Archiv pro měsíc: Květen 2008

Poplatky u lékaře budeme platit i nadále

 

První námitkou opozičních poslanců a senátorů byla neústavní procedura přijetí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. „Základní vadou předmětného zákona mělo být to, že v jediném novelizujícím zákoně došlo ke spojení mnoha novel různých zákonů, které spolu bezprostředně nesouvisejí, čímž jsou porušeny zásady tvorby souladného, předvídatelného a přehledného práva, jimiž mají být poměřovány nejen pozměňovací návrhy, ale i návrhy zákonů, protože Pojítko komplexu norem – stabilizace veřejných rozpočtů – je příliš neurčité.“ Dále bylo namítáno, že formou pozměňovacích návrhů se součástí zákona staly tzv. „přílepky”, jež neobstojí při posuzování obsahu a účelu původního návrhu zákona a návrhů pozměňovacích. Opoziční poslanci dále tvrdili, „že pozměňovací návrhy nebyly projednány ve výborech Poslanecké sněmovny, a že jim chybí odůvodnění. V Senátu došlo přijetím usnesení, jímž vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, k umlčení opozice.“ Dále poukazovali na fakt, že došlo fakticky k obcházení moci zákonodárné, kdy tato část reformy byla v podstatě podrobena pouze jedinému hlasování v Poslanecké sněmovně, čímž byla neústavně posílena moc výkonná. Navrhovatelé rovněž poukazují na příliš krátkou legisvakanční lhůtu, ve které zákon nabývá účinnosti a na fakt, že přijetím tohoto zákona způsobem novelizací různých zákonů s různým datem účinnosti došlo k mezerám v právním řádu.
Tato kritika domnělých formálních vad zákona byla Ústavním soudem odmítnuta s poukazem na fakt, že „v projednávané věci formální procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu proporcionality požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti. Podle Ústavního soudu nelze rovněž přehlédnout fakt, že navrhovatelé a vedlejší účastníci nemají k obsahu napadených zákonných ustanovení tzv. „přílepků“ jako celku výhrady a že k jejich přijetí vedla i obava z periculi in mora počínaje 1. lednem 2008.“.
K meritu věci navrhovatelé poukazovali především na rozpor zavedení poplatků u lékaře s principem bezplatné zdravotní péče, vyjádřené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v rozsáhlé argumentaci odmítá i tento rozpor. Nejprve se věnuje historickým souvislostem. Zdůrazňuje fakt, že základní kodexy v dějinách lidstva se s platbami za výkon lékařských služeb vyrovnávala tak, že takové platby připouštěla. Bez zajímavosti jistě není, že soudci poukazují na tuto otázku už u starověkého Chammurapiho zákoníku, rovněž u socialistických kodexů, a větší části normativních systémů. Ústavní soud se posléze pouští ke komparaci s jinými evropskými zeměmi. Zde uvádí, že ve většině západních států není požadavek bezplatnosti lékařské péče ústavně dán vůbec. Dále uvádí rozbor filosoficko-etického rozměru plateb u lékaře, kde v zásadě nevidí rozpor mezi poskytováním jakési ideální medicíny, tedy pomoci lidem a ekonomickou aktivitou. Ekonomický rozměr ve zdravotnictví poté podtrhuje i odkazem na názor OECD, ve kterém tato organizace doporučila zavedení regulačních poplatků s cílem omezit nadužívanou zdravotní péči.
V dalším se Ústavní soud dostal k tvrzenému rozporu zákona s ústavním zakotvením (čl.31 Listiny), které zní: „Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Zákonné provedení bezplatné péče může znamenat určité úpravy zdravotního systému, jehož cílem je rozumnější uplatnění „esenciálního obsahu tohoto ustanovení.“ Soudci ve svém rozhodnutí uvedli, že „esenciálním obsahem (jádrem) čl. 31 věty druhé Listiny je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, který vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků. Zákonem zavedené poplatky, jak vyplynulo i z provedeného dokazování, regulují přístup k zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění, čímž zamezují jejímu nadužívání; to v důsledcích zvyšuje procento pravděpodobnosti, že se zdravotnická péče dostane opravdu těm skutečně nemocným. Tímto, skrze poplatky, dochází i k naplňování legitimního cíle ústavodárce, a to aniž by se použitý prostředek jevil nerozumným. Proto napadenou právní úpravou nebyl popřen esenciální obsah ústavně zaručeného základního práva tak, jak byl popsán shora, přičemž zákonná úprava nevybočila ze sledování legitimního cíle a není očividně nerozumnou. Lze proto uzavřít, že daná kritéria napadenou právní úpravou překročena nebyla.
Tímto soud vyjádřil, že snahy o efektivnější uplatňování sociálních práv provedením zákonných úprav je možné. Vyjádřil i jistou rezervovanost k zásahům do politických rozhodnutí, která jsou pro reformní činnost ve zdravotnictví a uvedl, že by mohl být vytvořen nebezpečný precedent odmítání jakýchkoli reformních snah vlád. Odmítl tak úvahu o tom, že uvedená změna zdravotního systému zhoršuje přístup ke zdravotnictví. Dále se soud pouští do vymezení chápání principu solidarity a určení, zda v tomto případě opravdu zůstane dodržen. Apeluje poté na zákonodárce, že by měl vyhodnotit skutečné dopady této části reformy a v případě, že se ukáže, že solidarita v systému zdravotnictví byla porušena, měl by přistoupit ke zrušení této úpravy. Podle názorů soudců „není případné, aby Ústavní soud vyvozoval derogační konsekvence již nyní a plošně (tedy ve vztahu ke všem regulačním poplatkům), již proto, že tato analýza (doposud) neexistuje. Stejně nepřípadné by bylo, pokud by Ústavní soud zmíněnou analýzu nyní sám v rámci dokazování v řízení o abstraktní kontrole normy prováděl. Ve svých důsledcích by tím Ústavní soud pro futuro (vzdor principu zdrženlivosti) připustil, že bude v každém jednotlivém případě na návrh analyzovat vždy krátce po nabytí účinnosti toho či onoho zákona, jaké ten má (nebo jaká jeho jednotlivá ustanovení mají), a to z rozličně myslitelných úhlů pohledů, dopady. Tím by se však dostal Ústavní soud do nebezpečné pasti nejen proto, že při obstarávání podkladů pro takovéto analýzy musil by se spoléhat na moc výkonnou (popř. zákonodárnou), ale především proto, že by tím (při realizaci uvedených analýz vzápětí po přijetí nové zákonné úpravy čehokoliv) zřetelně vstupoval na politické kolbiště a stával se na místo plnění role ochránce ústavnosti pouhým kontrolorem či analyzátorem dopadů právních úprav.“
K rozhodnutí soudu byly připojeny i odlišná stanoviska soudců, kteří byli odlišného stanoviska. Seznámení se s jejich argumenty může být rovněž podnětné, ale z hlediska zamítavého rozhodnutí Ústavního soudu jako celku, nevyjadřují judikatorní oporu k tomuto rozhodnutí, tedy argumentaci podporující rozhodnutí soudu. K porovnání ji lze nalézt na webových stránkách Ústavního soudu.
 
 
veškeré citace jsou převzaty z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.5.2008, nálezu ve věci Pl ÚS 1/08 – návrh na zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, oblast zdravotnictví

Smlouva o úschově

 

Předmětem může být pouze movitá věc. Smlouvu o úschově lze uzavřít i tak, že odevzdání i převzetí věci bude zajištěno mechanickými prostředky (strojové převzetí zásilky na letišti nebo u některých poštovních schovatelských služeb). Schovatel však nemusí mít věc, která je předmětem závazku neustále u sebe. Ve smlouvě totiž lze dohodnout, že schovatel může věc odevzdat do úschovy dalšímu schovateli. Schovatel je povinen převzatou věc opatrovat dohodnutým způsobem a nebyla-li dohoda o způsobu úschovy uzavřena, je povinen ji opatrovat pečlivě, zejména je povinen dát ji pojistit, je-li to obvyklé, a po uplynutí doby úschovy převzatou věc vrátit spolu s tím, co k ní přibylo.

 

Schovatel je povinen vrátit věc složiteli na požádání i před uplynutím sjednané doby úschovy. Naopak tutéž možnost nedává zákon samotnému schovateli. Ten není oprávněn vrátit ji dříve, ledaže věc nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovat. Některé smlouvy jsou ohledně údaje o vrácení věci neurčité, uvádí ho jen částečně nebo vůbec. Není-li ujednáno a ani z okolností zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově, může složitel kdykoli žádat vrácení věci a schovatel může věc kdykoli vrátit.

 

Pochopitelně jako každá služba, i tato bývá úplatná, to ovšem nemusí platit bezvýjimečně. Složitel je povinen nahradit schovateli nezbytné náklady, které na věc při jejím opatrování vynaložil. Odměnu za úschovu je však povinen zaplatit jen tehdy, dohodl-li se tak nebo odpovídá-li to předmětu podnikání schovatele anebo zvyklostem. Toto vágní ustanovení si však můžeme přeložit tak, že běžně se za vše platí. Jen těžko můžeme očekávat, že za provedené služby od nás schovatel nebude nic chtít. Určitá přiměřenost by se pak měla vztahovat i na výši odměny za tuto službu.

K porušení povinností ze smlouvy může dojít v několika směrech. První z nich je situace, kdy použije schovatel převzatou věc nebo umožní-li její použití jinému. Dále může porušení nastat tak, že schovatel dá věc bez svolení složitele nebo bez nezbytné potřeby někomu jinému do úschovy. Pokud nedodrží ustanovení o vrácení věci dostává se tak do prodlení s jejím vrácením. Ve všech těchto případech odpovídá i za náhodnou škodu, ledaže by tato škoda postihla uschovanou věc i jinak, což může být v konkrétních situacích sporné a vznik škody se stane předmětem dokazování.

 

Naopak i schovatel má vůči složiteli určitá práva. Složitel je povinen, opět není-li účastníky dohodnuto jinak, nahradit schovateli škodu vzniklou mu úschovou, jakož i náklad, který schovatel na věc vynaložil pro splnění své povinnosti.

 

Zákon stanoví i propadnou lhůtu k možnosti dovolávat se svých ze smlouvy o úschově. Vzájemných práv z úschovy se lze domáhat pouze do šesti měsíců po vrácení věci. Pokud se tak nestane, tato práva zaniknou.

 

Odlišovat je třeba ještě úschovy podle občanského a obchodního zákoníku. Pokud si uschováváte věc jako běžný občan nepodnikatel, pak se na vás budou vždy vztahovat alespoň ochranná ustanovení ve prospěch spotřebitele. Jistě nezůstalo rovněž bez povšimnutí, že zákon nepředepisuje obligatorní podobu pro tento smluvní typ. V některých případech by to bylo administrativně poměrně náročné a snad i zbytečné. U cennějších předmětů nebo v některých situacích však nezbývá než písemnou formu doporučit.

Oprava a úprava věci

 

Zákon řeší obecnou otázku, za které vady odpovídá zhotovitel. Ten odpovídá za vady, které má provedená oprava nebo úprava při převzetí věci objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. K provedení opravy je běžně nutné využít náhradní díly nebo součástky. Zhotovitel tedy odpovídá také za vady, jejichž příčinou je vadnost věci, která má být opravena nebo upravena. Zhotovitel rovněž odpovídá za vady, jejichž příčinou je nevhodnost pokynů objednatele, jestliže ho na vadnost věci či nevhodnost pokynů neupozornil.

Záruční doba je tři měsíce. Toto pravidlo je však narušováno zvláštními předpisy, které mohou stanovit pro některé zvláštní výrobky záruční dobu odlišnou. Rovněž dohodou stran může být stanovena záruční doba jinak – zde ovšem s ohledem na ochranu spotřebitele pouze jako delší. Prohlášením v záručním listě vydaném objednateli tedy může zhotovitel poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v tomto zákoně. V záručním listě určí zhotovitel podmínky a rozsah této záruky. Jako doplňující pravidlo platí, že jestliže účelem opravy nebo úpravy je, aby věc mohla být i nadále po delší dobu užívána, stanoví zvláštní předpisy pro opravu nebo úpravu věci záruční dobu delší než tři měsíce, nebylo-li sjednáno jinak. Záruční doba přesahující tři měsíce se může týkat i jen některé součástky. Zhotovitel je povinen vydat objednateli záruční list s vyznačením záruční doby.

Jaká jsou tedy konkrétní práva, která mohou být uplatněna? Je-li věc opravena nebo upravena vadně, má objednatel právo na bezplatné odstranění vady. Zhotovitel je povinen vadu odstranit nejdéle v dohodnuté lhůtě. Nelze-li vadu odstranit nebo neodstraní-li ji zhotovitel v dohodnuté lhůtě, anebo vyskytne-li se vada znovu, má objednatel právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřené snížení ceny opravy nebo úpravy. Práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u zhotovitele v záruční době. Pokud se tak nestane, tato práva zaniknou. Doba od uplatnění práva až po provedení opravy nebo úpravy se do záruční doby nepočítá. Zhotovitel je povinen vydat objednateli potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy nebo úpravy a o době jejího trvání.

Objednatel je povinen vyzvednout si věc nejpozději do jednoho měsíce od uplynutí doby, kdy oprava nebo úprava měla být provedena, a byla-li provedena později, do jednoho měsíce od vyrozumění o jejím provedení. Může se však rovněž stát, že věc, která má být opravena, nebude objednatelem z nejrůznějších důvodů vyzvednuta. Nebude-li tedy vyzvednuta, je povinen objednatel zaplatit poplatek za uskladnění. Pokud si objednatel věc nevyzvedne ani ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byl povinen ji vyzvednout, má zhotovitel právo věc prodat. Je-li zhotoviteli známa adresa objednatele a jde-li o věc větší hodnoty, je zhotovitel povinen o zamýšleném prodeji objednatele předem vyrozumět a poskytnout mu přiměřenou dodatečnou lhůtu k vyzvednutí věci. Dojde-li k prodeji nevyzvednuté věci, vyplatí zhotovitel objednateli výtěžek prodeje po odečtení ceny opravy nebo úpravy, poplatku za uskladnění a nákladů prodeje. Právo na výtěžek prodeje musí objednatel uplatnit u zhotovitele.

Je nutné upozornit, že i na opravu a úpravu věci se vztahují obecná ustanovení o smlouvě o dílo. Platí tak i zde, že nedojde-li ke zhotovení díla na počkání, zhotovitel je povinen vydat objednateli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu díla, a dále jeho rozsah, jakost, cenu za provedení díla a dobu jeho zhotovení. Dále platí, že pokud má objednatelem dodaný materiál nedostatky, které brání řádnému vyhotovení díla, zhotovitel je povinen na to objednatele bez zbytečného odkladu upozornit. Stejnou povinnost má zhotovitel i tehdy, žádá-li objednatel, aby dílo bylo provedeno podle pokynů, které jsou nevhodné. Trvá-li však objednatel přes upozornění zhotovitele na objednávce, zhotovitel může od smlouvy odstoupit.

Společné závazky a společná práva

 

Společné závazky vznikají jestliže je to právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění. Obsahem společného závazku je povinnost že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, tedy že všichni jsou dlužníky v celé částce, nikoli pouze každý ve své části. V případě společného závazku je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže však dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

 

Jak již bylo řečeno, třetím osobám (zejména věřiteli) se jeví situace tak, že jednotliví dlužníci dluží každý celou částku až do chvíle (může totiž dluh v celé výši uplatňovat proti kterémukoli dlužníku), kdy jeden z nich tento dluh uhradí. Ovšem mezi dlužníky navzájem je situace jiná – musí existovat možnost vzájemného vypořádání podle skutečných podílů na celkové dlužné částce. Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.

 

Opačným případem je pak situace, kdy jeden dlužník má dluh vůči více věřitelům. Základním pravidlem v tomto případě je, že má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Některá plnění nejsou však fakticky dělitelná tak snadno jak openíze nebo nejsou reálně dělitelná vůbec. Potom platí, že jde-li o plnění více věřitelům, které je nedělitelné, je dlužník oprávněn plnit kterémukoli z věřitelů, nebylo-li dohodnuto něco jiného. Splněním jednomu z věřitelů dluh zanikne. Dlužník však není povinen plnit jednomu ze svých spoluvěřitelů bez souhlasu ostatních spoluvěřitelů. Může pak snadno vzniknout situace, kdy se spoluvěřitelé nedohodnou. V takovém případě může dlužník to, co je dlužen, složit do soudní úschovy.

 

Nejjednodušší situací je pak taková, kdy je dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoli z věřitelů žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první. Následně pak splnil-li dlužník celý závazek jednomu z věřitelů, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, nemohou již ostatní od něj nic žádat. I v takovém případě platí, že musí existovat i určitá pravidla pro vypořádání vztahů mezi jednotlivými věřiteli, pokud bylo například plnění poskytnuto jen jednomu z nich v souladu se zákonem, ale ve chvíli, kdy podle vztahů mezi věřiteli samotnými na celé takovéto plnění nemá ve vztahu k faktickým okolnostem vzniku pohledávky a ve vztahu ke spoluvěřitelům) nárok. Zákon toto upravuje spíše obecně tak, že spoluvěřitel, který dostal plnění nedělitelné nebo celé plnění, které mohl žádat kterýkoli ze spoluvěřitelů, je ostatním spoluvěřitelům něčím povinen, pouze v závislosti na poměru mezi spoluvěřiteli, tedy na tom jak si to mezi sebou dohodnou. Obdobně platí, dostal-li spoluvěřitel více, než kolik na něj připadá.

 

Závěrem se hodí upozornit, že například na společná práva a povinnosti manželů (tedy obsah společného jmění manželů) se užijí zvláštní pravidla.

Základní povinnosti podnikatele vůči správním orgánům

 

1. Ve vztahu k živnostenskému úřadu:

a) Ohlášení živnosti ve kterém fyzická osoba uvede –

a) jméno a příjmení, popřípadě obchodní firmu, státní občanství, bydliště, (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo) rodné číslo, bylo-li přiděleno, jinak datum narození a prohlásí, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti, zda u ní trvá jiná překážka týkající se provozování živnosti, nebo zda mu bylo v posledních 3 letech zrušeno živnostenské oprávnění, 

b) provozuje-li živnost prostřednictvím odpovědného zástupce, uvede údaje uvedené pod písmenem a) týkající se jeho osoby, 

c) zahraniční fyzická osoba bydliště mimo území České republiky, místo pobytu v České republice (pokud byl povolen), umístění organizační složky podniku v České republice (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo) a údaje uvedené pod písmenem a) týkající se vedoucího organizační složky podniku. Je-li odpovědným zástupcem nebo vedoucím organizační složky podniku osoba s bydlištěm mimo území České republiky, uvede též místo jejího pobytu v České republice, pokud mu byl pobyt povolen, 

d) místo podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo), 

e) předmět podnikání s přesným vymezením podle živnostenského zákona, 

f) identifikační číslo, bylo-li přiděleno, 

g) provozovnu nebo provozovny, ve kterých bude provozování živnosti zahájeno bezprostředně po vzniku živnostenského oprávnění, 

h) datum zahájení provozování živnosti, pokud datum zahájení není shodné se vznikem živnostenského oprávnění, 

i) datum ukončení provozování živnosti, pokud zamýšlí provozovat živnost na dobu určitou; osoba, na kterou se vztahuje povinnost mít povolený pobyt podle (jak vyplývá z § 5 odst. 5 živnostenského zákona), může ohlásit provozování živnosti nejdéle na dobu povoleného pobytu, 

j) údaj o tom, že hodlá živnost provozovat průmyslovým způsobem.

 

b) Oznámení o zahájení/ukončení provozování živnosti v provozovně

Podnikatel je povinen zahájení a ukončení provozování živnosti v provozovně písemně oznámit příslušnému živnostenskému úřadu nejméně 3 dny předem. Podnikatel je povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních předpisů, byla řádně označena a aby pro každou provozovnu byla ustanovena osoba odpovědná za činnost provozovny.

V oznámení podnikatel uvede

a) obchodní firmu nebo název nebo jméno a příjmení,

b) identifikační číslo,

c) sídlo nebo trvalý pobyt, popřípadě místo podnikání; zahraniční osoba adresu pobytu na území České republiky, byl-li jí pobyt povolen, a umístění organizační složky podniku na území České republiky, pokud ji zřizuje,

d) adresu provozovny podléhající kolaudačnímu řízení a předmět podnikání v této provozovně,

e) druh provozovny nepodléhající kolaudačnímu řízení, její umístění a předmět podnikání v provozovně,

f) datum zahájení (ukončení) provozování živnosti v provozovně,

g) právní titul užívání provozovny. 

 

2. Ve vztahu k finančnímu úřadu:

Přihláška k daňové registraci pro fyzické osoby

* přihláška k registraci k dani z příjmů fyzických osob

* přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty

* přihláška k dani z nemovitosti

* přihláška k dani silniční

* přihláška k registraci pro plátcovy pokladny

* přihláška k registraci – odštěpné závody a provozovny

* přihláška k dani z příjmů jako plátci: 

– daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků 

– daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně 

– zajišťující daň

 

Přihláška k daňové registraci pro právnické osoby

* přihláška k registraci k dani z příjmů právnických osob

* přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty

* přihláška k dani z nemovitosti

* přihláška k dani silniční

* přihláška k registraci pro plátcovy pokladny

* přihláška k registraci – odštěpné závody a provozovny

* přihláška k dani z příjmů jako plátci: 

– daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků 

– daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně 

– zajišťující daň

 

3. Ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení:

Oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti OSVČ 

Přihláška k důchodovému a nemocenskému pojištění OSVČ

 

4. Ve vztahu k úřadu práce:

Hlášení volného pracovního místa, resp. jeho obsazení (týká se jak FO, tak PO)

 

5. Ve vztahu ke zdravotní pojišťovně:

Oznámení pojištěnce (FO) o zahájení (ukončení) samostatné výdělečné činnosti 

 

Fyzická osoba připojí k ohlášení, pokud zákon nestanoví jinak

a) v případě, že je

      1. občanem České republiky, výpis z evidence Rejstříku trestů, ne starší než 3 měsíce

      2. státním příslušníkem členského státu Evropské unie, výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný příslušným soudním nebo správním orgánem tohoto státu nebo členského státu posledního pobytu. Nevydává-li tento stát výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad, předloží fyzická osoba prohlášení o bezúhonnosti učiněné před notářem nebo orgánem členského státu, jehož je občanem, nebo před notářem nebo orgánem členského státu posledního pobytu. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce; doklad podle tohoto bodu může být nahrazen dokladem o uznání odborné kvalifikace, pokud prokazuje i splnění podmínky bezúhonnosti,

      3. občanem jiného státu než států uvedených pod body 1 a 2, výpis z Rejstříku trestů a odpovídající doklady vydané státem, jehož je fyzická osoba občanem; věta druhá bodu 2 se použije obdobně. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce, 

b) výpis z Rejstříku trestů odpovědného zástupce; je-li odpovědný zástupce státním příslušníkem členského státu Evropské unie, předkládá doklady podle písmene a) bodu 2; tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce, 

c) doklad prokazující její odbornou způsobilost, popřípadě odbornou způsobilost odpovědného zástupce, pokud ji zákon vyžaduje, 

d) je-li zahraniční fyzickou osobou, doklady o pobytu, vyplývá-li tato povinnost ze zákona pro některé zvláštní živnosti (§ 5 odst. 5); zahraniční fyzická osoba, která zřizuje na území České republiky organizační složku podniku, doklad prokazující, že má tento podnik mimo území České republiky a doklady o jeho provozování; doklad o provozování podniku nedokládá státní příslušník členského státu Evropské unie, 

e) doklad prokazující právní důvod pro užívání prostor, do nichž umístil místo podnikání, liší-li se od bydliště (§ 5 odst. 2), nebo k objektu nebo prostorám, v němž je na území České republiky umístěna organizační složka podniku zahraniční osoby; k doložení právního důvodu pro užívání prostor postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru, kde jsou prostory umístěny, případně prohlášení osoby oprávněné nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem jinak nakládat, že s umístěním souhlasí, 

f) výpis z obchodního rejstříku, ne starší než 3 měsíce, je-li v něm zapsána, 

g) doklady o skutečnostech prokazujících provozování živnosti průmyslovým způsobem, včetně vymezení činností podle § 7a odst. 3,

h) prohlášení odpovědného zástupce, že souhlasí s ustanovením do funkce, s převzetím povinností v rozsahu stanoveném tímto zákonem a s uvedením podnikatelů, u nichž je do funkce odpovědného zástupce ustanoven. Podpis na prohlášení musí být úředně ověřen, neučinil-li odpovědný zástupce prohlášení osobně před živnostenským úřadem, 

i) doklad o zaplacení správního poplatku podle zvláštního právního předpisu.

 

Doklady o vzdělání vydané v zahraničí musí být opatřeny nostrifikační doložkou podle zvláštního právního předpisu v případě dokladů o vysokoškolském vzdělání osvědčením o uznání podle zvláštního právního předpisu. Povinnost předkládat doklady opatřené nostrifikační doložkou nebo osvědčením o uznání se nevztahuje na doklady o vzdělání vydané v členském státu Evropské unie nebo předkládané osobou z tohoto státu.

Podnikatel a řemeslná živnost a změny po 1.7.2008

 

Všeobecnými podmínkami provozování živnosti fyzickými osobami jsou:

a) dosažení věku 18 let,

b) způsobilost k právním úkonům,

c) bezúhonnost.

a dále odborná způsobilost:

Odborná způsobilost pro řemeslné živnosti se prokazuje, není-li v některých případech stanoveno jinak,

a) výučním listem z příslušného tříletého učebního oboru nebo jiným dokladem o řádném ukončení příslušného tříletého učebního oboru a dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru,

b) vysvědčením o ukončení studia příslušného studijního oboru střední odborné školy, jehož délka je kratší než 4 roky, a dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru,

c) vysvědčením o maturitní zkoušce v příslušném studijním oboru střední odborné školy nebo středního odborného učiliště nebo gymnázia s předměty odborné přípravy a dokladem o vykonání dvouleté praxe v oboru, nebo

d) diplomem, vysvědčením nebo jiným dokladem o absolvování bakalářského nebo magisterského studijního programu uskutečňovaného vysokou školou v příslušné oblasti studijních oborů  a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru,

e) dokladem o uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.

 

Od roku 2006 je zjednodušen postup pro ohlášení živnosti zavedením jednotného registračního formuláře. Ohlášení živnosti je však možno stále i tzv. „po staru“, tedy bez využití jednotného kontaktního místa. Toto je možné zejména pokud živnostenský úřad odmítne ohlášení pro nějaké formální vady apod. Připomeňme si tedy, jaký je postup při ohlášení živnosti.
 

Státní příslušník členského státu Evropské unie a občan České republiky mohou prokázat odbornou způsobilost doklady o tom, že

1. po dobu 3 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení,

2. po dobu 2 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení, je-li držitelem dokladu o formální kvalifikaci, potvrzujícího vzdělání a přípravu, které jej odborně připravují pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu,

3. po dobu 2 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení, prokáže-li uchazeč, že vykonával předmětnou činnost nejméně 3 roky v postavení zaměstnance, nebo

4. po dobu 3 po sobě jdoucích let v postavení zaměstnance, je-li držitelem dokladu o formální kvalifikaci, potvrzujícího vzdělání a přípravu, které jej odborně připravují pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu,

přičemž v případech uvedených pod body 1 a 3 nesmí být výkon předmětné činnosti ukončen více než 10 let před podáním žádosti.

(viz zákon o uznávání odborné kvalifikace)

 

Pro začínající podnikatele se výrazně snižují nároky na povinnou praxi. Pokud má živnostník vzdělání v oboru, může začít podnikat okamžitě. Vystudoval-li budoucí podnikatel příbuzný obor, nebo má potřebnou rekvalifikaci, bude mu stačit roční praxe. Ti, kdo nemají potřebné vzdělání v oboru a doloží šestiletou praxi, mohou také bez problémů začít podnikat. 

„Dále u prokazování odborné způsobilosti u řemeslných živností doklady o ukončeném vzdělání v oboru se upouští od požadavku prokazovat současně i odbornou praxi. Umožňuje se tak mladým kvalifikovaným odborníkům přístup do podnikání v řemeslných živnostech a podporuje se rozvoj vzdělanosti. 
 
Nadále se kromě práva státních příslušníků Evropské unie a občanů České republiky doložit odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace uznávacím orgánem umožňuje těmto osobám doložit odbornou způsobilost živnostenskému úřadu přímo doklady získanými nebo uznanými v jiném státě Evropské unie v návaznosti na přílohu č. IV směrnice 2005/36/ES a na zákon o uznávání odborné kvalifikace. Pro snazší orientaci se příslušné doklady v případech, kdy česká právní úprava není liberálnější než požadavky směrnice, uvádějí odkazem na § 7 odst. 5 živnostenského zákona. Naopak v případech, kdy česká právní úprava v § 22 písm. f) v návaznosti na § 7 odst. 4 stanoví požadavky na praxi v oboru pro řemeslné živnosti liberálněji (postačí 6 let jakékoliv praxe v oboru), navrhuje se pro jednoznačnost postup podle této úpravy a přísnější úprava dle § 7 odst. 5 se neaplikuje. 
 
Odbornou způsobilost pro řemeslné živnosti lze i nadále nahradit vzděláním v příbuzném oboru a praxí v oboru. Praxi v oboru se navrhuje snížit na jeden rok a to u všech stupňů vzdělání, pro urychlení přístupu do podnikání. Odbornou způsobilost lze též nahradit dokladem o rekvalifikaci v kombinaci s jednoroční praxí v oboru. Výrazně se tak zohledňuje vzdělávání v profesi oproti kvalifikaci dosažené praxí v oboru. V návaznosti na citovaný zákon se upouští od specifické úpravy prokazování odborné způsobilosti pro řemeslné živnosti kvalifikační zkouškou vykonanou před komisí složenou ze zástupců živnostenského úřadu, příslušné střední odborné školy nebo učiliště a živnostenského společenstva. Terminologicky se úprava slaďuje se školským zákonem, zákonem o vysokých školách a zvláštními právními předpisy upravujícími další vzdělávání. Definice praxe v oboru je ze systémového hlediska nově uváděna v § 7. Upouští se od specifické úpravy praxe v oboru konané v průběhu základní a náhradní služby v ozbrojených silách nebo v civilní službě.“1
 
1 citováno z důvodové zprávy k novele živnostenského zákona

V dalším příspěvku se podíváme na povinnosti ve vztahu ke správním orgánům.

Novela živnostenského zákona

 

Živností nově nebude poskytování nemovitostí, bytů a nebytových prostor i v případě poskytování jiných než základních služeb. Ve změnách vymezení živností je zásadní rovněž zrušení živností provozovaných průmyslovým způsobem. Rovněž ve vymezení konkrétních činností, které jsou předmětem živnosti nastávají změny. Zákon již nerozlišuje velkoobchodní a maloobchodní činnost, zavádí jednotnou kategorii obchodní činnosti. Do této kategorie patří nově rovněž úprava zboží k potřebě kupujícího, která patřila již dříve do obchodní činnosti provozované podnikatelem. Nově je však omezena (pro zabránění zneužívání) jen na úpravu pouze na žádost zákazníka. Podle novely nebude u volných živností nutné získat pro každou z nich jedno živnostenské oprávnění. Namísto toho bude podnikateli dána možnost oznámit obecně jeden obor činností spadajících mezi živnosti volné, jež bude v rámci jednoho živnostenského oprávnění pro volnou živnost vykonávat.

Změny nenastanou jen u vymezení živností, ale i u předpokladů pro jejich výkon. Živnost tak napříště může za stejných podmínek jako občan ČR provozovat nejen fyzická osoba, které byl udělen azyl nebo doplňková ochrana, ale i její rodinní příslušníci. Nově se rovněž posuzuje bezúhonnost (nedbalostní trestný čin související s podnikáním již nebude na překážku provozování živnosti). Nově se bude bezúhonnost prokazovat. Rovněž trest zákazu činnosti již nebude překážkou pro jiné volné živnosti než jednu uvedenou. Potom se stanoví i nové podmínky pro možnost žádat o živnostenské oprávnění, poté co mi bylo předchozím rozhodnutím zrušeno. Určité změny se dotknou i institutu odpovědného zástupce (zejména otázka skončení činnosti). Drobnějších změn dosáhlo i vymezení provozovny (bude jí i automat), označování provozovny a možnosti provozovat živnost ve více provozovnách.

Posledním velkým okruhem změn jsou otázky týkající se digitalizace rejstříku. Mizí tak otázka místně příslušného živnostenského úřadu, zavádí se (až na výjimky například u sankcí) institut předstižení. Živnostenské oprávnění pak nebude možno získat před zápisem do obchodního rejstříku, jak bylo doposud za splnění podmínek možné. Živnost se bude před tímto zápisem prokazovat stejnopisem ohlášení s prokázáním doručení živnostenskému úřadu. Tomu se zkracuje lhůta k vydání výpisu z rejstříku z 15 na 5 dnů. Stejně tak se zkracuje patnáctidenní lhůta, ve které musel živnostenský úřad provést zápis do rejstříku po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese; ta bude taktéž pětidenní. Rovněž už živnostenský úřad ani formálně nepřiděluje IČO. Živnostenskému úřadu již nebude rovněž třeba dokládat změny, které byly zapsány do obchodního rejstříku. Tyto budou automaticky promítnuty i do rejstříku živnostenského.

Podnikatel rovněž již nebude mít povinnost mít živnostenské oprávnění nebo osvědčení v provozovně pro účely kontroly. V místě podnikání tak explicitně podle tohoto zákona již nebude nutné zajišťovat přejímání písemností.

Zákon mění i sankční systém, má jiné vymezené skutkových podstat přestupků a jiných správních deliktů, i jiné výše sankcí. Ve společných ustanoveních pak zavádí obecnou část k trestněsprávní části – vyloučení odpovědnosti, prekluze, vymezení okolností, ke kterým se přihlédne při stanovení výše pokuty, věcná příslušnost k projednání, vztah k přestupkovému zákonu a správnímu řádu atd.

Tento zákon rovněž mění zákon o uznávání odborných kvalifikací. V této souvislosti také zavádí nová pravidla pro prokazování odborné způsobilosti pro výkon některých živností, například konkrétní délky praxe, požadovanou délku vzdělání atd.

Závěrem je třeba upozornit, že tento zákon nabývá účinnosti 1.července 2008.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání

 

Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel dále odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Co je pracovní úraz a nemoc z povolání nám právní předpisy rovněž upravují. Pracovním úrazem je takové poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Je vidět, že definice se snaží být obsáhlá, ale zároveň dostatečně obecná. V některých sporných situacích tak jistě rozhodne až soud. Jako pracovní úraz se pak posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem však není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Nemocemi z povolání jsou vedle toho nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu – je dán jejich přesný výčet.

Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí. To je možné zcela jen prokáže-li, že škoda vznikla

a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti jen zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla

a) v důsledku skutečností, které by za jiných okolností způsobovaly úplné zproštění zaměstnance, avšak nebyly jedinými příčinami, tedy že tyto skutečnosti byly pouze jednou z příčin škody,

b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. V případě uvedeného „lehkomyslného“ počínání zaměstnance pak uhradí zaměstnavatel nejméně třetinu škody.

Výjimkou z možnosti vyloučit vlastní odpovědnost je situace, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

V situacích, kdy již pracovní úraz nebo nemoc z povolání vzniknou, náleží zaměstnanci široká paleta možných náhrad k uplatňování. Mezi ně patří náhrady ztráty na výdělku, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu. Ve velmi zjednodušené podobě lze říci, že první náhrada se poskytuje ve formě rozdílu mezi potenciálním výdělkem a faktickým výdělkem po pracovním úraze či za nemoci z povolání, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje potom jednorázově, přičemž jednotlivé výše v konkretních případech se určují na základě tabulek podle vyhlášky.

Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší pak tomu, kdo tyto náklady vynaložil a ve výši jež jsou skutečně prokazatelné. Věcná škoda se rovněž poskytuje ve výši prokazatelné a skutečně způsobené.

Zvláštním druhem náhrad jsou pak náhrady v situaci, kdy je pracovním úrazem způsobena smrt zaměstnance. Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je pak zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:

a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,

b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,

c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,

d) jednorázové odškodnění pozůstalých,

e) náhradu věcné škody.

Závěrem je nutno dodat, že velmi omezená možnost zaměstnavatele zprostit se odpovědnosti je kompenzována určitými regresními nároky vůči jiným osobám. Zaměstnavatel, který tak nahradil poškozenému škodu, má právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku (např. jiný zaměstnanec, který škodu způsobil úmyslně apod.), a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak. Jde-li pak o náhradu škody při nemoci z povolání, má zaměstnavatel, který škodu uhradil, právo na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.

Na závěr jedno zajímavé ustanovení, které pro případy určení místa pracovního úrazu vymezuje, co se rozumí cestou do zaměstnání a zpět. To je cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět. Toto vymezení je například důležité, pokud je způsoben úraz před vrátnicí zaměstnavatele nebo již uvnitř v prostorách „závodu“ zaměstnavatele.

Poskytnutí náhrady nákladů zaměstnavatelem zaměstnanci

 

Náhradu jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy a taxislužby poskytne zaměstnavatel zaměstnanci v prokázané výši. Obvykle se dokládá jízdenka, účtenka nebo prokázání spotřeby pohonných hmot v kombinaci s prokázáním samotné spotřeby vozu, to ovšem pouze v případě, na který se nevztahuje následující omezení (případně pokud na to zaměstnavatel přistoupí). Použije-li totiž zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele místo určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy jiný dopravní prostředek, včetně silničního motorového vozidla, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný dopravní prostředek. Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Výše této náhrady je rovněž zákonem určená. Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí nejméně u

a) jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,

b) osobních silničních motorových vozidel 3,80 Kč.

Zákon dále stanoví sazby při použití přívěsu, traktoru a jiných dopravních prostředků. Vedle toho zaměstnavatel poskytuje jak bylo výše naznačeno náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu. Tu zaměstnavatel určí násobkem ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty. Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Prokazuje-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých je patrná souvislost s pracovní cestou, vypočítá se cena pohonné hmoty pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem prokázaných cen. Jestliže zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou vyhláškou (ta tedy nereflektuje např. dočasné sezónní zvýšení ceny pohonné hmoty). Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla pak vypočítá zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. Jestliže technický průkaz vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců. Při určení spotřeby pohonné hmoty použije zaměstnavatel údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství. Není-li tento údaj v technickém průkazu uveden, vypočítá zaměstnavatel spotřebu pohonné hmoty vozidla aritmetickým průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených.

U prokazování jízdních výdajů za hromadnou dopravu je situace o něco složitější. Zvláštní pravidlo totiž platí při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce. Zaměstnavatel pak zaměstnanci poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.

Vedle běžných náhrad jízdních výdajů je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny, a to trvá-li pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů. V takovém případě poskytne zaměstnavatel zaměstnanci náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět. Výše takové náhrady odpovídá výši náhrady jízdních výdajů (určených výše), přičemž zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů nejvýše v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště na území České republiky. Za limitující se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější. Zvláštní výjimkou je letecká přeprava, pro kterou platí, že zaměstnavatel hradí zaměstnanci jízdní výdaje k návštěvě člena rodiny pouze ve výši odpovídající ceně jízdného silničního nebo železničního dopravního prostředku dálkové přepravy, který určí zaměstnavatel.

Náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny poskytne zaměstnavatel nejdéle v průběhu čtvrtého týdne od počátku pracovní cesty nebo od minulé návštěvy člena rodiny, pokud se se zaměstnancem nedohodne na době kratší.

Zaměstnavatel dále poskytne zaměstnanci náhradu výdajů za ubytování, které vynaložil v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Po dobu návštěvy člena rodiny hradí zaměstnavatel zaměstnanci prokázané výdaje za ubytování pouze v případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní cesty nebo ubytovacích služeb zachovat.

Jak bylo výše uvedeno, zaměstnavatel hradí zaměstnanci rovněž jeho stravování a to podle délky pracovní cesty. Za každý kalendářní den pracovní cesty poskytne zaměstnavatel zaměstnanci stravné nejméně ve výši

a) 58 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 88 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 138 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Tato výše stravného se však mění v závislosti na vývoji cen, proto je nutné stále sledovat prováděcí předpisy, které určují aktuální výši.

Bylo-li však zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn za každé uvedené jídlo stravné krátit až o hodnotu

a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Zákon pak stanoví některé výjimky a možná omezení, které jsou však poměrně specifická, a proto se jim zde nebudeme věnovat.

Konečně je třeba upozornit, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci podle zákona náhradu nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, poskytne mu zaměstnavatel náhradu odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty. Jedná se ovšem o nutné (dalo by se říct účelné) náklady, které navíc musí být prokázány.

  

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně