalendářního pololetí) plus 7 % a dále pak vždy k 1.1. a 1.7. výši úroků z prodlení přepočte dle aktuální výše repo sazby. Výše poplatku z prodlení je pak 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. 
    Prodlením dlužníka může věřiteli vzniknout také nějaká škoda. Jeho právo náhradu této způsobené škody po dlužníkovi vymáhat samozřejmě není dotčeno. Při prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat, jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení. Jinak by totiž došlo k rozporu se zásadou, že škoda se hradí pouze jednou.

    Jestliže se však úroky týkají pouze peněžitého plnění neznamená to, že by se v případě plnění nepeněžitého dlužníkovi jakýkoliv postih vyhnul. I při takovém plnění se jeho situace zhorší, pokud se dostane do prodlení. Pokud jde totiž o prodlení s plněním věci, odpovídá dlužník za její ztrátu, poškození nebo zničení, ledaže by k této škodě došlo i jinak. Tedy po dobu, po kterou je v prodlení, na něj přechází nebezpečí i náhodné zkázy věci, ovšem jen do jisté míry, neboť absolutní odpovědnost by zase byla příliš tvrdá a neodpovídala by spravedlivému uspořádání. Pokud by ke ztrátě, poškození či zničení došlo i jinak, tedy bez ohledu na to, jestli prodlení bylo či ne, odpovědnost ho netíží.

Je užívání freewaru opravdu nelegální?

Celá problematika spadá do oblasti práva duševního vlastnictví, přesněji
práva autorského. Relevantními předpisy jsou především tzv. autorský zákon
č. 121/2001 Sb. a občanský zákoník. Pro uvedení do problému i pro laičtějšího
čtenáře raději nejprve vymezíme základní pojmy, se kterými je nutné při
bádání nad tímto zdánlivě zapeklitým problémem pracovat. Předně licencí
se rozumí (podle § 46 aut.zák.) autorem poskytnuté oprávněni k výkonu práva
dílo užít, a to buď ke všem způsobům užití, nebo jen k jednotlivým způsobům.
Kdo je autor snad vysvětlovat třeba není, je jím samozřejmě ten, kdo dílo
vytvořil, tedy v našem případě nejčastěji programátor, který freewarový
program dal dohromady.

    Jak vypadá v praxi postup, kterým se freewarový (nebo
sharewarový) program dostane k běžnému uživateli? V naprosté většině případů
(a to ve většině tak drtivé, že zbytek můžeme téměř opomenout) se tak
stane bez osobního kontaktu mezi autorem a oprávněným uživatelem. Proces
probíhá nejčastěji po internetu, kdy autor svůj program veřejně nabízí
ke stažené a užívání společně s informací, že kdokoliv jej takto získá
a užívá, může tak činit většinou bezplatně, nebo v případě sharewaru
bezplatně na určitou dobu, a že uživatel musí dodržet určité podmínky
ohledně dokumentace, nesmí program měnit apod. Uživatel si takový program
stáhne, nainstaluje a vesele užívá. Aniž si většinou vůbec uvědomí
nebo se zamyslí nad právním režimem proběhlého jednání a významem udělení
licence, spoléhá na přirozenost věcí a v souladu s autorovou projevenou vůlí
program v dobré víře užívá. Ovšem děje se tak opravdu legálním způsobem
přihlédneme-li i ke všemu, co běžný uživatel neprávník opomenul?

    Zde se již ocitáme v jádru problému, neboť některé
názory vedou nevyhnutelně k závěru, že onen nic netušící uživatel je
obrazně řečeno nehorázný pirát a pachatel zlých skutků. S udělením
licence se to totiž nemá tak jednoduše. § 12 autorského zákona říká, že
autor má právo udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu práva
dílo užít. A to je ono. Zdá se, že jediný způsob, jak může být licence
udělena je smlouva, a to smlouva se vším všudy, jak ji upravuje především
obecná část občanského zákoníku, navíc zkomplikovaná oním "dálkovým"
prvkem. Je nutné učinit podle obč. zák. nabídku, tedy projevit vůli směřující
k uzavření smlouvy, adresát musí tento návrh akceptovat a navíc musí o své
akceptaci vyrozumět navrhovatele. Smlouva je uzavřena až právě tím okamžikem,
kdy navrhovatel obdrží přijetí svého návrhu. Takový postup při důsledném
trvání na každém slovíčku zákona jistě neodpovídá praxi. Aby vše
naprosto sedělo, musel by autor, nejlépe každému zvlášť (aby byl dodržen
požadavek určitosti adresáta v návrhu), uzavření smlouvy navrhnout,
potencionální uživatel by smlouvu přijal a musel by své přijetí odeslat
zpět navrhovateli. Pak by si teprve mohl program nainstalovat a užívat ho. To
se ovšem asi stalo jen málokdy, stalo-li se to u freewaru vůbec někdy.

    Jak tedy z toho ven? Znamená to, že všichni jsou nelegální
uživatelé cizích děl? Jsou tady všichni pachatelé? No samozřejmě ne. I
když se na první pohled zdá celý problém neřešitelný a onen v praxi používaný
způsob "udělení licence" právně naprosto irelevantní, neznamená
to přeci, že jsme všichni vinni. Existuje totiž také něco, čemu se říká
výklad. Ona dogmatická metoda, kterou je možno použít, chceme-li dojít k závěru,
že všichni nelegálně užíváme, je naprosto odtržená od reality. Právo přeci
není systém mimo svět, který se řídí jinými zákony než to, co
reguluje. Není možné zkrátka připustit takový agresivní závěr, který
vede k tak ošemetné situaci. Ač se může zdát právní postup a užitá
argumentace v pořádku, každý snad musí cítit, a určitě cítí, že konečné
stanovisko není to pravé. Každý se musí nad ním pozastavit a připadat mu
přitažené za vlasy. Je to asi jako když žák ve škole počítá slovní úlohu
v matematice, kde má například za úkol spočítat, kolik jablíček natrhá
za den, když jich za hodinu natrhá sto, a výsledek mu vyjde "mínus
deset."
No přeci ať to může přepočítávat jakkoliv dlouho a bude
si jistý, že chybu neudělal a všechno v užitém postupu se bude zdát
logické a správně, pokud je alespoň trochu inteligentní, musí mu dojít,
že výsledek je blbost. Nemůže se přeci spokojit s tím, že za den natrhá
mínus deset jablek. Stejné je to v případě užívání freewaru. Autor sám
chce
, aby jeho dílo mohl užívat každý, uživatelé o dílo projevují zájem,
ani jedna strana si nestěžuje, oběma to zjevně vyhovuje, oba jsou v dobré
víře
…. a pak přijde nějaký právní dogmatik s tím, že celá tato
situace je nelegální, že se jeden neoprávněně obohacuje na úkor druhého
a že pokud má být realita v souladu s právem, musí chudák uživatel přestat
program užívat a nejlépe ještě autorovi zaplatit obohacení a odškodnění?
No to přeci ne. Jakmile dojdeme k takovému závěru, hned se musíme ocitnout
v kůži žáka mínus deset. Prostě nepřípustné. Správné řešení
je jiné.

    Jak říká moudrá poučka, trochu ovlivněná přirozenoprávním
viděním světa, při seznámení se s jakýmkoliv právním problémem se
nejprve zamysli, jak by mělo řešení vypadat podle přirozeného práva, a
pro takový závěr pak normu vždycky nějakou najdeš. Jsou i jiné názory,
to ano, ale podle mě dobrý právník je takový, který vycítí dobré právní
řešení bez ohledu na normy. Právní cítění je důležitější než
cokoliv jiného. Klade to sice na právníka velké nároky (proto možná mnoho
lidí přirozené právo odmítá, protože žádné právní cítění nemají
:), ale pro právní použitelnost takového člověka je to nezbytné. Pokud se
dříve, než nahlédneme do autorského i občanského zákoníku a než se začneme
zabývat jednotlivými prvky kontraktace, zamyslíme, jak by mělo asi řešení
vypadat, určitě nikoho z nás nenapadne, že by měl uživatel okamžitě přestat
dílo užívat a vydat bezdůvodné obohacení. Takového člověka neznám, a přiznám
se, že bych ani poznat nechtěl. Správní řešení je, že licence prostě udělena
byla a že uživatel užívá oprávněně.

    Teď však přichází na řadu fáze druhá, možná těžší,
možná lehčí – najít onen způsob, jak to podložit právními argumenty. Ovšem
nic složitého v tom být nemusí. Jak vyplývá již ze samotného vzniku
tohoto problému a také z vyjádření jednoho z tvůrců autorského zákona,
na freeware se při tvorbě zákona zkrátka zapomnělo. Prostě se při psaní
zákona freeware vůbec neuvažoval. Tedy nemůžeme ani v žertu hovořit o úmyslu
zákonodárce takto brutálně postihovat uživatele freewaru, kteří osobně
nemají s autorem smlouvu. Uvedené ustanovení autorského zákona uvádějící
smlouvu jako jediný právně relevantní způsob udělení licence je nutno vykládat
extenzivně
. S ohledem na dobrou víru obou stran, zavedenou praxi i
bezkonfliktnost a oboustrannou výhodnost zažitého chování je to odůvodnitelné
a spravedlivé. Analogií můžeme dospět k závěru, že licenci je v tomto případě
možné udělit i přijetím jakési veřejné nabídky, podobně jako je tomu v
autorskému zákonu velmi příbuzném zákonu o vynálezech. Tedy je možné
tak trochu obejít onen požadavek adresovanosti návrhu smlouvy. A vůbec, onen
způsob kontraktace v našem občanském zákoníku, i když na první pohled
nevypadá nijak dispozitivně, není přeci způsobem výlučným! Kde je psáno,
že jediný možný způsob kontraktace je tento? Je někde zakázán jiný? Ne.
Tedy ony dogmatické pokusy učinit z celého národa ilegály můžeme považovat
za smetené. Nebo ne?