Archiv pro měsíc: Listopad 2007

Nový stavební zákon – umístění stavby

 

Chceme-li se pustit do stavby (podle stavebního zákona chápejme stavbou veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání – tedy velmi široké chápání naproti třeba klasickému chápání občanskoprávnímu), podívejme se na možnosti, jaké máme při jejím umístění a alespoň zhruba na postupy, kterým jednotlivé konkrétní stavby podléhají.

První a nejjednodušší možností je postup podle §79 odst. 3 stavebního zákona. Jedná se o jednoduché stavby, které nevyžadují pro své umístění (tím není dotčena případná nutnost povolení k realizaci stavby) povolení ani ohlášení. Jedná se o malé a jednoduché stavby, jejichž okruh je omezen zákonným výčtem. Jedná se např. o informační a reklamní zařízení o celkové ploše menší než 0,6 m2 umisťovaná mimo ochranná pásma pozemních komunikací, povrchová zařízení pro rozvod nebo odvod vody na zemědělské půdě nebo na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, nejde-li o vodní díla, bleskosvody a zařízení, které tvoří jejich součást, informativní značky a oznámení na pozemních komunikacích, opěrné zdi do výšky 1 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi a s veřejným prostranstvím, přenosné stavby, zařízení a konstrukce, jejichž doba umístění na pozemku nepřesáhne 30 dnů v roce (zde se jako nejčastější příklad uvádí krátkodobě postavené lešení) ap.1

Vedle této možnosti se otvírá možnost v souladu s regulačním plánem, pokud je pro danou oblast vydán. Jelikož se jedná o nový institut, pak v současné době zatím příliš velká možnost postupovat tímto způsobem nebude. O této možnosti se více dozvíte na stavebním úřadě, který by vám měl sdělit, zda pro potřebné území regulační plán byl vydán nebo nikoliv.

Třetí možností v pořadí je možnost požádat na stavebním úřadě o žádost o vydání územně plánovací informace. Tato může být uvedena v souladu s § 21 odst. 1 písm. d) stavebního zákona jako informace o podmínkách provedení jednoduchých staveb bez předchozího územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Musí se jednat o stavby podle přesně vyjmenované stavby za daných podmínek (zde lze jako nejčastěji zmiňovaný uvést stavby pro bydlení a pro rekreaci do 150 m2 zastavěné plochy, s jedním podzemním podlažím do hloubky 3 m a nejvýše dvěma nadzemními podlažími a podkrovím, dále se jedná o menší podzemní stavby, stavby sloužící nikoliv pro bydlení do 300 m2 ap.2

Pokud nelze umístit stavbu ani na základě tohoto postupu, musíme zkoumat možnost, že namísto územního rozhodnutí může stavební úřad vydat územní souhlas, a to na základě oznámení o záměru. Podmínkou takovéhoto postupu je, že takovýto stavební záměr je v zastavěném území3 nebo v zastavitelné ploše4, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu nebo pokud není vydáno bezpodmínečné souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu (někdy je např. vyžadováno závazné stanovisko orgánu ochrany přírody nebo pro kulturní památky orgánu památkové péče ap.). Takovýto postup je vhodné zvolit u staveb, u kterých nelze zvolit jednodušší formu (viz výše) a zároveň jsou zařazeny do taxativního výčtu podle § 96 odst. 2 stavebního zákona. Tady zákon uvádí tyto stavby: stavby, jejich změny a zařízení, která nevyžadují stavební povolení ani ohlášení podle § 103 odst. 1 a 2, ohlašované stavby, jejich změny a zařízení, stavby pro reklamu, stavby umisťované v uzavřených prostorech existujících staveb, nemění-li se vliv stavby na okolí, úpravy terénu, násypů a výkopů do 1,5 m výšky nebo hloubky, pokud nejsou větší než 300 m2 a nehraničí s veřejnými komunikacemi a veřejnými prostranstvími nebo nedochází-li k nakládání s odpady, skladové, výstavní a manipulační plochy do 200 m2 mimo vrakovišť a skládek odpadu, změny druhu pozemku o výměře do 300 m2 a změny staveb. V tomto případě je však nutno mít na paměti, že se nejedná o klasické správní řízení, jehož výsledkem by bylo správní rozhodnutí, tedy jde o neformální řízení podle části IV. správního řádu, neprovádí se v jeho rámci dokazování ani ústní jednání a jeho výsledkem je tak vydání povolení s umístěním, jehož platnost je omezena na dobu dvanácti měsíců.

Nejznámější možností jak dosáhnout umístění stavby podle zákona je územní rozhodnutí. V porovnání s výše uvedenými jde o složitější, ale z praxe dobře známý postup. Omezíme se tedy pouze na konstatování, že rozlišujeme zjednodušené stavební řízení (za podmínek a postupu podle § 95 stavebního zákona) a klasické řízení podle § 84 a následujících stavebního zákona. Zde už jde postup ve správním řízení, je tedy nutno brát ohled na subsidiární povahu správního řádu.

Poslední a zatím zcela novou možností je uzavření veřejnoprávní smlouvy. Tento postup nebyl zatím v praxi využíván, a proto je otázkou, zda v budoucnu najde své uplatnění.

Závěrem lze shrnout, že umístění stavby (tedy jedna z výše uvedených možností – nevyžadováno povolení, regulační plán, územně plánovací informace, územní souhlas, územní rozhodnutí, veřejnoprávní smlouva) je prvním krokem pro následnou realizaci Vaší stavby. Po vypořádání se s územním rozhodováním o umístění stavby je nutné vyřešit povolení realizace stavby a užívací povolení. Těmto postupům se budeme věnovat příště.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

1 kompletní výčet těchto staveb uvádí §79 odst. 3 stavebního zákona

2 přesný výčet podle §104 odst. 2 písm. a) – d) za podmínek podle §104 odst.1 stavebního zákona

3 jak je vymezeno zastavěné území nalezneme v § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona

4 k vymezení zastavitelné plochy viz § 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona

Principy dědického práva II – Pár slov o pořizování závěti

Jistě lze namítnout, že závěť je jistější pořídit formou notářského zápisu. S tím nelze než souhlasit. Ovšem zákon nám dává možnost sepsat poslední vůli i bez notářské pomoci a součinnosti. Jedná se o mimořádně závažný projev vůle, a proto je vhodné vyvarovat se některých chyb a naopak mít na paměti některá zákonná omezení.

Nejprve tedy k formě závěti – podle zákona může zůstavitel napsat závěť vlastní rukou (holografní) nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků (alografní). Tedy první podmínkou jakékoli závěti je její písemná forma. V takovéto závěti musí být rovněž uveden den, měsíc a rok jejího podepsání, jinak je neplatná. V případě neplatnosti se k závěti nepřihlíží a postupuje se podle zákonných ustanovení. Pro formu je důležitý i fakt, že v případě, že holografní závěť musí být opravdu sepsána vlastní rukou a vlastní rukou rovněž podepsána, jinak je neplatná. Nelze tedy nechat sepsat jinou osobu takovou závěť a pak se pod ní jen podepsat.Totiž v případě, že zůstavitel závěť vlastní rukou sám nenapsal (alografní závěť) musí ji alespoň vlastní rukou podepsat a současně před dvěma přítomnými svědky výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Tito svědci se pod tento projev vůle musí samozřejmě na závěr rovněž vlastnoručně podepsat. I na tento právní úkon se samozřejmě vztahují obecné požadavky na právní úkony (tedy určitost a srozumitelnost, musí být učiněn svobodně a vážně, příp. musí vyhovovat dalším náležitostem podle §34 a násl. občanského zákoníku. Závěť může učinit i osoba, která neumí nebo nemůže číst a psát, ovšem zde už jsou formální požadavky o něco vyšší.1 Zvláštní ustanovení platí rovněž pro osoby nevidomé, neslyšící a nezletilé, kteří dosáhli věku patnácti let.

Zvlášť je nutné postupovat při výběru svědků tohoto právního úkonu. Zákon totiž zakazuje, aby svědkem v tomto případě byla osoba způsobilá k právním úkonům. Širší je ovšem negativní výčet, tedy výčet osob, které nemohou být svědkem sepsání závěti. Jimi tedy nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, a osoby, které neznají jazyk, ve kterém je poslední vůle projevena. Dále jimi nesmějí být závětí povolaný ani zákonný dědic a osoby jim blízké (tedy osoba, která je příbuzná v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní2). Tyto osoby však nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, pisatelé nebo předčitatelé závěti ani jako tlumočníci. Obava z možného ovlivňování a nezákonných změn k vlastnímu prospěchu je zde zřejmá.

K formálním náležitostem lze ještě dodat, že pozdější platná závěť zrušuje závěť předchozí, pokud nemohou obstát vedle sebe. Závěť lze rovněž odvolat nebo ji zrušit tak, že zůstavitel (ne jiná osoba) zničí listinu, na které byla napsána.

K obsahovým náležitostem jen krátce. Podle § 477 občanského zákoníku v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné. Existuje ovšem určitá skupina zákonných dědiců, kteří nemohou být z dědictví vyloučeni (kromě možnosti vydědění – viz dále). Těmito „neopomenutelnými dědici“ jsou potomci zůstavitele. Nezletilí potomci musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich podíl ze zákona, u zletilých potomků je to pak nutně alespoň polovina zákonného podílu.

Jak jsme výše naznačili, vydědit je možné zůstavitelova potomka a to i pro případ dědění ze závěti i pro případ zákonné dědické posloupnosti. Musí být ovšem splněna jedna ze zákonných podmínek. Zůstavitelův potomek tak podle zákona neposkytl v rozporu s dobrými mravy zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo jiných závažných případech, nebo o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, nebo vede trvale nezřízený život nebo byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Jedná se tak o důvody, kdy se takový zůstavitelův potomek nevhodně chová k zůstaviteli samotnému nebo krajně nevhodně vede vlastní život.

Závěrem bych rád zdůraznil ohled na veškeré zákonem stanovené formální požadavky pro sepisování závěti. Jedná-li se o dispozice s majetkem bylo by škoda znehodnotit vlastní projev vůle pouze nedodržením zákonných požadavků.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

1 viz §467c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

2 §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

Dědění I. – dědictví ze zákona (principles of intestate succession)

Dnes necháme stranou situaci, kdy zůstavitel zanechal platnou závěť, která se týká celého zůstavitelova majetku nebo i jen jeho částí. Pokud tedy zůstavitel žádný platný (právem aprobovaný a schopný vyvolat právní účinky) projev vůle nezanechal, bude jeho majetkem pořízeno dle občanskoprávní úpravy.

Nejprve si povšimněme úpravy nabývání dědictví. Zákon praví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Tedy okamžik přechodu vlastnického práva je zde svázán již se smrtí zůstavitele, nikoli tedy až nabytím právní moci usnesení soudu. Problém ovšem vzniká s dispozicemi s majetkem, který je předmětem dědického řízení, v mezidobí od smrti zůstavitele do pravomocného usnesení soudu o dědictví, ve kterém podle § 175q občanského soudního řádu soud potvrdí nabytí dědictví jednomu nebo více dědicům, popřípadě schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů. V této době tedy existuje jen jakýsi „potenciální dědic (-ové)". V této době jednají ve věcech týkajících se předmětu dědictví všichni dědici společně a nerozdílně. V praxi však často dochází k situaci, kdy chtějí tyto osoby např. prodat nemovitost z předmětu dědictví ještě před nabytím právní moci usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví. V této chvíli však většinou druhá smluvní strana zpozorní, protože dědicové těžko přesvědčivě prokazují vlastnictví k této nemovitosti (katastr nemovitostí učiní záznam o přechodu vlastnického práva obvykle až na základě usnesení soudu). Pro větší právní jistotu pak většinou raději čekají právě až do nabytí právní moci tohoto usnesení.

Předpokládejme, že dědic není nezpůsobilý (nedopustil se úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům a nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy a tyto činy mu zůstavitel neodpustil), dědictví neodmítl a nebyl vyděděn (k tomu může dojít jen z důvodů zákonem taxativně vyjmenovaných). Potom bude zůstavitelův majetek dělen podle tzv. dědických skupin.

Nejprve se však musíme vypořádat s faktem, zda zůstavitelův majetek nebyl součástí společného jmění manželů. Pokud ano, pak je samozřejmě předmětem dědického řízení pouze tato část ze společného jmění manželů.

V tzv. první dědické skupině jsou to zůstavitelovy děti (a to i děti osvojené, nasciturus), manžel a partner (podle novely občanského zákoníku zákonem č. 115/2006, „o registrovaném partenrství"), každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě (např. pokud již zemřelo ap.), nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. Zákon tak zde zachovává myšlenku reprezentačního práva (nedědí-li manžel, přirůstá jeho dědický podíl k podílu, který bude dělen mezi děti zůstavitele, ovšem v případě, že nedědí některé z dětí zůstavitele, tento podíl nepřirůstá k ostatním, ale „hledá" dědice mezi potomky tohoto dítěte.

Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti1 a zároveň z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (tedy kumulativní splnění obou podmínek – typicky druh nebo družka, děti v pěstounské péči ap.). Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel a partner však vždy nejméně polovinu dědictví.2 Tyto případy bývají časté např. je-li zůstavitel bezdětný a zároveň jeho rodiče ještě žijí).

Pokud však není mezi takto určenými dědici manžel, partner, ani žádný z rodičů, je dědictví děleno v rámci třetí dědické skupiny. Zde jsou dědické podíly určeny tak, že dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Zde opět vystupuje do popředí reprezentační princip – nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti – tedy zůstavitelovi synovci a neteře.

Pokud nedědí žádný dědic ve třetí skupině (tzn. zůstavitel nemá žijící rodiče, manžela, partnera, jakékoli potomky, sourozence, ani se zůstavitelem nikdo v době jeho smrti nežil ve společné domácnosti a zároveň o ni nepečoval nebo nebyl odkázán výživou na zůstavitele po dobu jednoho roku), pak dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti – zůstavitelovi strýcové a tety.

Závěrem je třeba ještě jednou zdůraznit, že takto konstruovaná dědická posloupnost se uplatní pouze podpůrně v případě, že zůstavitel nepořídil poslední vůli (závěť, testament) pro celý svůj majetek.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

1 Domácnost definuje § 115 občanského zákoníku jako takové fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

2 §474 občanského zákoníku

Práva akcionářů v českém právním řádu

Rozlišujeme1 práva hlavní, která náleží všem akcionářům bez ohledu na jejich zvláštní postavení. Vedle toho existují práva zvláštní náležející jen některé skupině akcionářů (zvláště akcionáři – držitelé tzv. prioritních akcií, se kterými může být spojen zvláštní hlasovací režim podle §159 obchodního zákoníku). Zvláštní skupinu práv pak představují práva minoritní, náležející skupině akcionářů, která představují alespoň 3% podíl základního kapitálu ve společnostech se základním kapitálem nad 100 miliónů korun (pod touto hranicí musí podíl minoritních akcionářů představovat alespoň 5% ze základního kapitálu).

Základním právem akcionáře je možnost podílet se na řízení společnosti. Toto právo je nejčastěji uskutečňováno právem hlasovat na valné hromadě. Přiznejme si, že malý akcionář ve velké společnosti s velkým rozptylem akcií z tohoto svého práva příliš výhod mít nebude. Ale s právem hlasovat na valné hromadě úzce souvisí právo být o konání valné hromady včas a zákonem stanoveným způsobem informován, být informován i o programu této valné hromady a jsou stanovena i některá pravidla pro hlasování na valné hromadě (např. povinnost hlasovat nejprve o protinávrzích akcionářů ap.) S právy na řízení společnosti souvisí i ustanovení, které určuje, o kterých otázkách bude rozhodováno prostou většinou, o kterých kvalifikovanou dvoutřetinovou většinou (obvykle zvyšování a snižování základního kapitálu, změna stanov, schvalování smluv o převodu podniku), a o kterých kvalifikovanou tříčtvrtinovou většinou (zejména změna práv spojených s některými akciemi). S hlasováním v kvalifikované většině souvisí pravidlo o hlasování podle druhů akcií podle §186.

Nejčastěji zmiňovaným právem je právo na podíl na zisku (nejčastěji v podobě dividend, ale i tantiém – podílů členů představenstva a členů dozorčí rady na zisku – či podílu na zisku zaměstnanců). Pro akcionáře je důležité (pomiňme pravidla pro rozdělování zisku ze strany společnosti), že poměr podílů na zisku jednotlivých akcionářů má být stejný jako poměr podílů jmenovitých hodnot akcií těchto akcionářů k základnímu kapitálu společnosti, s určitou licencí pro případ, že existují akcie prioritní. Pro akcionáře je důležité, že nemůže převádět potenciální zisky z práva na podílu na zisku společnosti. Samostatně převoditelná jsou pouze práva na vyplacení konkrétní dividendy (vedle přednostního práva na upisování akcií a vyměnitelných a prioritních dluhopisů a práva na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku. Tato práva se převádí smlouvou o postoupení pohledávky dle občanského zákoníku. Dále lze zdůraznit, že existují i pravidla pro vyplácení dividend, povětšinou procedurální povahy. Zde je ovšem nutno upozornit na fakt, že úprava v §178 obchodního zákoníku je pouze podpůrná a stanovy nebo usnesení valné hromady společnosti mohou tuto úpravu nahradit. Proto je potřeba nahlédnou buď do zápisů z valných hromad nebo do stanov, protože společnosti možnosti upravit tuto problematiku podle vlastních představ hojně využívají. Vedle podílu na zisku jsou podobná pravidla i pro rozdělování likvidačního zůstatku. Při zániku společnosti (v lepším případě) zůstane majetek společnosti k vypořádání. Výsledkem činnosti likvidátora je nejen návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, ale i návrh na rozdělení likvidačního zůstatku (nebo jiný alternativní postup dle § 75a obchodního zákoníku). Pravidla pro dělení likvidačního zůstatku jsou obdobná jako pro dělení podílu na zisku – tedy poměr jmenovité hodnoty akcií a základního kapitálu společnosti. Zákon dává možnost akcionářům, kteří nesouhlasí s rozdělením likvidačního zůstatku podat návrh na soudní přezkum výše podílu, a to do tří měsíců od projednání návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku. Není rovněž možné poskytovat zálohy na podíl na likvidačním zůstatku. I po skončení likvidace je možné, že se objeví dosud neznámý majetek společnosti, potom se postupuje podle §75b obchodního zákoníku obnovením likvidace. Takže akcionáři by neměli o takto (ať už úmyslně nebo nechtíc) neobjevený majetek při dělení majetku společnosti přijít.

Další práva lze spatřovat v různých dispozičních právech s akciemi v různých situacích. Lze jen krátce připomenout právo na přednostní nákup akcií a dluhopisů při zvyšování základního kapitálu. zde se vychází z principu, že při zvyšování základního kapitálu – tedy jakémsi posilování společnosti – je vhodné a „fair“ zachovat stávající podíly akcionářů. Ovšem ani toto právo nelze chápat bezvýjimečně a v některých případech nemusí být dodrženo (např. při úpisu nových akcií apporty ap.). Dalším právem akcionáře je právo domoci se odkoupení akcií společnosti. Toto právo má akcionář zejména v případě, kdy společnost omezila převoditelnost akcií na jméno, pak má akcionář za podmínek podle § 156 odst. 4 obchodního zákoníku domoci se odkupu akcií. Obecněji pak v případech, kdy valná hromada rozhodla o změně druhu akcií, popř. bylo rozhodnuto o zpřísnění vinkulace akcií a akcionář na valné hromadě pro tuto změnu nehlasoval. Pak mu společnost musí do 30 dnů učinit nabídku odkoupení jeho akcií. Dále má akcionář právo domáhat se odkoupení svých akcií při významných majetkových přesunech v rámci společnosti – to v případě, kdy má akcionář nebo skupina akcionářů jednajících ve shodě (tedy jejichž cílem je zejména prosazování společného vlivu za podmínek podle § 66b obchodního zákoníku) podíl ve společnosti dosahující 95% základního kapitálu společnosti.

Tato základní práva náleží akcionáři každé akciové společnosti, proto by si jich měl být vědom každý vlastník akcií a neměl by se bát jejich uplatňování realizovat.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

 

 

1 dělení práv převzato z Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005

Smluvní pokuta jako zajišťovací institut podle občanského zákoníku

Je nutné si však uvědomit, že její uplatnění je značně omezeno faktem, že pro případy, kdy dlužník není solventní, pak použitím smluvní pokuty nijak nezvyšujeme míru zajištění našeho smluvního závazku (tedy zjednodušeně řečeno pokud dlužník nemá prostředky k plnění smluvní povinnosti – např. zaplacení dohodnuté ceny při prodeji nemovitosti – nebude mít rovněž prostředky k zaplacení dohodnuté smluvní pokuty). Použitím institutu smluvní pokuty tak dosáhneme spíše navýšení předmětných pohledávek u dlužníka, proto je vhodné kombinovat použití smluvní pokuty s jinou formou zajištění závazku (nejlépe s ručením, kdy získáváme možnost obrátit se při nesolventnosti dlužníka na jeho ručitele).

Ke způsobu vzniku smluvní pokuty je nutno podotknout, že může vzniknout pouze písemnou dohodou stran. Zde může vzniknout problém v případě, že samotná smlouva nemá písemnou formu (což občanský zákoník běžně umožňuje). Lze pak jen doporučit, aby strany uzavřely písemně celou smlouvu a ustanovení o smluvní pokutě včlenily do této smlouvy. Vyhnout se tak lépe případným nejasnostem a sporům. Při nedodržení písemné formy dohody stanoví občanský zákoník sankci absolutní neplatnosti (§40a občanského zákoníku), tedy neplatnosti ze zákona a od počátku (ex lege et ex tunc).

V případě, že dlužník nesplní včas svoji smluvní povinnost (např. typicky nezaplatí včas kupní cenu), vzniká věřiteli nárok na sjednanou smluvní pokutu. Ovšem vedle toho samozřejmě trvá závazek splnit tuto původní povinnost. Věřitel se ovšem již nemůže dožadovat uhrazení náhrady případně vzniklé škody. Pokud tedy věřiteli nesplněním dlužníkových povinností vznikne nějaká škoda, pak se jí nemůže domáhat vedle smluvní pokuty. Použití smluvní pokuty je tak do značné míry i riskantní. V případě, že věřiteli žádná škoda nevznikne v důsledku porušení povinnosti dlužníka, vzniká mu nárok na smluvní pokutu (je-li dohodnuta) v dohodnuté výši. Pokud ovšem věřiteli porušením dlužníkovi povinnosti vznikne škoda velkého rozsahu, má věřitel zjednodušeně řečeno smůlu a má nárok opět jen na smluvní pokutu (je-li dohodnuta) v dohodnuté výši. Často se pak hovoří o tom, že smluvní pokuta je paušalizovaná náhrada škody. Je tedy při tvorbě smlouvy nutné zvažovat možná rizika a jejich rozsah a toto zohlednit při stanovení výše smluvní pokuty. Občanský zákoník dává však možnost účastníkům smluvního vztahu odchylné dohody (např. si lze dohodnout, že náhradu škody lze požadovat vedle smluvní pokuty nebo lze požadovat tu část náhrady škody, o kterou škoda převýší dohodnutou výši smluvní pokuty aj.).

Odpovědnost ze smluvní pokuty je subjektivní odpovědností, dlužník tedy není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinností nezavinil. I zde je však možné si dohodnout, že dlužník odpovídá i v případě, že k porušení závazku nedošlo jeho zaviněním, nebo výběrově určit v kterých případech odpovídá, a ve kterých nikoli (např. pro případy zničení nebo poškození věci v důsledku nepříznivých povětrnostních vlivů ap.)

Závěrem je nutné podotknout, že úprava obchodního zákoníku poskytuje několik významných odchylek pro ujednání smluvní pokuty v režimu obchodního zákoníku (používaných podle §261 a 262 obchodního zákoníku zejména v obchodních vztazích mezi podnikateli), zejména je zde kladen větší důraz na odpovědnost dlužníka, tedy vyšší profesionalitu v těchto obchodních vztazích.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Rady pro spotřebitele aneb jaká jsou naše práva při reklamaci zboží

Po vstupu do Evropské unie u nás začaly platit evropské normy v oblasti záruk. Práva a povinnosti spotřebitele i prodejce upravuje občanský zákoník v §§ 588 až 627 a zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Mnozí z nás v této problematice i nadále tápou. Typické pro dnešní dobu je, že pokud se chystáme nějakou věc koupit, obchodníci si nás předcházejí, lákají slevami, akcemi, reklamními letáky atd.

Pokud se ale na zakoupeném zboží objeví nějaká vada a je třeba je reklamovat, prvotní ochota a horlivost mizí a ne zřídka dochází ke sporům zákazníka s obchodníkem.

Na co si tedy dát zejména pozor při koupi spotřebního zboží a jeho případné následné reklamaci?

Prvním úskalím může být již samotná koupě zboží. Je třeba si pohlídat, abychom od obchodníka vždy získali ke zboží i záruční list. Umožňuje-li to povaha věci, může být záruční list nahrazen dokladem o prodeji. Obchodník vám není povinen vystavit záruční list automaticky, ale na vaši žádost je povinen tak učinit.

Bez těchto dokladů nemůžeme zboží reklamovat, protože obchodníkovi nedokážeme kdy , za kolik a zda vůbec jsme si u něho věc zakoupili. Záruční list nebo doklad o prodeji musí obsahovat určité zákonem stanovené náležitosti: o jaký výrobek se jedná, uvedení data prodeje, za jakou cenu bylo zboží zakoupeno, jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo, jde-li o právnickou osobu, nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu.

Záruční doba začíná běžet od převzetí věci kupujícím. U spotřebního zboží je záruční doba 24 měsíců, obchodník vám tuto záruční dobu u nového zboží nemůže zkrátit. Naopak může být záruka prodloužena, což musí být uvedeno v záručním listu.

Pokud po zakoupení zboží zjistíte, že má vadu (= není ve shodě s kupní smlouvou), máte právo požadovat, aby obchodník věc vyměnil nebo ji opravil, a to bezplatně a bezodkladně.

Pokud to není možné, musíte dostat na zboží slevu nebo můžete odstoupit od smlouvy, v tom případě jsou vám vráceny peníze.

Při reklamaci do 6 měsíců od zakoupení můžete využít tzv. vyvratitelnou domněnku, že rozpor s kupní smlouvou existoval již při převzetí věci (§ 616 odst. 4 občanského zákoníku). Nejste to tedy vy, ale prodávající, kdo musí dokázat opak. Pokud tak neučiní, můžete požadovat výměnu věci za bezvadnou nebo odstoupení od smlouvy.

Pokud zjistíte vadu po této lhůtě, máte právo aby obchodník odstranitelnou vadu odstranil bezplatně, včas a řádně. „Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, může kupující požadovat výměnu věci, nebo týká-li se vada jen součásti věci, výměnu součásti."( § 622 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud není tento postup možný, můžete žádat od obchodníka přiměřenou slevu z ceny nebo odstoupit od smlouvy.

Jedná-li se o vadu neodstranitelnou, která brání řádnému užívání věci máte právo na výměnu věci nebo můžete od smlouvy odstoupit. Stejná práva máte i v případě, že jsou vady sice odstranitelné, ale vyskytují se opakovaně i po opravě a nebo je jich na výrobku větší počet a brání vám věc řádně užívat. Pojmy "opakovaná vada" a "více vad" nejsou zákonem stanoveny. Z judikatury však vyplývá počet tří opakování nebo současně se vyskytujících vad ( např. publikace "Občanský zákoník, komentář", Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol., 6 .vydání, C.H.Beck, Praha, 2001, str. 968).

Prodejce je povinen opravit věc na vlastní náklady a reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě.

Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. Můžete odstoupit od smlouvy nebo si nechat věc vyměnit za novou. Je proto důležité nechat si od prodejce vystavit reklamační list s datem ke kterému si od vás výrobek k opravě převzal. Ten se vám bude hodit i při případném opakování vad.

Máte také zákonný nárok na úhradu prokazatelných nákladů, spojených s reklamací.

Pokud vám reklamace byla uznána, máte právo na proplacení nákladů spojených s vyřízením reklamace. Tyto náklady je nutné doložit.

Zákazník také nemá povinnost v případě vrácení zboží obchodníkovi, při odstoupení od smlouvy či výměně zboží, toto zboží vracet v originálním balení ve kterém byl výrobek zakoupen.

 

Mgr. Hana Průchová, studentka Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni

Věcné břemeno

Pojem „věcné břemeno“ je upraveno v občanském zákoníku a to v ustanovení § 151n až 151p.

Věcná břemena omezují vlastníka určité nemovité věci (povinný z věcného břemene) ve prospěch někoho jiného (oprávněného  z věcného břemene) a to tak, že  vlastník věci je povinen se určitého jednání zdržet, něco strpět nebo něco konat.

Věcná břemena jsou spojena buď s určitou osobou a zánikem této osoby (např. smrtí) zanikají; nebo jsou spojena s nemovitostí a v takovém případě přecházejí na nového nabyvatele nemovitosti v souvislosti s jejím převodem či přechodem.

Pokud se účastníci nedohodli jinak, je oprávněný z věcného břemene povinen nést přiměřené náklady na zachování a opravy nemovitosti.

Věcné břemeno vzniká na základě písemné smlouvy, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona.

Rozhodnutím soudu je to v případě, není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. V takovém případě může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.

Smlouvou může věcné břemeno zřídit vlastník nemovitosti. Činí se tak na základě samostatné smlouvy o zřízení věcného břemene,  případně je takové ustanovení zahrnuto již v samotné převodní smlouvě. Často bývá zřizováno jako tzv. věcné břemeno doživotního bydlení a užívání nemovitosti.

Věcná břemena zanikají rozhodnutím příslušného orgánu či ze zákona; samozřejmě je možný zánik i na základě dohody účastníků.

Věcné břemeno dále zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti.

Rovněž tak, vznikne-li mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného hrubý nepoměr, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.

Ke vzniku i zániku věcného břemene je nutný jeho vklad do katastru nemovitostí.