Archiv pro měsíc: Leden 2008

Vyživovací povinnost rodičů k dětem

 

První otázkou je do jakého věku dítěte jsou rodiče povinni plnit vyživovací povinnost k dítěti. Zákon neposkytuje jednoznačnou hranici. Říká, že tuto povinnost mají rodiče do té doby, pokud nejsou děti schopny sami se živit. To může být značně odlišné (je nutné zohlednit jak některá subjektivní hlediska, tak otázky objektivní, tedy např. zda dítě studuje, nebo pracuje, zda je nutné či vhodné aby si samo přivydělávalo apod.). Zákon však stanoví, že povinnost poskytovat výživné nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což zahrnuje nejrůznější překážky na straně rodiče i dítěte.

Obecně platí, že rodič je povinen poskytovat dítěti výživné v takové výši, které odpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Obvykle se tak hodnotí (v případě stanovení výše výživného soudem) majetek povinného rodiče, jeho příjmy a výdaje, možnosti které má směrem k dalším příjmům apod. Zákon rovněž stanoví, že soud zkoumá, odůvodněné potřeby oprávněného (aktivní sportovec, či vysokoškolský student má jistě vyšší náklady), ale rovněž zkoumá zda se povinný bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání, či nějakého majetkového prospěchu, či nepodstupuje nějaká majetková rizika, čímž by snižoval „základ“ pro určení výše vyživovací povinnosti. Nutno podotknout, že tato povinnost je stanovena oběma rodičům. Dítě má tak podle zákona mít možnost podílet se na životní úrovni svých rodičů (a to v zásadě za trvání manželství rodičů, tak po jeho případném skončení).

Při určení výše výživného soud přihlíží také k faktu, který z rodičů o dítě osobně pečuje, příp. pečuje o společnou domácnost za trvání manželství (do jisté míry může nahrazovat příjem ze zaměstnání). To může mít rovněž důležitý vliv na výši vyživovací povinnosti pro druhého manžela.

Jak bylo výše naznačeno soud posuzuje vyživovací povinnost rodičů podle jejich možností a schopností. K tomu nutně potřebuje podklady, které získá jedině od těchto povinných osob, či jejich zaměstnavatelů. Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů ( v takovém případě může soud postupovat podle jeho daňového přiznání), je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zákona o životním a existenčním minimu.

Výživné se platí v pravidelných opětujících se dávkách. V odůvodněných případech může soud určit i jeho placení zálohově (složit částku pro výživné splatné v budoucnosti). Při změně poměrů soud samozřejmě rozhodne o změně výše výživného, a to pro nezletilé děti i bez návrhu. Dojde-li však ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.

Jak bylo výše uvedeno, vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je vzájemná. V situaci, kdy jsou děti schopny samy se živit, jsou pak povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují (tedy nemohou-li si odpovídající potřeby zajistit samy). V případě, že rodiče mají dětí více, zákon stanoví, že každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Zde platí, že úprava takovéto vyživovací povinnosti je možná jen návrh a neodporuje-li to dobrým mravům (např. v situaci, díky rodiče jsou nezaměstnaní,ale nikterak svoji složitou životní situaci neřeší a jen spoléhají právě na tuto povinnost dětí apod).

Nutno zdůraznit, že výše uvedené povinnosti se vztahují na rodiče s dětmi v případech, kdy žijí ve společné domácnosti, kdy žijí odděleně, i za trvání manželství i po jeho skončení. Zkrátka vztahy rodičů s dětmi nelze v tomto smyslu přerušit.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Otcovství – základní otázky při určování rodičovství

 

Do zákona o rodině1 se jednou z novel dostala zdánlivě banální věta, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Takové určení však bylo nutno v zákoně zakotvit, protože do té doby nebylo zákonem mateřství ve své základní podobě upraveno a pro některé sporné případy (děti „bez identity“, zvláštní případy osvojování ap.) mohly vznikat určité nejasnosti.

V otázce určování otcovství se setkáváme s tzv. domněnkami otcovství. To jsou předpoklady, za kterých je dítě považováno za dítě určitého otce před zákonem.

První domněnkou podle zákona je, že otcem dítěte je manžel matky, pokud se dítě narodí v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po prohlášení manželství za neplatné. Výjimkou z uvedeného je případ, kdy se narodí dítě ženě znovu provdané. Pak se za otce považuje nový manžel této ženy i v případě, že ještě neuplynulo výše zmíněných tři sta dnů.

Druhou domněnkou otcovství, v případě, že se neuplatní domněnka první (tzn. např. svobodná matka) se za otce dítěte považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem (pouze prohlášení nezletilého otce musí být vždy před soudem). Takto lze určit i otcovství k dítěti dosud nenarozenému, je-li již počato.

Poslední variantou pak je možnost, v případě, že nedošlo k určení otcovství podle předchozích možností, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem navrhnout, aby otcovství určil soud. Za otce se pak považuje muž, který s matkou dítěte souložil v rozhodné době (tedy v době 180 – 300 dnů před narozením dítěte), za předpokladu, že otcovství nevylučují nějaké závažné okolnosti. Soud obvykle nemá příliš jiných možností než se přiklonit k testům DNA a podobným důkazním prostředkům. Dále zákon upravuje zvláštní případy, kdy např. otec v průběhu řízení zemře, či v případě, že zemře dítě ap.

Existují však i případy, kdy otec, jenž byl určen podle výše zmíněných kritérií, popírá možnost, že by byl otcem nebo, že by jím vůbec být mohl. Zákon pak omezuje případy popření otcovství zejména lhůtami dokdy lze takový návrh na popření otcovství podat a pak i důvody, pro které tak lze učinit. Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem. Narodí-li se však dítě v době mezi stoosmdesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen v tom případě, že je vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte (obvykle z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti doma). Narodí-li se dítě do tři sta dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, lze otcovství manžele považovat za vyloučené též na základě souhlasného prohlášení manžela, matky a tohoto muže. Zvláštním případem je pak nemožnost popřít otcovství v období mezi stoosmdesátým dnem a třístým dnem od umělého oplodňování vykonaného se souhlasem manžela matky. Takové otcovství nelze popřít, ledaže by se ukázalo, že matka otěhotněla jinak. Zvláštním způsobem popření otcovství je situace, narodí-li se dítě před stoosmdesátým dnem od uzavření manželství. Pak postačí k tomu, aby se manžel matky nepovažoval za otce, popře-li u soudu své otcovství. To však neplatí, jestliže manžel s matkou dítěte souložil v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní, nebo jestliže při uzavření manželství věděl, že je těhotná.2 Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte.

Popírat otcovství může však rovněž matka, v zásadě za stejných podmínek (lhůt a předpokladů), jaké jsou stanoveny pro popření otcovství otcem.

Posledním případem popření otcovství je situace popírání otcovství na návrh nejvyššího státního zástupce. To lze jen v případě, že neuplynula lhůta stanovená pro popření otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem dítěte a je-li to ve veřejném zájmu a v souladu s ustanoveními zaručujícími základní lidská práva. Nejvyššímu státnímu zástupci přísluší i právo podat návrh na popření otcovství, pokud uplynula lhůta pro popření stanovená v případě, že to vyžaduje návrh dítěte.

Určování rodičovství je krok, který má závažné (samozřejmě nejen) právní důsledky, které mohou být začasté zvráceny nebo změněny jen stěží, příp. (např. pro určité době) vůbec ne, proto je třeba k nim přistupovat maximálně zodpovědně.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

 1 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

 2 § 58 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

Právní úprava obchodního rejstříku

 

Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Obchodní rejstřík je veden v elektronické podobě, a to u rejstříkového soudu. Součástí obchodního rejstříku je sbírka listin, kam se ukládají nejdůležitější (obvykle zákonem stanovené listiny). Rejstříkový soud vede zvláštní vložku pro každého zapsaného podnikatele (ke stávající zápisové povinnosti viz dále), organizační složku podniku (tedy ve smyslu §7 obchodního zákoníku), podnik zahraniční osoby či jeho organizační složku. Rejstříkovému soudu je stanovena povinnost zveřejňovat zápis do obchodního rejstříku, jeho změnu či výmaz, jakož i uložení listiny do sbírky listin bez zbytečného odkladu po zápisu, ledaže právní předpis ukládá tuto povinnost někomu jinému.

Zveřejňované údaje rejstříkový soud nejpozději do jednoho týdne ode dne zápisu oznámí také příslušnému daňovému orgánu, orgánu státní statistiky a orgánu, který vydal průkaz živnostenského nebo jiného podnikatelského oprávnění. Tato povinnost uložená soudu souvisí s povahou obchodního rejstříku jako veřejného seznamu, který je veřejně přístupný a každý do něj může nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. S tímto tvrzením souvisí i požadavek právní jistoty – tedy otázka důvěry v zapsané skutečnosti. Zákon tak stanoví, že „proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění (obvykle v obchodním věstníku), ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve.“1 Zákon však stanoví jakousi přechodnou lhůtu mezi zveřejněním a zapsáním do obchodního rejstříku, na kterou váže zvláštní režim možnosti dovolávat se nesouladu zapsaných a zveřejněných údajů navzájem vůči třetím osobám.2 Proto je třeba klást důraz na dodržení zákonných podmínek v tomto období tím spíše, že často vznikají nedorozumění, kdo je v rozhodné době za společnost například oprávněn jednat apod.

Zákon dále upravuje povinnost podat návrh na zápis změn do obchodního rejstříku. Vymezuje okruh subjektů, kteří jsou povinni takové návrhy podávat, lhůty pro podání (bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti, s tím, že tato povinnost je omezena lhůtou patnácti dnů ode dne, kdy jí tato povinnost vznikla, jinak může návrh na zápis podat osoba, která na něm doloží právní zájem a k návrhu přiloží předepsané listiny), povinné přílohy k zápisu (písemný souhlas osob – s ověřeným podpisem, které se podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu zapisují v rámci zápisu podnikatele, ledaže takovýto souhlas plyne z jiných k návrhu dokládaných listin; u výmazu osoby zapsané v rámci zápisu podnikatele se souhlas nevyžaduje, dále listiny o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listiny, které se zakládají do sbírky listin) a formu podání (tedy v listinné nebo elektronické podobě s bližším vysvětlením obou postupů).

Závěrem se ještě vraťme k okruhu subjektů, kterým zákon stanoví povinnost zápisu do obchodního rejstříku. Jsou jimi obchodní společnosti a družstva, zahraniční osoby podle § 21 odst. 4 a další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu zvláštní právní předpis. Vedle toho zákon stanoví, že se do rejstříku mohou nechat zapsat i fyzické osoby, které jsou podnikateli a jsou občany České republiky nebo některého z členských států Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, pokud o zápis požádají; to platí obdobně pro fyzické osoby, které jsou podnikateli a mají v některém z uvedených států trvalý pobyt.

Zvláště pak zákon přistupuje k podnikajícím fyzickým osobám. Fyzická osoba, která je podnikatelem, se zapíše do obchodního rejstříku vždy, jestliže splní obratové kritérium (výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za dvě po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku sto dvacet milionů Kč), nebo provozuje živnost průmyslovým způsobem.

Závěrem lze zdůraznit, že osoba jednající v důvěře v obchodní rejstřík je do značné míry chráněna, ovšem jak bylo výše naznačeno, v některých případech je i tato ochrana omezena.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

 1 § 29 odst. 1 a 2 zákona 513/1991, obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

 2 K tomu více § 29 odst. 3 – 7 a § 30 zákona 513/1991, obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

Odpovědnost na věcech vnesených a odložených

 

Obecně platí, že při odkládání vlastních věcí bychom si měli počínat maximálně opatrně. Zákon však rovněž vymezuje odpovědnost provozovatele nějaké činnosti, se kterou je obvykle spojeno odkládání věcí (restaurace, divadlo, sportovní zařízení). Taková osoba podle zákona odpovídá občanovi za škodu na takto vnesených věcech, pokud byly odloženy na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají. Toto poměrně obecné vymezení je poměrně nepříznivé pro provozovatele takových činností. Lze si tak například představit situaci, že provozovatel restaurace odpovídá za kabát přehozený přes židli. Otázkou samozřejmě je, zda prokážete, že tento kabát jste s sebou skutečně měli. Důležité je vědět, že takovéto odpovědnosti se provozovatel nemůže zbavit ani dohodou ani jednostranným prohlášením, o což se typicky snaží například cedulkami typu „Za odložené věci neručíme“ apod. Zvláštní režim však mají klenoty, které s sebou do nějakého zařízení nesete nebo které máte na sobě. Zde provozovatel odpovídá jen v omezené výši, podle vyhlášky jen do výše 5000 Kč, ovšem s výjimkou, že škodu způsobil zaměstnanec tohoto zařízení – pak odpovídá v plné výši. Rovněž se hradí plná náhrada za takové klenoty, které byly převzaty do úschovy. Provozovatel takovýchto zařízení rovněž neodpovídá za škodu v případě, kdy prokáže, že ke škodě by došlo i jinak (např. i v případě, že by tato věc byla odložena jinde apod.)

Zákon dále stanoví, že nárok na náhradu škody musíte u provozovatele, v jehož zařízení došlo ke škodě, uplatnit bez zbytečného odkladu – nejlépe tedy ihned potom, co se o škodě dozvíte. Právo však zaniká, pokud nebylo uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.

Závěrem k obecné odpovědnosti za vnesených a odložených věcech je vhodné poznamenat, že na věci odložené v dopravním prostředcích se vztahují poněkud jiná pravidla.

Odpovědnost za odložené věci se však dotýká i zaměstnavatelů. Pokud zaměstnanci nosí do práce nějaké věci (např. se před směnou převlékají), pak zaměstnavatel za tyto věci odpovídá, pokud se jedná o věci, které se nosí obvykle do práce (jistě bude nevhodné nosit do práce např. drahé předměty, které nijak nesouvisí s výkonem pracovní činnosti), a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi na místě k tomu určeném nebo obvyklém, což je obdobné jako u obecné odpovědnosti za odložené věci. Doporučuje se věci odkládat skutečně na místech určených, protože zaměstnavatelé rádi poukazují na fakt, že místa pro odkládání věcí byla vyhrazena a proto by bylo obtížné se dovolávat míst (a toto prokazovat), kam se věci odkládají obvykle. Opět zde platí, že škodu na věci (i jejich ztrátu) musíte ohlásit zaměstnavateli co nejdříve, právo na náhradu škody Vám potom zaniká, pokud tak neučiníte ani patnáctým dnem ode dne, kdy jste se sám o škodě dozvěděl.

Zákonná ustanovení jsou poměrně přísná pro provozovatele různých zařízení i zaměstnavatele, ale rozhodně není vhodné na ně bezhlevě spoléhat. Lepší je samozřejmě své věci pečlivě opatrovat a odkládat opravdu na místech k tomu určených, nejlépe dobře hlídaných.

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Pár poznámek o katastru nemovitostí

 

Katastr nemovitostí je upraven zejména v zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákoně 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů a prováděcími vyhláškami k těmto zákonům. Katastr je podle zákona soubor údajů o nemovitostech v České republice, zahrnujících jejich soupis a popis jejich polohového a geometrického určení. Jeho součástí je evidence vlastnických a jiných věcných práv (např. nejčastěji právo zástavní) k nemovitostem. Katastr tak poskytuje souhrn informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro daňové a poplatkové účely, k ochraně životního prostředí, k oceňování nemovitostí ap. Nutno zdůraznit, že při rozporu stavu zapsaného v katastru a stavu faktického se vychází ze stavu faktického (typicky právě při oceňování majteku). Vedle toho je nutné zdůraznit, že informace zapsané v katastru nejsou právně závazné bez dalšího a nemusí tak odpovídat skutečnosti. Zákon stanoví, že závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru jsou pouze parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území. Z toho plyne, že ne vždy vlastník zapsaný v katastru je skutečným vlastníkem nemovitosti ve chvíli, kdy pořizujete výpis z katastru nemovitostí. Stejně tak není závazná informace o kategorii půdy – tedy půda zapsaná jako zemědělská už může být součástí kategorie jiné – což může být problém např. u záměru stavebního.

V katastru se podle zákona evidují pozemky v podobě parcel, budovy spojené se zemí pevným základem, byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky v budovách, rozestavěné budovy (v případě, že o to požádá vlastník, u některých typů podle zákona je nutná evidence vždy). V katastru se neevidují drobné stavby, jejichž definici přináší nový stavební zákon.

Zápisy do katastru nemovitostí se provádí na základě ohlášení vlastníka (je zde tak stanovena zákonem povinnost vlastníku nebo jinému oprávněnému ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů týkající se jejich nemovitostí a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku a předložit listiny, které tuto změnu dokládají. Pokud tuto nebo jinou povinnost vlastník nebo jiná oprávněná osoba nesplní, vystavují se nebezpečí udělení sankce podle zákona o přestupcích – fyzická osoba podnikající podle samotného katastrálního zákona) nebo na základě rozhodnutí, souhlasu nebo oznámení vydaného příslušným státním orgánem, který zároveň stanoví státnímu orgánu povinnost zaslat takové rozhodnutí katastrálnímu úřadu.

Zápisy do katastru se provádí obvykle třemi způsoby. Může jít o vklad do katastru nemovitostí, poznámku, či záznam. Vkladem se zapisují takové skutečnosti, které nevzniknou přímo ze zákona či podobným způsobem (např. pro záznam je typický zápis na základě rozhodnutí soudu, příklepem licitátora v dražbě, vydržením ap.), ale na základě nějakého konstitutivního aktu (nejčastěji na základě nějaké smlouvy – ať kupní, nájemní, úvěrové, zástavní, o zřízení věcného břemene ap.).

Řízení o povolení vkladu je zahájeno dnem doručení písemného návrhu katastrálnímu úřadu. Otázka, kdy je doručeno, může být významná ve chvíli, kdy na katastrální úřad dojdou návrhy na vklad k jedné nemovitosti, které jsou v nesouladném postavení. Katastrální úřad se tak nejprve vypořádá s návrhem, který dojde dříve, což může někdy značně zkomplikovat situaci oprávněnému žadateli. Zákon rovněž stanoví povinné přílohy k žádosti a formální a obsahové náležitosti této samotné žádosti. Katastrální úřad pak zkoumá, zda není navrhovanému stavu na překážku stav zapsaný v katastru, dále zda je navrhovaný vklad odůvodněn přiloženými listinami, povahou právního úkonu, který zakládá navrhovanou změnu v katastru (tzn. zda je např. kupní smlouva platná, ať už po stránce formální, tak obsahové), zda jsou účastníci oprávněni nakládat s předmětem vkladu a v neposlední řadě zkoumá způsobilost účastníků řízení.

Záznam či poznámka se provádí na základě zákonných skutečností, a proto jim nebudeme věnovat pozornost.

Závěrem je vhodné dodat, že mnohé informace Vám může poskytnout jenom Váš příslušný úřad, a proto se v případě nějakých problémů nespoléhejte na vlastní invenci, ale neváhejte se na tento úřad obrátit. Je tak vhodné zdůraznit, že Váš katastrální úřad najdete i s příslušnou místní příslušností ve sdělení ČÚZK č. 263/2005 Sb. Obecně však můžeme říct, že Vaše příslušné katastrální pracoviště naleznete na obecním úřadě s rozšířenou působností (tzv. trojkové obce).

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně