Projevy autonomie vůle stran v mezinárodním právu soukromém – volba práva

 

V českém právním řádu je pak volba práva přípustná pro smlouvy z oblasti závazkového práva a pro smlouvy pracovní (připomeňme, že se musí jednat o právní vztahy s relevantním mezinárodním prvkem). 

Volbu práva připouští jednak zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), a to v ust. § 9, ale i Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Římská úmluva“). V důsledku přistoupení České republiky k Římské úmluvě se tak ust. § 9 ZMPS stává obsolentním. Úpravu volby práva pak obsahuje čl. 3 Římské úmluvy, který stanoví: Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.

(Pozn. Problematickou se může jevit možnost zvolit si právo pro část smlouvy. Hovoříme o tzv. mezích obligačního statutu. Sem řadíme způsobilost k právům a k právním úkonům, formu právního úkonu, otázky týkající se smluvního konsensu, otázky změn, zajištění závazku apod. Srovnáme-li tak toto ustanovení s ust. čl. 10, můžeme dospět k poněkud rozpornému výkladu. Tento článek totiž stanoví, že skutečnosti v něm uvedené se řídí lex causae, tedy týmž právem, jakým se řídí smlouva sama. Názory na výklad a použití těchto ustanovení se různí. ZMPS ovšem v ust. §11 volbu práva pro meze obligačního statutu umožňuje.)

 

Strany si mohou zvolit kterýkoliv platný právní řád. Musí se ovšem jednat o právní řád určitého území, nikoliv o různá pravidla jako jsou např. Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT či Principy evropského smluvního práva. Potom bychom hovořili o tzv. materiální volbě práva – tedy volbu práva v mezích kogentních norem práva rozhodného. Tedy právo rozhodné by se určilo podle čl. 4 a násl. Římské úmluvy, v rámci něhož by dispozitivní ustanovení pak byla nahrazena materiální volbou práva. Uveďme příklad:

Český a německý státní příslušník spolu uzavřeli kupní smlouvu. Nyní odhlédneme od toho, že na příslušný právní vztah by po splnění aplikačních podmínek mohla dopadat Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a budeme daný případ řešit z hlediska kolizního. Může vyvstat několik možností:

1) pro danou smlouvu zvolíme dle čl. 3 (pokud smlouva byla uzavřena po 1.7.2006; jinak dle § 9 ZMPS) právo, potom se smlouva bude řídit zvoleným právem.

Formulace příslušné doložky pak může být následující:

Tato smlouva a veškeré otázky se smlouvou související se řídí českým právem, je-li pro ně volba práva přípustná.

2) pro danou smlouvu právo nezvolíme:

* Pokud byla smlouva uzavřena před 1.7.2006, nalezneme určení práva rozhodného v ust. §10/2a ZMPS. Nicméně toto ustanovení je dispozitivní, je možné, že hledisko rozumného uspořádání vztahů v tomto případě převáží a ust. §10/2a se neaplikuje. V praxi se ovšem uplatnění právního řádu místa sídla prodávajícího uplatňuje nejčastěji.

* Pokud byla smlouva uzavřena po 1.7.2006, dojde k aplikaci čl. 4 Římské úmluvy. Zde je několik hraničních určovatelů – právo země, s níž smlouva nejúžeji souvisí, sídlo hlavní provozovny, místo polohy nemovitosti. Je nutné si čl. 4 projít celý a podle něj aplikovat správné právo rozhodné.

3) bude provedena tzv. materiální volba práva – viz výše uvedené.

 

Volba práva může mít různou podobu. Jednak může být včleněna do smlouvy prostřednictvím doložky o volbě práva, jednak může mít podobu samostatné smlouvy. Forma doložky bývá ovšem v praxi častější. Doložka i smlouva jsou dvě samostatné části, tzn. že případná neplatnost doložky o volbě práva automaticky nepůsobí neplatnost smlouvy hlavní. 

Autonomie vůle v podobě volby práva se uplatňuje též u rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Jde – li o rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem, rozhodují rozhodci spor podle práva, které strany zvolily (není-li takové volby, pak užijí rozhodci právo státu určené podle tuzemských kolizně právních předpisů; za určitých podmínek mohou rozhodci rozhodnout spor též podle zásad spravedlnosti). V této souvislosti bychom ještě rádi zmínili Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži a její čl. VII, který stanoví, že strany mají určit právo rozhodné pro meritum sporu (nedojde-li k tomu, použijí rozhodci práva určeného podle kolizního pravidla, které považují za přiměřené). 

Možnost volby práva pro daný právní vztah je tedy nesporně velkou výhodou. Je třeba ovšem dbát na to, abychom volili právo rozhodné jen v situacích, kdy je volba práva přípustná. 

 

Pozn.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 (tzv. „Řím II) umožňuje zvolit si právo rozhodné i pro mimosmluvní závazkové vztahy, a to za podmínek daných tímto nařízením. V současnosti však pro nás příslušná právní úprava není aktuální, proto jsme ji do textu nezahrnuli.

 

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>