Archiv pro měsíc: Duben 2008

Smlouva o úvěru

Zákon nejprve definuje smlouvu o úvěru. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Toto ustanovení není nikterak problematické. Zákon dále dává možnost určit peněžní prostředky, jež jsou předmětem smlouvy, i v jiné než české měně, pokud to není v rozporu s devizovými předpisy. Pokud se strany nedohodnou jinak, je dlužník povinen vrátit peněžní prostředky v měně, v níž mu byly poskytnuty, a v téže měně platit úroky.

Zákon rovněž bankám umožňuje za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele,což u banky platí.

U úvěrové smlouvy jsou zcela zásadní lhůty. Musíme vědět, kdy dluh splatit, případně kdy splatit jednotlivé splátky, zda je nutná výzva banky nebo nějaký jiný úkon. Obecně platí jako první zdroj těchto informací smlouva. Dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník tento nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví. Nestanoví-li smlouva pak jinou výpovědní lhůtu, může poskytnutí úvěru vypovědět dlužník s okamžitou účinností a věřitel ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníku, čímž alespoň v minimální míře mohou být chráněna určitá práva dlužníka. Věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu. Smlouva může vázat použití prostředků k určitému účelu, což se i často stává. Stanoví-li tedy smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému sjednanému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. V opačném případě je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona (ochrana před lichvářskými sazbami). Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než je přípustný podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. V pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období. Taková nejasnost se však obvykle u formulářových smluv zavedených bank nevyskytne.

Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda byl závazek splněn včas je termín jeho splatnosti, a případně splatnosti splátek. Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se jej týkají. Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatné i úroky z této splátky. Dlužník je dále oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě. Úroky je povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Toto ustanovení však bývá často koncipováno ve smlouvách obráceně.

Termín vrácení celé půjčené částky je v zákoně rovněž podpůrně určen pro případ, že nebude ve smlouvě výslovně stanoven (opět očividně málo časté). Dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

Zákon dále poskytuje některá ochranná ustanovení týkající se zajištění úvěru. Říká tak doslova, že pokud zanikne nebo se zhorší za trvání smlouvy zajištění závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže tak dlužník neučiní v přiměřené lhůtě, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Výslovně je i upravena možnost věřitele odstoupit od smlouvy v případech prodlení se splátkami. Konkrétně se musí jednat o prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Pak může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy však nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Základy práva na ochranu osobnosti

 

Nejprve se zastavme u vymezení ochrany osobnosti. Subjektem ochrany osobnosti může být pochopitelně pouze fyzická osoba. Fyzická osoba tak má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Na rozdíl od fyzických osob platí pro osoby právnické nesrovnatelně užší možnost ochrany, která se dotýká pouze jejich názvu a jejich dobré pověsti. Při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav. Rovněž je možné se domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Toto ustanovení platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby, i zde je možno požadovat přiměřené zadostiučinění. Dále se tedy budeme zabývat pouze osobami fyzickými.

Výše uvedené vymezení prvků osobnostních práv je poměrně detailní, avšak pouze příkladmé. I jiné osobní projevy osobnosti mohou být zákonem chráněny. Existují ovšem i výjimky z této ochrany. Prvním je svolení samotné osoby. Zákon dokonce stanoví, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Vedle svolení se jako oprávněný důvod pro „porušení“ osobnostních práv uplatňují tzv. zákonné licence, přičemž se hovoří o úřední, zpravodajské, vědecké a umělecké zákonné licenci. Konkrétně se jedná o omezení mající povahu v tom, že svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Typicky se jedná o podobizny na občanských průkazech. Dále platí, že podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, což je určitý imperativ, přes nějž u vědecké, umělecké a zpravodajské licence nelze jít.

Pochopitelně ochrana osobnosti náleží osobě i po její smrti, přičemž může být uplatňována manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům, ovšem v uvedeném pořadí. Proto odmítne-li uplatňovat práva z ochrany osobnosti zemřelé fyzické osobnosti pozůstalý manžel, nemůže se těchto práv domáhat například pozůstalý rodič.

Musíme zdůraznit, že tato ustanovení by byla zcela bezzubá, pokud by neexistovala možnost získat určité zadostiučinění v nejširším slova smyslu. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti (negatorní žaloba), aby byly odstraněny následky těchto zásahů (restituční žaloba) a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Vedle toho, pokud by se nejevilo postačujícím obvykle morální zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zde však takovou újmu bude nutno prokázat. Navíc platí, že veřejné osobnosti musí snést poněkud nižší standard svých osobnostních práv, což ostatně potvrzuje i judikatura, zejména ke vztahu k umělcům, sportovcům a politikům. Pokud však již soud o přiznání peněžitého zadostiučinění rozhodne, přihlíží zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (například zda úmyslně a s cílem dosažení zisku apod.). Vedle uvedených možných následků může poškozené osobě vzniknout i určitá škoda. Pokud bude prokázána, má taková osoba nárok na její náhradu od osoby, která tuto škodu způsobila, aniž by byly dotčeny výše uvedené nároky (pochopitelně lze uplatňovat současně např. nárok na upuštění od neoprávněných zásahů).

Závěrem snad jen lze podotknout, že na osoby, které zasahují do osobnostních práv jiných, dopadá i veřejnoprávní sankce. Zákon o přestupcích tak např. jako přestupky proti občanskému soužití označuje jednání, kterým osoba jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Za takové jednání je možno uložit pokutu do výše 1000 Kč. Ochrana zdraví a další hodnoty lidského života jsou vedle přestupkového zákona chráněny rovněž trestním právem. Zde se vyžaduje ovšem vyšší společenská nebezpečnost takového jednání (srov. § 206 trestního zákona o pomluvě) a pochopitelně vymezuje i vyšší sankce. Touto problematikou se však dále zabývat nebudeme.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Výše podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci

 

Nikoho nepřekvapí, že výše podpory v nezaměstnanosti není pro každého stejná, ale je závislá na předchozím příjmu uchazeče. Výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů. Zcela zásadní je určení sestupné výše podpory v průběhu podpůrčí doby. Procentní sazba podpory v nezaměstnanosti činí první 3 měsíce podpůrčí doby 50 % a po zbývající podpůrčí dobu 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Procentní sazba podpory při rekvalifikaci činí 60 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu a to po celou dobu podpůrčí doby. Je však stanovena i výše podpory nad kterou nelze při výpočtu a poskytnutí podpory jít. Ta je stanovena tak, že činí 0,58násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o podporu v nezaměstnanosti. Maximální výše podpory při rekvalifikaci činí 0,65násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém uchazeč o zaměstnání nastoupil na rekvalifikaci.

Můžou se přihodit i některé zvláštní případy. Ukončil-li uchazeč o zaměstnání v rozhodném období ve stejný den více zaměstnání nebo zaměstnání a samostatnou výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se stanoví z částky, která se rovná součtu průměrných měsíčních čistých výdělků nebo součtu průměrného čistého měsíčního výdělku (výdělků) a vyměřovacího základu.

Druhou zvláštní situaci představují osoby, u nichž nelze stanovit průměrný měsíční čistý výdělek nebo vyměřovací základ nebo bez svého zavinění nemůže osvědčit výši průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu, přičemž splnil podmínku doby předchozího zaměstnání započtením náhradní doby a tato doba se posuzuje jako poslední zaměstnání. V tomto případě se podpora v nezaměstnanosti uchazeči o zaměstnání stanoví za první 3 měsíce ve výši 0,12násobku a za zbývající měsíce ve výši 0,11násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o tuto podporu (u podpory při rekvalifikaci je to 0,14násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém uchazeč o zaměstnání nastoupil na rekvalifikaci. Stejně se postupuje v případech, kdy uchazeč o zaměstnání před zahájením rekvalifikace vykonával výdělečnou činnost, která nezakládala povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti).

Pro některé osoby může být zajímavá i otázka splatnosti podpory. Podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci jsou splatné po nabytí právní moci rozhodnutí o jejich přiznání pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci. V odůvodněných případech mohou být vyplaceny zálohově a při další splátce zúčtovány.

Jsou-li pak splněny podmínky pro poskytování podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci jen po část kalendářního měsíce, náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci v poměrné výši odpovídající počtu kalendářních dnů, kdy tyto podmínky byly splněny. Výsledná částka se zaokrouhluje na celé koruny nahoru, což je pravidlo postihující veškeré výpočty podpory.

V některých případech se může dodatečně zjistit, že podpora poskytnuta nebyla, ačkoli být poskytnuta měla, nebo naopak je čerpána v případě, kdy čerpána být neměla nebo měla být čerpána v jiné výši. V takovém případě se zjištěný rozdíl doplatí, v opačném případě musí neoprávněné dávky uchazeč vrátit (zejména zavinil-li vyplácení svým jednáním, nebo např. neuvedením údajů nebo zkreslením takto důležitých údajů). Bylo-li uchazeči o zaměstnání neprávem odepřeno zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti mu náleží při splnění stanovených podmínek ode dne zařazení do evidence, nežádá-li o její přiznání k pozdějšímu datu. Úřad práce vydává o změně nároku na podporu rozhodnutí. Zároveň však platí, že nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci nebo jejich jednotlivých splátek zaniká uplynutím 5 let ode dne, od kterého náležela nebo splátky měly být poskytnuty.

  

Zbyněk Bouda, student 4 ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Podpora v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci

 

Nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který vykonával v délce alespoň 12 měsíců v rozhodném období (kterým jsou tři roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání) zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Rozhodná pro vznik nároku je tak právě povinnost odvádět určité dávky. Vedle toho musí takový „nezaměstnaný“ požádat úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti a ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, nesmí být taková osoba poživatelem starobního důchodu. Nárok na podporu v nezaměstnanosti však nemá uchazeč o zaměstnání, se kterým byl v době posledních 6 měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání zaměstnavatelem skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem; to platí i v případě skončení jiného pracovního vztahu z obdobného důvodu. Dále uvedená podmínka neplatí pro osobu, které vznikl nárok na výsluhový příspěvek a tento příspěvek je zároveň vyšší než podpora v nezaměstnanosti, která by uchazeči o zaměstnání náležela, pokud by neměl nárok na výsluhový příspěvek.

O podpoře v nezaměstnanosti rozhodne úřad práce, který posoudí, zda byly splněny podmínky pro vznik nároku na podporu.

Druhou formou je pak podpora při rekvalifikaci. Nárok na podporu při rekvalifikaci má uchazeč o zaměstnání, který se účastní rekvalifikace zabezpečované úřadem práce, přičemž ke dni, k němuž má být podpora při rekvalifikaci přiznána, není poživatelem starobního důchodu. O podpoře při rekvalifikaci rozhodne opět úřad práce. Podpora při rekvalifikaci se poskytuje po celou dobu rekvalifikace, s výjimkou dob požívání starobního důchodu, doby poskytování dávek nemocenského pojištění a doby, kterou tráví osoba ve vazbě.

Platí, že skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti je uchazeč o zaměstnání povinen doložit při podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti, a to například potvrzením o zaměstnání, dohodou o pracovní činnosti, dokladem o výkonu jiné výdělečné činnosti, u osoby samostatně výdělečně činné potvrzením o době trvání účasti na důchodovém pojištění a o vyměřovacím základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; změny těchto skutečností je povinen písemně oznámit úřadu práce nejpozději do 8 kalendářních dnů.

V případě, že úřad práce rozhodne o nároku na podporu kladně, pak jsou stanoveny maximální podpůrčí lhůty pro poskytování těchto podpor. Podpora v nezaměstnanosti náleží uchazeči o zaměstnání při splnění stanovených podmínek po podpůrčí dobu. Podpůrčí doba činí u uchazeče o zaměstnání do 50 let věku 6 měsíců, od 50 do 55 let věku 9 měsíců, nad 55 let věku 12 měsíců. Pro výpočet délky podpůrčí doby je rozhodující věk uchazeče o zaměstnání dosažený ke dni podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti.

Nárok na podporu nezaniká pouze uplynutím této podpůrčí doby, ale samozřejmě i ukončením vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebo vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání.

Existují však i situace, kdy posouzení splnění podmínek není tak jednoznačné. Obvykle je to u osob, které v průběhu rozhodného období krátkou dobu pracovali, nebo vyčerpali jen část podpůrčí doby pro uvedené rozhodné období, zkrátka častěji „střídají období zaměstnanosti a nezaměstnanosti“. Zákon stanoví pravidla i pro tyto případy. Uchazeč o zaměstnání, kterému v posledních 3 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání neuplynula celá podpůrčí doba (tedy těch základních 6 měsíců) a po uplynutí části podpůrčí doby nastoupil do zaměstnání nebo vykonával výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti po dobu alespoň 3 měsíců, má nárok na podporu v nezaměstnanosti po celou podpůrčí dobu (tedy znovu celých základních 6 měsíců). Jestliže byla doba zaměstnání nebo výdělečné činnosti zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti kratší než 3 měsíce, má uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti po zbývající část podpůrčí doby. Současně musí být splněna podmínka celkové doby předchozího zaměstnání. Pokud však uchazeči o zaměstnání, kterému v posledních 3 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání uplynula celá podpůrčí doba, má tento nárok na podporu v nezaměstnanosti, pokud po uplynutí této podpůrčí doby nastoupil do zaměstnání nebo vykonával výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a to po dobu alespoň 6 měsíců. Tato doba se však nevyžaduje v případech, kdy uchazeč o zaměstnání skončil zaměstnání nebo výdělečnou činnost ze zdravotních důvodů nebo skončil zaměstnání z jiných zákonných důvodů nebo proto, že zaměstnavatel porušil podstatnou povinnost vyplývající z právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo sjednaných pracovních podmínek. Současně musí být opět splněna podmínka celkové doby předchozího zaměstnání.

V příští části se podíváme na výši poskytované podpory v nezaměstnanosti.

 

Zbyněk Bouda, student 4 ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Povinnosti ve vztahu k občanským průkazům

 

Základní povinností každého držitele občanského průkazu je povinnost tento průkaz s přihlédnutím ke všem okolnostem a poměrům chránit před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. Zejména se při nedodržení této povinnost nelze dovolávat jeho zneužití jinou osobou. Pokud jsme si ho například řádně nezabezpečili, nebudeme moct tvrdit, že občanský průkaz byl zneužit třetí osobou bez našeho vědomí. Naopak takové jednání může být přičítáno skutečně vlastníku občanského průkazu. V případě, že dojde k poškození, zničení, ztrátě, odcizení nebo jeho zneužití, pak toto musí její vlastník ohlásit neprodleně kterémukoliv obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu. Pouze v případě odcizení občanského průkazu je možno ohlásit tuto skutečnost též policii.

Obecně známou povinností je nutnost požádat o vydání nového občanského průkazu do 15 pracovních dnů v zákonem uvedených situacích. Těmi jsou:

1. skončení platnosti občanského průkazu, protože skončila platnost občanského průkazu uplynutím doby v něm vyznačené, nebo ohlášením jeho ztráty, odcizení, poškození nebo zničení, nebo rozhodnutím obecního úřadu o skončení jeho platnosti

2. po obdržení oddacího listu (tzn. při změně rodinného stavu),

3. po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství (opět změna rodinného stavu),

4. po obdržení úmrtního listu manžela,

5. po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo změněno jméno, popřípadě jména, příjmení, nebo bylo přiděleno nové rodné číslo,

6. po dni, kdy ohlásil změnu místa trvalého pobytu nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu,

7. po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla občanovi omezena způsobilost k právním úkonům, nebo

8. po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl občanovi uložen trest zákazu pobytu.

Pokud zákon stanoví povinnost požádat v uvedených případech o vydání nového občanského průkazu, pak musí existovat i situace, kdy je osoba povinna svůj občanský průkaz odevzdat obecnímu úřadu. Tyto důvody zná zákon dva. Občan musí odevzdat do 15 pracovních dnů občanský průkaz obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vydal, nebo matričnímu úřadu podle místa trvalého pobytu, jestliže ukončil trvalý pobyt na území České republiky, pozbyl státní občanství nebo bylo prokázáno, že mu byl občanský průkaz vydán neoprávněně. Vedle toho musí rovněž při převzetí nového občanského průkazu odevzdat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu dosavadní občanský průkaz, potvrzení o občanském průkazu, potvrzení o změně místa trvalého pobytu a potvrzení o změně údajů zapisovaných do občanského průkazu, pokud mu byly vydány.

Vedle uvedených povinností může obecní úřad stanovit povinnost dostavit se ve stanovené lhůtě na vyzvání k obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k vydání občanského průkazu nebo matričnímu úřadu podle místa jeho trvalého pobytu za účelem provedení úkonů souvisejících s vydáním občanského průkazu.

Jak jsme si však řekli povinnosti nestíhají pouze vlastníky občanských průkazů, ale v určitých situacích i třetí osoby ve vztahu k občanskému průkazu jiné osoby. Proto každý, kdo nalezne cizí občanský průkaz, potvrzení o občanském průkazu, potvrzení o změně místa trvalého pobytu nebo potvrzení o změně údajů zapisovaných do občanského průkazu, je povinen je odevzdat neprodleně kterémukoliv obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu anebo policii. Stejnou povinnost má i občan, který ohlásil ztrátu nebo odcizení svého občanského průkazu, jestliže dosavadní občanský průkaz nalezne nebo jej získá zpět jinak.

Každý, kdo má v držení občanský průkaz zemřelého občana nebo občana prohlášeného za mrtvého, je povinen jej odevzdat bezodkladně nejbližšímu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu. Stejně tak opatrovník je povinen odevzdat občanský průkaz občana, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům, do 15 dnů ode dne, kdy usnesení soudu o jeho jmenování nabylo právní moci, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který občanský průkaz vydal, nebo matričnímu úřadu podle místa trvalého pobytu občana.

Tyto povinnosti třetích osob jsou určitou zárukou, že nedojde k zneužití občanských průkazů třetích osob.

 

Zbyněk Bouda, student 4 ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Odstupné při skončení pracovního poměru

 

Zákon stanoví, že nárok na odstupné má zaměstnanec, u kterého došlo k rozvázání pracovního poměru z těchto důvodů: ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Očividně se jedná o určité obtíže na straně zaměstnavatele. Nárok na odstupné ovšem náleží i při rozvázání pracovního vztahu z těchto důvodů dohodou.

Zvláštní případem vzniku nároku na odstupné je skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnance. Zaměstnanec může však pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže,

a) podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiné pro něho vhodné práce, nebo

b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti.

Poslední situací, kdy vzniká nárok na odstupné je potom případ, kdy nesmí zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Opět i tento důvod se vztahuje na výpověď zaměstnavatele, stejně jako na dohodu. Jednoznačně proto, aby nebylo toto ustanovení obcházeno nucením zaměstnanců uzavírat dohodu o skončení pracovního poměru.

Výše odstupného je závislá na důvodu skončení pracovního poměru. Pravidlem je odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Zaměstnavatel může zaměstnanci dát samozřejmě z dobré vůle i částku vyšší. Výjimkou pak je výpovědní důvod, že zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. V tomto případě se předpokládá, že vinu na daném stavu mají pracovní podmínky u zaměstnavatele a proto vzniká zaměstnanci nárok na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku.

Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, který zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Dojde-li ke zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta. Rozhodným obdobím potom je předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

Odstupné vyplácí zaměstnavatel po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se se zaměstnancem nedohodne na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.

Bude-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru konat práci u dosavadního zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dnů od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby obdobně.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Obecně k odpovědnosti za vady – vybrané problémy

 

Kupní smlouva

Obchodní zákoník definuje vady zboží u kupní smlouvy jako porušení povinností prodávajícího stanovené § 420 ObchZ. Zde zákon stanoví, v jakém množství, jakosti a provedení musí prodávající zboží dodat, aby bylo bez vad. Pokud nejsou tyto vlastnosti určeny explicitně ve smlouvě, pak musí být zboží dodáno v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě. Zde je důležité zmínit vhodnost takového ustanovení v kupní smlouvě. Pokud totiž v takové smlouvě účel není výslovně stanoven, pak obchodní zákoník presumuje takový účel, k němuž zboží zpravidla bývá užíváno. Lze si však představit, že nároky některých investorů budou více než neobvyklé a tím pádem i nároky na vlastnosti zboží (ať už subdodávek pro výstavbu nebo účelnost stavby samotné) budou mnohdy nezvyklé. Podle mého názoru tím, presumptio boni fidi, dáváme informaci dodavateli, aby na zboží, které má dodat, kladl např. vyšší zkušební nároky, popř. náročnější kvalifikační zkoušky nebo zkoušky jiného druhu ap.

„Obchodní zákoník určuje i postupy pro případ, že má být zboží dodáno podle vzorku či předlohy (§420 odst. 3) a případ, že je zboží ve smlouvě určeno pouze přibližně (§421); takové případy však ve výstavbě nejsou obvyklé.“1

Obchodně-právní úprava vymezuje objektivní odpovědnost prodávajícího za vady ve dvou odlišných situacích. Jednak prodávající odpovídá za vady, které zboží má v okamžiku přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího (určení tohoto okamžiku je ve smluvní dispozici stran, protože úprava v § 455 ObchZ má dispozitivní charakter a svazuje tak tento okamžik s převzetím zboží pouze podpůrně), a to i v případě, že se vada stane zjevnou až po této době. Druhým případem je odpovědnost za takové vady, které vzniknou po době uvedené v předchozím případě, jestliže jsou tyto vady způsobeny porušením povinností prodávajícího.

Obchodní zákoník poté přistupuje k vyloučení odpovědnosti za vady ve dvou konkrétních případech. První stanoví § 423, přičemž dopadá na situaci, kdy bylo použito podle smlouvy při výrobě zboží předané kupujícím, v důsledku použití tohoto zboží byly způsobeny vady zboží. Dále je kladena na prodávajícího povinnost vynaložení odborné péče k odhalení nevhodnosti takto použitých věcí. Své odpovědnosti se tak prodávající zbaví, pokud na nevhodnost použití takovýchto věcí kupujícího upozornil a ten na jejich použití i přesto trval. Druhým případem, kdy se prodávající zbavuje odpovědnosti za vady zboží je situace, kdy kupující věděl, nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem musel vědět, že zboží takovéto vady má, vyjma vlastností ve smlouvě výslovně vymíněných.

Tyto vady na první pohled zjevné by měl kupující objevit při prohlídce zboží, kterou je povinen podle § 427 ObchZ provést co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na zboží s přihlédnutím k povaze zboží (ve stavebnictví budou tyto lhůty patrně delší než v jiné hospodářské oblasti). Podle mého soudu se ve stavebním právu příliš neuplatní § 427 odst. 2 (snad jen u jednotlivých subdodávek např. stavebního materiálu, popř. strojně technologického zařízení; nikoli však např. u koupi hotové stavby).

Pokud kupující při prohlídce zjistí vady zboží, musí je prodávajícímu bez zbytečného odkladu oznámit, aby mohlo být právo z vad zboží kupujícímu přiznáno v soudním řízení. Tato notifikační povinnost má různý režim pro vady zjevné (§ 428 odst. 1 písm. a) a b)) a pro vady skryté (§428 odst. 1 písm. c)). Zde je na místě znovu upozornit kontrahenty na záludnost dispozitivnosti právní úpravy v těchto otázkách. Pokud místo zákonné odpovědnosti za vady je v konkrétním smluvním vztahu smluvena záruka za jakost, pak jsou lhůty ke zjištění vad určeny právě touto záruční listinou (a lze předpokládat, že prodávající se bude snažit tyto lhůty zkrátit). Zde mně napadá úvaha, zda by nebylo de lege ferenda vhodné tuto skutečnost legislativně více zdůraznit, protože se jedná o poměrně zásadní zásah do možných očekávaných práv (a to s vědomím, že obchodním zákoníkem prochází předpoklad profesionality podnikatelů).

Občanský zákoník zde k definici vad přistupuje způsobem prostším a podle mého názoru v porovnáním s obchodním zákoníkem a zejména při úvaze možných složitějších smluvních vztahů i nedostatečně. Z kombinace § 499 OZ a § 596 OZ přímo čiší snaha zákonodárce přizpůsobit tuto úpravu co možná nejširšímu uplatnění, což lze s ohledem na představitelnou různorodost použití kupní smlouvy podle OZ jen akceptovat. Nicméně navzdory jednoznačné snaze ochránit v občanském právu spotřebitele (v našem případě obvykle kupujícího) se vyskytuje v OZ i možnost přenechání věci jak stojí a leží za podmínek § 501 OZ. I notifikační povinnost má svoje specifika v § 599 OZ – zejména lhůty k uplatnění.

Vedle faktických vad zboží může mít zboží i právní vady. V zásadě lze však říct, že přístup k těmto právním vadám je v právní úpravě obdobný (s přihlédnutím ke všem odlišnostem) jako k vadám faktickým, proto jim nevěnuji zvláštní pozornost.

Smlouva o dílo

Vymezení vad díla v obchodním zákoníku je poněkud skoupější nežli je tomu u smlouvy kupní. Podle §560 odst. 1 tak má dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. Toto odkázání na smluvní ujednání (bez jiných nároků na provedení díla, tak jak je tomu u kupní smlouvy v § 420 odst. 2 a 3 ObchZ) jen dokazuje, že u provedení díla se předpokládají konkrétnější instrukce a nároky objednatele, proto bude objednatel maximalizovat snahy o co možná nejpřesnější vymezení požadovaných vlastností díla přímo ve smlouvě a nebude se podle mého soudu tolik spoléhat na dispozitivní právní úpravu.

I u smlouvy o dílo je odpovědnost za vady vymezena jako objektivní, a to v § 560 odst.2 ObchZ. I zde, podobně jako u smlouvy kupní, je úzce svázána s okamžikem předání díla. Vedle této objektivní odpovědnosti za vady zná obchodní zákoník i odpovědnost subjektivní (vady vzniklé po okamžiku předání díla porušením povinností zhotovitele).

Judikatura nás ovšem poučuje o zvláštním případu vztahu zhotovení díla, jeho předáním a možnému vymáhání nároků z vad plnění. „Nebylo-li zhotovitelem dílo předáno objednateli, nebylo ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. provedeno. Nebylo-li dílo provedeno, nemohlo být ani provedeno vadně, neboť obsah závazku se podle § 324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá nárokům z vadného plnění.2

Dalším společným znakem je liberace zhotovitele pro případ, že vady díla byly způsobeny použitím věcí (nebo pokynů) předaných mu k zpracování objednatelem. Zde ovšem opět zákon vychází z předpokladu profesionality zhotovitele a klade mu tak za povinnost oznámit případnou nevhodnost použití těchto věci k provedení díla objednateli, aby k vyloučení jeho odpovědnosti došlo. Zákon tak vychází z podobných premis jako u smlouvy kupní.

I notifikační povinnost je upravena v obdobných konturách v § 562 ObchZ. Dělení na notifikační povinnost pro vady zjevné (odstavec 2 písm. a) a b)) a pro vady skryté (odst. 2 písm. c)) má smysl spíše z výkladového hlediska. Zjevnou provázanost podle mě dokládá i § 562 odst. 3 ObchZ, který na ustanovení o kupní smlouvě přímo odkazuje. Podle mého soudu tak lze s určitou licencí s přihlédnutím ke specifikám smlouvy o dílo odkázat na úpravy kupní smlouvy.

Zvláštní systematika občanskoprávní úpravy smlouvy o dílo si zaslouží několik slov. V obecné části úpravy smlouvy o dílo (§ 631 – § 643 OZ) nalézáme ustanovení dotýkající se problematiky odpovědnosti za vady jen okrajově. Poté se nám úprava větví do dvou různých částí. Využijeme tedy buď ustanovení o zhotovení věci na zakázku, nebo zvláštní ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci. Podle § 645 OZ tak zhotovitel odpovídá za vady, které má věc na zakázku zhotovená při převzetí objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. § 653 OZ pak toto ustanovení parafrázuje pro případ vad, které má oprava nebo úprava při převzetí věci objednatelem. Zákonná záruční doba je tak jednoznačným ochranářským ustanovením vůči spotřebitelům.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

1 Štenglová, I. Smlouvy ve výstavbě. 2. přepr. a dopl. vydání. Praha: Prospektrum, 1995, s. 102

2 viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005

Postup při žádosti o informace

 

Nejprve co se týče formy žádosti, pak platí, že žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací (tedy např. elektronickou poštou).

Není-li žadateli na ústně podanou žádost informace poskytnuta anebo nepovažuje-li žadatel informaci poskytnutou na ústně podanou žádost za dostačující, je třeba podat žádost písemně. Taková žádost je považována za podanou dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt.

Zásadní otázkou pak je, co musí taková žádost obsahovat, aby byla posuzována dle zákona o informacích a nejen jako prostá žádost (kde není tak vstřícný režim jejího vyřizování). Ze žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona. Fyzická osoba uvede v žádosti jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště a adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště. Právnická osoba uvede název, identifikační číslo, adresu sídla a adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla. Adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa. Je-li pak žádost učiněna elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu, pokud ji povinný subjekt zřídil. Pokud adresa elektronické podatelny není zveřejněna, postačí podání na jakoukoliv elektronickou adresu povinného subjektu. Do jisté míry lze říci, že toto jsou jediné formální náležitosti žádosti. Nejsou náročné, proto neobsahuje-li je žádost, není žádostí ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Povinný subjekt s žádostí naloží různě podle odlišných situací. Povinný subjekt posoudí žádost po formální stránce a:

a) brání-li nedostatek údajů o žadateli postupu vyřízení žádosti o informaci podle tohoto zákona, vyzve žadatele ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti, aby žádost doplnil; nevyhoví-li žadatel této výzvě do 30 dnů ode dne jejího doručení, žádost odloží,

b) v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne o odmítnutí žádosti,

c) v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli,

d) pokud není žádost odmítnuta, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění.

Z určitých závažných důvodů může povinný subjekt lhůtu prodloužit až o deset dní.

Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části s výjimkou případů, kdy se žádost odloží(jak bylo naznačeno v předchozím odstavci). Pokud nebylo žádosti vyhověno z důvodů ochrany obchodního tajemství nebo ochrany práv třetích osob k předmětu práva autorského podle, musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství nebo kdo vykonává majetková práva k tomuto předmětu ochrany práva autorského, je-li tato osoba povinnému subjektu známa.

Takový postup orgánu musí být samozřejmě přezkoumatelný. Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání. Povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání a nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání povinným subjektem. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15 pracovních dnů ode dne doručení rozkladu povinnému subjektu. Lhůtu nelze v tomto případě prodloužit. V krajním případě poté lze odmítnutí žádosti soudně přezkoumat. Při takovém přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

Jinou možností je podání stížnosti na postup orgánu při vyřizování žádost o informace k orgánu nadřízenému a to písemně či ústně a to do 30 dnů od doručení sdělení nebo do 30 dnů od uplynutí lhůty pro podání informace. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že postup povinného subjektu potvrdí, nebo povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Tento postup však nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti.

Závěrem jedno upozornění. Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. V případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Pokud takovou informační povinnost nesplní, ztrácí povinný subjekt nárok na náhradu nákladů. Poskytnutí informace je však podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta podle věty druhé neběží. Toto opatření má omezit nedůvodné, šikanózní a kverulantské žádosti o informace.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Co se můžeme dozvědět od státních orgánů?

 

V otázce povinných subjektů je zdánlivě jasno. Zákon je vymezuje jako státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, přičemž takové subjekty poskytují informace vztahující se k jejich působnosti. Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Zde už si tak jisti vymezením nejsme. Judikatura např. řešila otázku, zda i státní podnik je takovýmto povinným subjektem a postavila se k této otázce vyhýbavě, konstatováním, že to je možné, ale ne bezpodmínečně nutné.

Na druhé straně je poměrně jasně vymezena otázka oprávněných subjektů, tedy osob, které mohou v režimu uvedeného zákona informace požadovat. Jsou jimi všechny fyzické i právnické osoby, přičemž omezení je možné např. v některých zvláštních zákonech (např. v zákoně o obcích).

Nejsložitější otázkou je, co vše musí „úřady“ zveřejňovat. Zákon nejprve vymezuje pozitivní výčet, takže každý povinný subjekt musí pro informování veřejnosti ve svém sídle a svých úřadovnách zveřejnit na místě, které je všeobecně přístupné, jakož i umožnit pořízení jejich kopie, tyto informace:

a) důvod a způsob založení povinného subjektu, včetně podmínek a principů, za kterých provozuje svoji činnost,

b) popis své organizační struktury, místo a způsob, jak získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či jiné dožádání anebo obdržet rozhodnutí o právech a povinnostech osob,

c) místo, lhůtu a způsob, kde lze podat opravný prostředek proti rozhodnutím povinného subjektu o právech a povinnostech osob, a to včetně výslovného uvedení požadavků, které jsou v této souvislosti kladeny na žadatele, jakož i popis postupů a pravidel, která je třeba dodržovat při těchto činnostech, a označení příslušného formuláře a způsob a místo, kde lze takový formulář získat,

d) postup, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů, a to včetně příslušných lhůt, které je třeba dodržovat,

e) přehled nejdůležitějších předpisů, podle nichž povinný subjekt zejména jedná a rozhoduje, které stanovují právo žádat informace a povinnost poskytovat informace a které upravují další práva občanů ve vztahu k povinnému subjektu, a to včetně informace, kde a kdy jsou tyto předpisy poskytnuty k nahlédnutí,

f) sazebník úhrad za poskytování informací,

g) výroční zprávu za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací,

h) adresu elektronické podatelny,

případně i některé další informace v zákoně uvedené, již ne tak pro běžného občana důležité, a dále ve svých úředních hodinách zpřístupnit, tak aby z nich mohly být pořizovány kopie, výpisy či opisy

i) právní předpisy vydávané v rámci jejich působnosti,

j) seznamy hlavních dokumentů, zejména koncepční, strategické a programové povahy, které mohou být poskytnuty podle tohoto zákona včetně případných návrhů licenčních smluv.

Zákon se však nevztahuje na poskytování celé řady informací, například informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, dále se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací, informací, které jsou předmětem obchodního tajemství (což je z důvodu veřejné kontroly do určité míry omezeno např. u veřejných zakázek), či k ochraně důvěrných majetkových poměrů. Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Povinný subjekt může dále omezit poskytnutí informace, pokud:

a) se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, nebo

b) jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím.

V případě, že existuje důvod k omezení práva na informace, poskytne povinný subjekt požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon.

Toto je pouze základní přehled, do kterého zasahuje množství pro běžného občana již ne tak zásadních výjimek. V příští části se zaměříme na postup při získávání informací od povinných subjektů.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Veřejný ochránce práv

 

Veřejný ochránce práv byl u nás zřízen zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). První veřejný ochránce práv byl zvolen 12. prosince roku 2000 a reprezentantem tohoto institutu se stal JUDr. Otakar Motejl, který tuto funkci vykonává dodnes.

Obecně bývá tento institut vnímán jakožto prostředek, který zlepšuje vztah občana a státní moci. Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Zákon obsahuje pozitivní i negativní vymezení jeho působnosti. Jeho působnost se tak nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, Nejvyšší kontrolní úřad, zpravodajské služby České republiky, orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů. 

Ombudsman je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období 6 let, přičemž může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu – tedy každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Jeho funkce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Nesmí být také členem politické strany či politického hnutí. Veřejný ochránce práv je totiž nezávislou a nestrannou osobou. 

Právní úprava postavení ombudsmana vychází v současné době především z oprávnění navrhovat jistá řešení či opatření k nápravě, doporučit vydání, změnu, zrušení právního nebo vnitřního předpisu, nicméně on samotný není nadán žádnými rozhodovacími pravomocemi. 

Nyní k jednotlivým oprávněním veřejného ochránce práv: 

1) oprávnění vstupovat do prostor úřadů, právo na informace

– z ust. §15 vyplývá, že veřejný ochránce práv (popř. pověřený zaměstnanec Kanceláře ochránce) je oprávněn vstupovat do všech prostor úřadů, nahlížet do spisů, klást otázky jednotlivým zaměstnancům úřadů, a naopak příslušné úřady jsou povinny mu na jeho žádost poskytnout potřebná vysvětlení a informace. 

2) návrhy na změnu předpisů

– ombudsman je oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu, o těchto doporučeních – pokud jde o právní předpisy – informuje Poslaneckou sněmovnu. 

Ombudsman je povinen vést statistiku přijatých a vyřízených podnětů. V průběhu roku 2007 se na veřejného ochránce práv obrátili občané s 6 062 podněty. Nejvýraznější nárůst počtu stížností byl zaznamenán v oblasti práva sociálního zabezpečení. Veškeré další a podrobné informace naleznete přímo na webových stránkách veřejného ochránce práv – www.ochrance.cz. Na těchto stránkách najdete také formulář k podnětu.

 

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně