Archiv pro měsíc: Březen 2008

Projevy autonomie vůle stran v mezinárodním právu soukromém – volba práva

 

V českém právním řádu je pak volba práva přípustná pro smlouvy z oblasti závazkového práva a pro smlouvy pracovní (připomeňme, že se musí jednat o právní vztahy s relevantním mezinárodním prvkem). 

Volbu práva připouští jednak zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), a to v ust. § 9, ale i Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Římská úmluva“). V důsledku přistoupení České republiky k Římské úmluvě se tak ust. § 9 ZMPS stává obsolentním. Úpravu volby práva pak obsahuje čl. 3 Římské úmluvy, který stanoví: Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.

(Pozn. Problematickou se může jevit možnost zvolit si právo pro část smlouvy. Hovoříme o tzv. mezích obligačního statutu. Sem řadíme způsobilost k právům a k právním úkonům, formu právního úkonu, otázky týkající se smluvního konsensu, otázky změn, zajištění závazku apod. Srovnáme-li tak toto ustanovení s ust. čl. 10, můžeme dospět k poněkud rozpornému výkladu. Tento článek totiž stanoví, že skutečnosti v něm uvedené se řídí lex causae, tedy týmž právem, jakým se řídí smlouva sama. Názory na výklad a použití těchto ustanovení se různí. ZMPS ovšem v ust. §11 volbu práva pro meze obligačního statutu umožňuje.)

 

Strany si mohou zvolit kterýkoliv platný právní řád. Musí se ovšem jednat o právní řád určitého území, nikoliv o různá pravidla jako jsou např. Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT či Principy evropského smluvního práva. Potom bychom hovořili o tzv. materiální volbě práva – tedy volbu práva v mezích kogentních norem práva rozhodného. Tedy právo rozhodné by se určilo podle čl. 4 a násl. Římské úmluvy, v rámci něhož by dispozitivní ustanovení pak byla nahrazena materiální volbou práva. Uveďme příklad:

Český a německý státní příslušník spolu uzavřeli kupní smlouvu. Nyní odhlédneme od toho, že na příslušný právní vztah by po splnění aplikačních podmínek mohla dopadat Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a budeme daný případ řešit z hlediska kolizního. Může vyvstat několik možností:

1) pro danou smlouvu zvolíme dle čl. 3 (pokud smlouva byla uzavřena po 1.7.2006; jinak dle § 9 ZMPS) právo, potom se smlouva bude řídit zvoleným právem.

Formulace příslušné doložky pak může být následující:

Tato smlouva a veškeré otázky se smlouvou související se řídí českým právem, je-li pro ně volba práva přípustná.

2) pro danou smlouvu právo nezvolíme:

* Pokud byla smlouva uzavřena před 1.7.2006, nalezneme určení práva rozhodného v ust. §10/2a ZMPS. Nicméně toto ustanovení je dispozitivní, je možné, že hledisko rozumného uspořádání vztahů v tomto případě převáží a ust. §10/2a se neaplikuje. V praxi se ovšem uplatnění právního řádu místa sídla prodávajícího uplatňuje nejčastěji.

* Pokud byla smlouva uzavřena po 1.7.2006, dojde k aplikaci čl. 4 Římské úmluvy. Zde je několik hraničních určovatelů – právo země, s níž smlouva nejúžeji souvisí, sídlo hlavní provozovny, místo polohy nemovitosti. Je nutné si čl. 4 projít celý a podle něj aplikovat správné právo rozhodné.

3) bude provedena tzv. materiální volba práva – viz výše uvedené.

 

Volba práva může mít různou podobu. Jednak může být včleněna do smlouvy prostřednictvím doložky o volbě práva, jednak může mít podobu samostatné smlouvy. Forma doložky bývá ovšem v praxi častější. Doložka i smlouva jsou dvě samostatné části, tzn. že případná neplatnost doložky o volbě práva automaticky nepůsobí neplatnost smlouvy hlavní. 

Autonomie vůle v podobě volby práva se uplatňuje též u rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Jde – li o rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem, rozhodují rozhodci spor podle práva, které strany zvolily (není-li takové volby, pak užijí rozhodci právo státu určené podle tuzemských kolizně právních předpisů; za určitých podmínek mohou rozhodci rozhodnout spor též podle zásad spravedlnosti). V této souvislosti bychom ještě rádi zmínili Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži a její čl. VII, který stanoví, že strany mají určit právo rozhodné pro meritum sporu (nedojde-li k tomu, použijí rozhodci práva určeného podle kolizního pravidla, které považují za přiměřené). 

Možnost volby práva pro daný právní vztah je tedy nesporně velkou výhodou. Je třeba ovšem dbát na to, abychom volili právo rozhodné jen v situacích, kdy je volba práva přípustná. 

 

Pozn.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 (tzv. „Řím II) umožňuje zvolit si právo rozhodné i pro mimosmluvní závazkové vztahy, a to za podmínek daných tímto nařízením. V současnosti však pro nás příslušná právní úprava není aktuální, proto jsme ji do textu nezahrnuli.

 

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Ochrana spotřebitele

 

Co se právního vymezení týče, pak podle zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen:

a) prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů (tedy v množství, které odpovídá např. ceníku, informaci na obalu apod.),

b) prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá ze zvláštních předpisů anebo v jakosti jím uváděné. V mnohých oblastech není předpokládaná jakost právem regulována, v takových případech se vyžaduje jakost obvyklá.

c) prodávat výrobky a poskytovat služby za „odpovídající“ ceny (tedy ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy) a dále ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb správně účtovat – opět se vztahuje nejen na správné počítání, ale na odpovídající ceny nabídce, katalogu, informačnímu letáku, informaci na obalu atd.

V závěru jakéhosi základního výčtu povinností prodávajícího ještě stanoví zákon postup při zaokrouhlování cen. Podle něj při konečném účtování prodávaných výrobků a poskytovaných služeb v hotovosti se celková částka zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě zákonných peněz v oběhu.

Výše uvedená ustanovení by bylo při vynalézavosti některých obchodníků možné obejít, či se snažit o to, že některé nepoctivé jednání obchodníků nebudou moci být podle těchto ustanovení sankcionovány. Proto zákon dále říká, že prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat. V těchto případech se zkoumá nejen míra zavinění obchodníka, ale možnost objektivního poškození spotřebitele.

Pro speciální případy klamání spotřebitele zákon stanoví vybrané konkrétní zákazy. Obecně opět platí, že nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. V tomto případě se většinou posuzuje, jak existující nabídka působí na jakéhosi „průměrného spotřebitele“. Za klamání spotřebitele se považuje také nabídka nebo prodej výrobků nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje. Důležitým faktem zůstává, že prodávající nese odpovědnost za klamání spotřebitele vždy, tedy i v případě, že na první pohled není chyba na jeho straně. Konkrétně máme na mysli fakt, že odpovědnosti za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukazem na skutečnost, že potřebné nebo správné údaje neposkytl prodávajícímu výrobce, dovozce nebo dodavatel.

Některé další povinnosti uvedeme pouze výčtově. Zákon stanoví například povinnost, umožňuje-li to povaha výrobku, aby prodávající na žádost spotřebitele výrobek předvedl. Další povinností prodávajícího je v případech stanovených zákonem vyplnit záruční list (tedy nejen ho předat, ale odpovídajícm způsobem ho vyplnit, na tomto místě upozorňujeme na správné vyplnění data prodeje, jako důležitého předpokladu pro běh záruční lhůty). Není-li služba spotřebiteli poskytnuta na počkání, je prodávající povinen vydat spotřebiteli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu služby, její rozsah, jakost, cenu za provedení služby a termín jejího plnění.

Prodávající však při prodeji nevydává pouze záruční list, ale na žádost spotřebitele je povinen vydat doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby s uvedením data prodeje výrobku nebo poskytnutí služby, o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná a za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta, spolu s identifikačními údaji prodávajícího obsahujícími jméno a příjmení nebo název nebo obchodní firmu, případně název prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo (jde-li o právnickou osobu) nebo místo podnikání (jde-li o fyzickou osobu). Pro některé zvláštní výrobky však může stanovit zákon jiné podmínky.

Prodávající se však může specializovat rovněž na prodej použitých či opotřebovaných věcí. Při jejich prodeji (platí i pro neopotřebené, ale pouze upravované výrobky, dále výrobky s vadou nebo výrobky, jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny), musí být tyto skutečnosti v dokladu zřetelně vyznačeny.

Prodávajícího rovněž postihuje povinnost v určitých situacích výrobek patřičným způsobem zabalit.Vyžaduje-li to povaha výrobků, zejména s ohledem na hygienické podmínky prodeje a charakter použití, je prodávající povinen výrobky prodávat v hygienicky nezávadných obalech nebo je do takových obalů při prodeji zabalit, při samoobslužném prodeji je pak povinen spotřebiteli poskytnout vhodný obalový materiál.

Problém se může vyskytnout i při koupi věcí s vratným obalem (a nemusí jít nutně jen o pití v lahvi, ale i o cennější obalový materiál). Pak platí, že prodávající je povinen informovat spotřebitele o peněžní částce za výkup vratných zálohovaných obalů a tuto informaci na viditelném místě zpřístupnit. Pokud prodávající plánuje, že přestane vykupovat obaly nebo změní cenu za jejich odkup, pak je povinen informovat spotřebitele po dobu nejméně 30 kalendářních dnů před dnem provedení změny nebo ukončení výkupu. Navíc po tuto dobu nesmí být výkup těchto obalů zastaven.

Lze ještě dodat, že zákonem o ochraně spotřebitele nejsou dotčena ustanovení o nekalé soutěži, proto se např. klamavé praktiky mohou stát předmětem soudního sporu, zde ovšem žalobcem nemusí být spotřebitel, ale i jiný soutěžitel za podmínek ustanovení o nekalé soutěži dle obchodního zákoníku.

Závěrem bychom rádi upozornili na některé informační povinnosti prodávajícího (tedy zejména na informace, které musí být uvedeny na výrobcích, nebo informace, které musí mít prodávající ve své provozovně). Tomuto problému, stejně jako problému, kam se obrátit v případě porušení norem, sloužícím k ochraně spotřebitele, se budeme věnovat z některém v příštích článků.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Započtení vzájemných pohledávek

 

Existují však určitá omezení, které pohledávky lze započíst a které nikoliv, případně i některá časová omezení, kdy pohledávku započíst (už nebo ještě) nejde. Rovněž je vhodné si povšimnout rozdílu mezi možnostmi započtení v režimu občanského zákoníku a v režimu zákoníku obchodního. Mnohdy můžeme být v rozpacích, který z předpisů použít, ale zásady pro správný výběr jsou poměrně jasně zakotveny v § 261 a násl. obchodního zákoníku. Zjednodušeně můžeme říct, že pokud se nejedná o vztah mezi dvěma podnikateli, pak pro běžné fyzické osoby z toho plyne, že pokud není dáno jinak, pak se spíše mohou spolehnout na občanskoprávní úpravu.

Dle občanského zákoníku platí, že k započtení může dojít v případě, že mají věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, pokud se vzájemně kryjí, a jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. V tomto případě se tedy jedná o započtení projevem vůle pouze jedné ze stran. Předpokladem proto je právě fakt, že plnění je stejného druhu (např. peněžité) a tyto se kryjí, zejména časově. Proti splatné pohledávce tedy nelze, jak zákon výslovně stanoví, započíst pohledávku, která ještě není splatná. Zánik však nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení, tedy nikoliv až projevem vůle strany.

Zákon dále stanoví, že některé typy pohledávek nejsou započitatelné. Započtení tak není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví. Výjimkou je situace, kdy by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Započíst dále nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Dohodou účastníků však lze započtením vyrovnat i všechny tyto pohledávky – jedná se o započtení na základě projevu vůle obou stran, proto není důvod, proč by zákon takové možnosti bránil.

Zvláštní úpravu pak má započtení proti pohledávkám na výživné. Zákon o rodině samozřejmě zpřísňuje podmínky takového započtení a to tak, že proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou. Proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není však takové započtení přípustné, a to ani dohodou.

Jak již bylo naznačeno výše, obchodněprávní úprava má některá specifika. K započtení v režimu obchodního zákoníku jsou způsobilé pouze pohledávky, které lze uplatnit u soudu (zde je vidět již poněkud jiné vymezení oproti občanskoprávní úpravě). Tyto odlišnosti se projevují i v rozšíření možností započíst pohledávku a to tak, že započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Jedná se tedy o zmírnění časového omezení, které platí podle občanského zákoníku. Faktem však zůstává, že proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou. Ovšem zákon zná jednu výjimku – ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Toto však nedopadá na situaci, kdy pohledávka není splatná jen proto, že věřitel na žádost dlužníka odložil dobu splatnosti jeho závazku, aniž se změnil jeho obsah. V takovém případě je opět možné pohledávku započíst. Situace se poněkud komplikuje, pokud jsou pohledávky v různých měnách, což se v obchodních vztazích může lehce přihodit. Pak platí pravidlo, že peněžité pohledávky znějící na různé měny jsou započitatelné, jen když tyto měny jsou volně směnitelné. Pro započitatelnou výši těchto pohledávek je rozhodující střední devizový kurs platný v den, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Rozhodný je devizový kurs platný v místě sídla nebo v místě podnikání, popřípadě bydliště strany, která projevila vůli pohledávky započíst.

Zákon pamatuje i na situaci, kdy dochází na straně jednoho z dlužníků k postoupení pohledávky nebo jiné změně subjektu zvláštním způsobem. Byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník použít k započtení pouze pohledávku, kterou měl v době převodu vůči prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.

Závěrem lze dodat, že výše uvedená omezení v obchodním zákoníku platí pouze pro jednostranné započtení. Dohodou stran lze započíst jakoukoli pohledávku bez dalšího.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně 

Vklady, vkladní knížky

 

Nejlepší bude začít definicí, abychom si vymezili vůbec pojem vkladu. Smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (zákon používá legislativní zkratky vkladatel) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Nutné jsou tedy tyto dva projevy vůle. Další náležitosti běžně požadované bankami (různé pokladní složenky a jiné písemné úkony) už vychází většinou z vnitřních předpisů bank a slouží spíše k prokázání provedení vkladu, než že by přímo zakládaly tento závazek samotný. Vkladatel má právo na úroky nebo jiné majetkové výhody stanovené peněžním ústavem. Toto je asi základní důvod, proč také peníze do bank vkládáme (vedle jejich správy). Vedle toho však náleží vkladateli i další práva. Vkladatel, a v zákonem stanovených případech i jiná oprávněná osoba (obvykle tzv. „na podpisový vzor“), má právo s vkladem nakládat. Vkladatel může v dohodě s peněžním ústavem vázat (vinkulovat) výplatu vkladu na sdělení hesla nebo na splnění jiné podmínky (ač se nám toto nemusí zdát jako právo vkladatele, jedná se o opatření pro jeho dobro sloužící k větší ochraně jeho majetku). Nezná-li vkladatel heslo, musí prokázat (a rovněž má toto právo), že mu vklad náleží. Jak tak učiní je už věcí konkrétní situace.

Dále se budeme věnovat speciálnímu druhu vkladů – tedy vkladům na vkladní knížce. Přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou upravenou tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. V určitých chvílích může vzniknout nejasnost o tom, jaká je skutečná výše vkladu, a to z nejrůznějších příčin. Není-li pak prokázána jiná výše vkladu, je rozhodný zápis ve vkladní knížce, což může být velmi podstatným opatřením, proti úmyslným i nedbalostním pochybením, případně manipulacemi s částkami a vkladních knížkách.

V současnosti může být vkladní knížka vystavena už pouze na jméno, přičemž bez předložení vkladní knížky nelze s vkladem nakládat. Kdo tedy s vkladem může nakládat? S vkladem na vkladní knížce na jméno je oprávněn nakládat ten, na jehož jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo identifikační znak právnické osoby je vkladní knížka vystavena. S vkladem na cestovní vkladní knížce je však ve stanovených případech oprávněn nakládat každý, kdo předloží vkladní knížku a průkazní lístek. Možnosti identifikace jsou tedy poměrně jasné. Problém ovšem nastane ve chvíli, kdy se vkladní knížka ztratí nebo poškodí či úplně zničí. Pak může vkladatel s vkladem nakládat, jen prohlásí-li peněžní ústav na jeho návrh či na návrh toho, kdo má na tom právní zájem, vkladní knížku za umořenou, musí tedy projít zvláštním procesem, jehož smyslem je v podstatě přerušit spojení mezi danou vkladní knížkou a vkladem. Po umoření vydá peněžní ústav vkladateli novou vkladní knížku nebo na požádání vyplatí celý vklad.

Závěrem je vhodné upozornit na fakt určitého časového omezení. Jestliže tak podle zákona vkladatel po dvacet let s vkladem nenakládal ani nepředložil vkladní knížku na doplnění záznamů, ruší se vkladový vztah uplynutím této doby; vkladatel má právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Splnění dluhu

 

Prvním pochopitelným požadavkem je, aby tento dluh byl splněn řádně a včas. Pokud tak splněno nebude, vystavuje se dlužník možným sankcím, např. v podobě smluvní pokuty. Zvláštním případem je však situace, kdy si mají dlužníci něco plnit navzájem. Mají-li si pak z takové smlouvy plnit její účastníci nějaké plnění vzájemně, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je alespoň připraven jej splnit (tedy má splněny všechny nezbytné předpoklady pro počátek takového plnění, a to jak dané objektivně bez jeho vůle – např. nějaké povolení, tak ty závislé na jeho vůli). I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka. Takové skutečnosti mu však nesměly být známy, když smlouvu uzavřel.

V některých situacích je možné, že předmět plnění ze smlouvy není jednoznačně dán. Potom platí, že závazek lze splnit více způsoby. V takovém případě má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak. Od provedené volby však nelze dodatečně odstoupit a provést volbu jiného plnění z této smlouvy. Výjimkou je situace, kdy byla nahodilým zánikem některé věci volba zmařena. Pak může účastník, který měl právo volby, od smlouvy odstoupit.

Zákon dále upravuje možné komplikace při určení osoby dlužníka a doby plnění. Obecně je tak stanoveno, že dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění (obvykle nějaká forma zmocnění). Toto však neplatí, jestliže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout. Jiná je pak situace, kdy došlo k postoupení pohledávky. Zde dochází ke změně osoby věřitele a na tuto situaci dopadají jiná ustanovení. Co se doby plnění týče, pak platí, že na prvním místě (tedy pokud to mohou strany ovlivnit) by měla být dohodnuta. Není-li však doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Doba plnění však může být ponechána na vůli jedné ze stran, ovšem za předpokladu souhlasného projevu strany druhé. Je-li pak doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy.

Mnohá plnění nelze (nebo to u nich nebylo dohodnuto) plnit naráz, ale z jejich povahy (nebo ze smlouvy) vyplývá, že mají být plněny ve splátkách. Potom platí, že věřitel může žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, což lze do značné míry chápat i jako ochranu dlužníka. Jinou situaci představuje plnění částečné, tedy nikoli plnění ve splátkách, ale plnění „neúplné“, tzn. takové které zcela (zásadně množstevně) neodpovídá smlouvě. Věřitel je povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky. Potom je dlužník se zbývající částí dluhu v prodlení, ovšem část, kterou splnil se považuje za splněnou.

Zákon pochopitelně pamatuje i na místo plnění. Pokud není ve smlouvě výslovně určeno, musí stanovit podpůrná pravidla pro jeho určení. Není-li tedy místo plnění dohodou určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Plní-li však dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, opět však jen není-li dohodnuto jinak. Může nastat i situace, že dlužník nemůže splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná. V těchto případech nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel, pokud ovšem důvody dlužníka k takovému uložení byly odůvodněné.

Splnění dluhu musí být samozřejmě prokazatelné. Věřitel je tedy povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (jedná se o tzv. kvitanci). Pokud věřitel nevydá dlužníkovi takové potvrzení, pak může dlužník plnění odepřít bez dalších negativních následků pro svoji osobu.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Uspokojení ze zástavy

 

Právo předpokládá, že každý dluh má být splněn řádně a včas. Jestliže k tomu nedojde, nastávají negativní důsledky. Pakliže je pohledávka zajištěna zástavním právem a dluh není řádně a včas splněn, zástavní věřitel může pohledávku uspokojit ze zástavy. Předně je třeba říct, že se jedná o věřitelovo oprávnění, nikoli povinnost uspokojit svůj dluh zpeněžením zástavy. Věřitel se může rozhodnout pro jinou možnost uspokojení (například prodejem nezastavených movitých či nemovitých věci v rámci výkonu soudního rozhodnutí). 

Zákon dává zástavnímu věřiteli několik možností k realizaci tzv. uhrazovací funkce zástavy. Je nutné rozlišovat případy, kdy je zástavcem přímo dlužník a případy, kdy je zástavcem osoba od dlužníka odlišná (například kdy osoba zastaví svůj automobil za účelem zajištění pohledávky příbuzného). 

Jestliže je zástavcem osoba od dlužníka odlišná, může zástavní věřitel uspokojit svou pohledávku: 

– veřejnou dražbou, nebo

– soudním prodejem zástavy. 

Veřejná dražba se provádí podle zákona o veřejných dražbách. Jedná se o dražbu nedobrovolnou, pro jejíž uskutečnění je třeba mít platný titul, kterým je zejména vykonatelné soudní rozhodnutí. Dále platí, že ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Jestliže je žaloba podána, dražba se neuskuteční dříve, než je o žalobě rozhodnuto. Pokud však byla žaloba podána bezdůvodně a z tohoto důvodu dojde ke vzniku škody, žalobce může být na návrh žalovaného vystaven povinnosti nahradit vzniklou škodu. 

Řízení o soudním prodeji zástavy se koná dle § 200y a násl. občanského soudního řádu. Řízení se zahajuje na návrh žalobou, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy. Pro úspěch ve věci je třeba, aby zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě (tj. například písemnou smlouvu o zřízení zástavního práva na movité věci), a kdo je zástavním dlužníkem (tj. zástavcem). Jestliže je zástavní věřitel úspěšný, lze na jeho návrh dále nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy. 

Jestliže je zástavcem zároveň dlužník nesplacené pohledávky, může zástavní věřitel rovněž uspokojit svou pohledávku veřejnou dražbou a soudním prodejem zástavy. Zástavní věřitel může navíc podat žalobu na splnění závazku proti dlužníkovi a dále navrhnout výkon rozhodnutí zpeněžením zastavené věci na základě titulu, jímž je vykonatelný rozsudek soudu v předchozím řízení vydaný. 

Na tomto místě je vhodné také zmínit, že zákon výslovně považuje určitá ujednání o zpeněžení zástavy za neplatná. Neplatnými jsou ujednání, která stanoví, že: 

– zástavní dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit 

– zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem 

– zástavní věřitel se nesmí po splatnosti pohledávky domáhat jejího uspokojení prodejem zástavy 

– při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. 

Zcela na závěr bych shrnul, že ze zástavního práva může uspokojit zástavní dlužník svoji pohledávku několika způsoby. Jestliže je zástavcem přímo dlužník, má zástavní věřitel více možností, jakým způsobem realizovat uhrazovací funkci zástavního práva. Na druhou stranu však není překážkou zpeněžit zástavu, jejímž vlastníkem je osoba od dlužníka zajištěné pohledávky odlišná.

 

Petr Sprinz, autor je studentem Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci

Smlouva o ubytování

 

Smlouva o ubytování je smlouva, ze které vznikne objednateli právo na poskytnutí přechodného ubytování od ubytovatele, a ubytovateli vznikne právo na odpovídající odměnu. Právo vzniká na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování. Na rozdíl od nájemní smlouvy, nevznikají ubytovanému tak široká práva jako nájemci. Právní vztah vyplývající ze smlouvy o ubytování není chráněn jako nájemní vztah. Rozdíl mezi smlouvami spočívá především v tom, že předmětem nájemní smlouvy je užívání bytu či jiného obyvatelného prostoru, kdežto u smlouvy o ubytování je předmětem navíc i poskytnutí služeb s ubytováním spjatých. 

Ubytovaný má právo užívat prostory, které mu byly k ubytování vyhrazeny, jakož i užívat společné prostory ubytovacího zařízení a používat služeb, jejichž poskytování je s ubytováním spojeno. Prostory vyhrazené k ubytování musí být předány ve stavu způsobilém pro řádné užívání. Samozřejmostí je, že musí být dodrženy veškeré veřejnoprávní předpisy regulující technický a jiný stav prostor, aby byla zajištěna nezávadnost užívání. Pokud není povinnost dodržena nastupuje odpovědnost za vady plnění a za škodu dle obecných ustanovení občanského zákoníku. 

Povinností ubytovatele je zajistit, aby ubytovaný mohl svá práva vykonávat bez toho, aniž by byl ve svých právech rušen. Je tedy povinností ubytovatele zasáhnout v případě, že by byl ubytovaný například rušen hlukem. Ubytovaný má na druhou stranu povinnost zdržet se takového jednání, které by bylo v rozporu s řádným užíváním. Ubytovaný též nemůže vykonávat žádné podstatné změny v prostorech ubytovatele. Z toho vyplývá mimo jiné i zákaz měnit rozmístění zařízení v poskytnutém prostoru. 

Smlouva o ubytování končí zejména uplynutí sjednané doby, na kterou bylo ubytování poskytnuto. Ukončit ubytování je možné i odstoupením od smlouvy před uplynutím sjednané doby. Platí, že ubytovaný může odstoupit od smlouvy vždy a bez udání důvodu. V takovém případě ovšem nese povinnost nahradit eventuální újmu vzniklou ubytovateli v souvislosti s předčasným zrušením ubytování. Újmu hradí však jen tehdy, pokud ubytovatel újmě nemohl zabránit. Možností zabránění vzniku újmy se má na mysli především možnost přijmout jinou osobu k ubytování. Povinnost k náhradě nevznikne, jestliže důvodem odstoupení bylo nesplnění povinností ze strany ubytovatele. Ubytovatel může odstoupit od smlouvy jen omezeně. Důvodem k odstoupení od smlouvy může být pouze skutečnost, že ubytovaný v ubytovacím zařízení i přes výstrahu hrubě porušuje dobré mravy nebo jinak hrubě porušuje své povinnosti vyplývající ze smlouvy. 

Zcela na závěr je vhodné připomenout, jakým způsobem odpovídá ubytovatel za vnesené a odložené věci. Zákon stanoví, že je to ubytovatel, který je odpovědný za vnesené či odložené věci. Této odpovědnosti se může ubytovatel zprostit, prokáže-li, že by škoda vznikla i jinak. Za klenoty, peníze a jiné cennosti se takto odpovídá jen do výše 5 000 Kč. Byla-li škoda na těchto věcech způsobena těmi, kteří v provozu pracují, nebo byla-li věc převzata do úschovy, hradí se bez omezení. Právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.

 

Petr Sprinz, autor je studentem Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci

Cena za provedení díla

 

Předně je třeba definovat smlouvu o dílo. Smlouva o dílo je smlouva, kdy se zhotovitel zavazuje objednateli, že za úplatu provede dílo na své nebezpečí. Podstatnou náležitostí smlouvy je vymezení díla, skutečnost, že se dílo provede na nebezpečí zhotovitele a úplatnost

Cena, jak již bylo zmíněno se může stanovit několika způsoby. Cena může být určena dohodou stran nebo stanovena ve zvláštním právním předpise regulující cenu. Jestliže není cena vymezena, neznamená to, že dílo má být provedeno bezplatně. Pokud není cena stanovena dohodou ani právním předpisem, platí se cena přiměřená. Přiměřenost se posoudí objektivně v závislosti na časových, místních a jiných poměrech a s ohledem zejména na náročnost provedení díla. 

Co se týče dohodnuté ceny, smluvní strany mohou stanovit cenu určitě (například 200 Kč za opravu přístroje) nebo určitelným způsobem (například 100 Kč plus úhrada za nově vyměněné součástky). Cenu je rovněž možné stanovit podle rozpočtu a odhadem. 

Stanovení ceny dle rozpočtu je vhodné především u náročnějších děl. Dojde-li v průběhu provádění díla k odstoupení od smlouvy, je pak mnohem snadnější určit cenu, kterou je nutné zaplatit za dosud provedené dílo. Cena stanovená podle rozpočtu nesmí být bez souhlasu stran navýšena. Práce a náklady do rozpočtu nezahrnuté lze účtovat jen tehdy, jestliže si je objednatel dodatečně písemně objednal, nebo jestliže je objednatel písemně schválil. 

Může se stát, že cenu nelze v době uzavření smlouvy stanovit přesně. Pak je možné určit cenu odhadem. Je však třeba říci, že po provedení díla si zhotovitel nemůže zaúčtovat cenu libovolnou. Platí, že pokud zhotovitel dodatečně zjistí, že bude třeba cenu určenou odhadem podstatně překročit, je povinen na to objednatele bez prodlení písemně upozornit a oznámit mu nově určenou cenu. Jestliže by zhotovitel objednatele písemně neupozornil, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Upozornění však samo o sobě ke zvýšení ceny nestačí. Pokud objednatel s nově stanovenou cenou nesouhlasí, má právo od smlouvy odstoupit. Jestliže objednatel od smlouvy odstoupí, je povinen zaplatit zhotoviteli částku připadající na provedenou práci a vzniklé náklady podle původně určené ceny, jen pokud měl z částečného plnění smlouvy majetkový prospěch. Pokud objednatel od smlouvy po písemném upozornění neodstoupí bez zbytečného odkladu, je povinen zaplatit nově určenou cenu. 

Upozornění a eventuální možnost odstoupení se váží na podstatné zvýšení ceny. Pokud dojde k nepodstatnému zvýšení ceny, zhotovitel nemusí písemně objednatele informovat a může zaúčtovat vyšší cenu. Za podstatné zvýšení ceny se považuje zvýšení ceny zhruba o 10% a více. 

Je-li cena stanovena v závislosti na cenový předpis a dojde-li v průběhu provádění díla ke změně tohoto předpisu, je zhotovitel povinen objednatele na změnu bez prodlení upozornit a oznámit mu novou cenu. Objednatel je oprávněn po oznámení nové ceny od smlouvy odstoupit. Neodstoupí-li bez zbytečného odkladu od smlouvy, je povinen zaplatit zhotoviteli cenu novou. Objednatel však není povinen zaplatit novou cenu, došlo-li ke zvýšení ceny po překročení dohodnuté doby provedení díla. 

Na závěr je vhodné zmínit, kdy se cena za dílo má uhradit. Pokud není dohodnuto jinak, platí se cena, ať už je jakkoli stanovená, až po provedení díla. Provádí-li se dílo po částech nebo vyžaduje-li provedení díla značných nákladů, je zhotovitel oprávněn požadovat již během provádění díla od objednatele přiměřené zálohy.

 

Petr Sprinz, autor je studentem Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci

 

Některé otázky související s kupní smlouvou v režimu obchodního zákoníku

 

Aby příslušný právní vztah založený kupní smlouvou spadal do režimu obchodního zákoníku, musí být splněna kritéria, která jsou typická pro všechny závazkově-právní vztahy řídící se obchodním zákoníkem, a to (§261 a násl. ObchZ):

* musí se jednat o kupní smlouvu mezi podnikateli, jestliže při jejím vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti,

* může se jednat taktéž o kupní smlouvu mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týká zabezpečování veřejných potřeb,

* v neposlední řadě také existuje možnost dohody stran, aby se příslušný právní vztah řídil obchodním zákoníkem (nicméně taková dohoda nesmí směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, jež není podnikatelem).

Ale každé pravidlo má své výjimky. Typicky smlouva o převodu nemovitostí, která je tzv. obchodem kombinovaným a podléhá tak zvláštnímu právnímu režimu (smluvní typ upraven v občanském zákoníku, práva a povinnosti podléhají úpravě v obchodním zákoníku). Kupní smlouva v režimu obchodního zákoníku se tak vztahuje pouze na věci movité

V praxi můžeme narazit na situace, kdy si nejsme jisti, zda se jedná o smlouvu kupní či smlouvu o dílo. V tomto případě nám pomůže ust. § 410 obchodního zákoníku, které říká, že smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, se považuje za kupní smlouvu, ledaže strana, které má být zboží dodáno, se zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí, jichž je zapotřebí k výrobě zboží. 

Závazkově-právní vztahy v režimu obchodního zákoníku jsou ovládány zásadou bezformálnosti, tzn. že i kupní smlouva, jejímž předmětem je dodávka zboží o tisícové hodnotě, může být uzavřena ústně. Pokud ovšem alespoň jedna ze stran při uzavírání smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě, potom se písemná forma vyžaduje. Přesto v zájmu zachování právní jistoty stran smlouvy doporučujeme smlouvy sjednávat písemně a dohodnout se na tom, že veškeré změny budou taktéž prováděny písemně. 

Další významnou zásadou, která se u závazkově-právních vztahů v režimu obchodního zákoníku uplatňuje, je zásada dispozitivnosti. Tato zásada znamená, že pokud příslušné ustanovení není ustanovením kogentním, lze toto ustanovení změnit a práva a povinnosti upravit odchylně od zákona. Právní úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku obsahuje minimum kogentních ustanovení (§ 409, 444, 458, 459). Ta jsou vyjmenována v ust. § 263. 

Primární je tedy to, co stanoví smlouva. Čím méně toho je ve smlouvě obsaženo, tím více toho zcela logicky podléhá úpravě obchodního zákoníku. V praxi ale často dochází k tomu, že strany nejsou příliš zdatnými kontrahenty, nedojde ke specifikaci některých pojmů ve smlouvě (typicky obchodních zvyklostí) a nastanou tak interpretační problémy. Proto nelze než doporučit specifikace určitých, mezi stranami používaných, pojmů ve smlouvě. Takovým pojmem je typicky např. „doba přiměřená“. Stejně tak právní úprava fakturačních vztahů dnes chybí. Proto doporučujeme taktéž všechny potřebné skutečnosti sjednat ve smlouvě. 

Významnou odlišností od občanského zákoníku je možnost nabytí vlastnického práva i od nevlastníka. Jako příklad bychom mohli uvést koupi kradené věci. Jestliže jsme takovou věc koupili pro účely svého podnikání, pak jsme vlastnické právo k příslušné věci nabyli. Pokud ovšem danou věc kupujeme pro své osobní účely, pak se vlastníky příslušné věci nestáváme. 

V případě, že se po určité době vyskytla na zboží vada, je třeba informovat o této vadě prodávajícího, a to nejpozději do dvou let od doby dodání zboží. Nicméně je současně třeba také dodržet lhůtu „bez zbytečného odkladu“ poté, co byla vada zjištěna. Jestliže tak neučiníme, nemůžeme se pak svého práva dožadovat u soudu. 

Závěrem bychom také upozornili na promlčecí lhůty, které jsou odlišné od občanského zákoníku. Obecná promlčecí lhůta je v režimu obchodního zákoníku čtyřletá. Promlčecí doba pak skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.

 

 Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Zástavní právo na movitých věcech

 

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zastavit lze pohledávku peněžitou i nepeněžitou. Nepeněžitou pohledávku lze však zastavit jen v případě, že ji jde ocenit penězi. Penězi neocenitelnou nepeněžitou pohledávku tedy zastavit nelze. 

Pohledávka, která se zastavuje, musí být platná a žalovatelná. Není tedy možné zastavit pohledávku, jestliže je ve formě naturální obligace (takovou je například pohledávka ze sázek a her mezi fyzickými osobami). Rovněž není možné zastavit pohledávku, jestliže je neplatná například v důsledku nedodržení zákonem stanovené formy. Nic však nebrání zastavení pohledávky, která má teprve vzniknout. V posledním případě by se jednalo o zajištění v budoucnu vzniklé pohledávky. Je na místě uvést, že zástavním právem se zajišťuje pohledávka v plné výši včetně příslušenství. Příslušenství pohledávky tvoří úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. 

Ke vzniku zástavního práva je třeba naplnění některé z právních skutečností, se kterou je vznik vázán.. Touto skutečností bude zpravidla smlouva o zřízení zástavního práva. Zákon výslovně stanoví, že smlouva musí být písemná. Smlouva musí jednoznačně vymezovat zajištěnou pohledávku a předmět zástavního práva čili zástavu. 

Osobou, která věc do zástavy k zajištění pohledávky předá, by měl být vlastník věci či by daná osoba měla mít souhlas vlastníka k předání takové věci do zástavy. V rámci zajištění právní jistoty však tento požadavek ustupuje za určitých okolností do pozadí. Pokud je osoba, která přijme zástavu (zástavní věřitel) v dobré víře, že zástavce (osoba předávající věc do zástavy) je oprávněna věc zastavit, zástavní právo vznikne bez ohledu na to, že zástavce nebyl oprávněn zástavu předat k zajištění pohledávky. Nutno dodat, že zástavcem nemusí být vždy dlužník, ale může jím kterákoli jiná osoba, která věc do zástavy poskytne. 

Pro vznik zástavního práva na movité věci je třeba odevzdání zástavy do rukou zástavního věřitele či třetí osoby. Odevzdání do rukou osoby odlišné od zástavce lze nahradit pouze zástavní smlouvou zřízenou ve formě notářského zápisu. Zástava by v takovém případě byla evidována v rejstříku zástav vedeným Notářskou komorou České republiky. Pokud by nebyl dodržen výše stanovený postup, zástavní právo by platně nevzniklo. 

Co se týče zániku zástavního práva, existuje několik způsobů. Mezi nejvýznamnějšími způsoby zániku patří: 

zánik zástavy – zástavní právo je nerozlučně spjato s existencí zástavy

zánik zajištěné pohledávky – což se vyjadřuje principem akcesority (může se tak stát například splněním dluhu nebo i splynutí osoby dlužníka a věřitele pohledávky)

– nebyla-li smlouva zřízena ve formě notářského zápisu, pak zanikne zástavní právo k movité věci také tehdy, jestliže zástavce získá věc do držby

jednostranným písemným prohlášením zástavního věřitele o zániku zástavního práva – což bude jevem zřídka se vyskytujícím

zpeněžením zástavy

uplynutím doby, na niž bylo zástavní právo zřízeno

 

Závěrem je vhodné upozornit, že promlčením zajištěné pohledávky nezaniká zástavní právo, z čehož vyplývá, že je možné se ze zástavy v případě nesplnění závazku dlužníka uspokojit. 

Jak již bylo naznačeno v úvodu, cílem bylo jen upřesnit vznik, trvání a zánik zástavního práva, přičemž uspokojení ze zástavy a práva a povinnosti subjektů zástavního práva bude tématem příspěvku následujícího.

 

Petr Sprinz, autor je studentem Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci