Archiv pro měsíc: Červen 2008

Cestovní smlouva

 


Právní úprava je zakotvena ve dvou stěžejních právních předpisech, a to v zákoně č. 40/1964 Sb. – občanský zákoník (konkrétně jsou to ustanovení §§ 852a – 852h) a dále v zákoně č. 159/1999 Sb. – o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu.
 
Cestovní smlouvou se provozovatel cestovní kanceláře (dále jen „cestovní kancelář“) zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu. Úprava v občanském zákoníku vychází z toho, že návrh cestovní smlouvy předkládá zákazníkovi cestovní kancelář. Zákazník pak obdrží jedno vyhotovení takové cestovní smlouvy. Vymezení pojmu zájezd pak obsahuje zákon č. 159/1999 Sb., který stanoví, že zájezdem se rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou z těchto služeb – 1) doprava, 2) ubytování, 3) jiné služby cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu; je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc. Zákon také obsahuje negativní vymezení pojmu zájezd.

 
Jak jsme již zmínili výše, návrh cestovní smlouvy předkládá cestovní kancelář. Zákon stanoví podmínku, že tato smlouva musí být písemná, a dále vyjmenovává náležitosti, které musí obsahovat (typicky označení smluvních stran, vymezení zájezdu, jeho cenu). Tyto náležitosti jsou vyjmenovány v ust. § 852b/1-3. Nedodržení ustanovení §852b/1 (tedy cestovní smlouva nebude obsahovat označení smluvních stran, vymezení zájezdu a jeho cenu) má za následek absolutní neplatnost. Nedodržení ostatních náležitostí má za následek neplatnost relativní. Spolu s cestovní smlouvou je cestovní kancelář povinna předat zákazníkovi doklad o pojištění vystavený pojišťovnou. Občanský zákoník zde pak odkazuje na ust. § 6 zákona č. 159/1999. Jedná se o důležité ustanovení, jehož cílem je zabránit, aby zákazník přišel o své peníze v případě, že se cestovní kancelář nachází v úpadku.

 
V cestovní smlouvě lze také dohodnout zvýšení ceny. Zákon zde výslovně stanoví, že cestovní kancelář je oprávněna jednostranným úkonem zvýšit cenu zájezdu, jestliže je zároveň přesně stanoven způsob výpočtu zvýšení ceny. Cena však takto nesmí být zvýšena během 20 dnů před zahájením zájezdu. Cenu lze zvýšit ale pouze v případech stanovených zákonem (zvýšení ceny za dopravu včetně cen pohonných hmot, zvýšení plateb spojených s dopravou, např. letištních poplatků, zvýšení směnného kurzu české koruny použitého pro stanovení ceny zájezdu v průměru o více než 10%).
 
Je-li cestovní kancelář nucena z objektivních důvodů před zahájením zájezdu změnit podmínky smlouvy, může navrhnout zákazníkovi změnu cestovní smlouvy. Pokud navrhovaná změna vede i ke změně ceny zájezdu, musí být v návrhu nová cena uvedena. Zákazník má potom právo se rozhodnout, zda bude se změnou cestovní smlouvy souhlasit, nebo zda od cestovní smlouvy odstoupí. Zákon stanoví, že pokud zákazník ve lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů od doručení návrhu na změnu cestovní smlouvy, neodstoupí, má se za to, že s její změnou souhlasí.

 
Co se týče odstoupení, může zákazník od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu odstoupit. Cestovní kancelář může před zahájením zájezdu od cestovní smlouvy odstoupit jen z důvodu zrušení zájezdu nebo z důvodu porušení povinnosti zákazníkem. Zruší-li cestovní kancelář zájezd ve lhůtě kratší než 20 dnů před termínem jeho zahájení, je povinna uhradit zákazníkovi pokutu ve výši 10% z ceny zájezdu. Právo zákazníka na náhradu škody tímto není dotčeno.

 
V souvislosti s odpovědností cestovní kanceláře je třeba zmínit, že cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu.

 
V souvislosti s hojným využíváním aerolinek při cestě na dovolenou bychom rádi upozornili na právní úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů. Toto nařízení stanoví, že pokud se cestující včas dostaví k odbavení letu:
1) z letiště na území EU, nebo
2) z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěného na území členského státu EU, pokud let provozuje dopravce z EU,

 
a pokud dopravce provozující let důvodně předpokládá zpoždění

 
– 2 hodiny a více při letu o délce nejvýše 1500 km
– 3 hodiny a více v případě všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů
– 4 hodiny a více v případech všech letů nespadajících pod výše zmíněné případy

 
musí dopravce poskytnout cestujícímu stravu a občerstvení v rozsahu přiměřeném čekací době, navíc jsou cestujícímu zdarma nabídnuty dva telefonní hovory, podání dvou zpráv telexem nebo faxem nebo elektronickou poštou.
 
Pokud zpoždění přesáhne 5 hodin, je cestujícímu nabídnuta možnost volby mezi náhradou pořizovací ceny letenky za část nebo části neuskutečněné cesty a část nebo části již uskutečněné cesty, jestliže let nadále neslouží účelu vztahujícímu se k původnímu cestovnímu plánu cestujícího spolu s případným zpátečním letem do původního místa odletu, a to při nejbližší příležitosti.
 
Jestliže je důvodně očekávaný čas odletu alespoň o den později než čas odletu původně oznámený, poskytne dopravce zdarma cestujícímu ubytování v hotelu a přepravu mezi letištěm a místem ubytování.

Trvalý pobyt – k čemu se využívá?

 


„Místem trvalého pobytu se podle zákona č. 133/2000 Sb. rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Objekt musí být označen číslem popisným nebo evidenčním, popř. orientačním a je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Z přihlášení občana k trvalému pobytu podle zákona výslovně nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti.“ 1
 
Trvalý pobyt je tedy definován jako údaj „pouze“ evidenční. Ve skutečnosti s ním ale pracuje celá řada dalších zákonů a navazuje na něj řada práv a povinnosti, např. právo volební, výkon mandátů v obecních zastupitelstvech, poskytování sociálních dávek, příspěvku na bydlení, úhrada poplatku za svoz a likvidaci odpadu, parkování v placených zónách, exekuce apod.
 
Pro běžného občana je asi nejběžnější jeho využití v právu sociálního zabezpečení. Např. v doposud neúčinném zákoně o nemocenském pojištění se stále s institutem trvalého pobytu pracuje. Váží se na něj alternativně povinnosti k nemocenskému pojištění. Zákon konkrétně tento pojem využívá při stanovení povinnosti platit nemocenské pojištění. Podle § 6 uvedeného zákona tak jsou povinni na nemocenském pojištění zaměstnanci kteří a) vykonávají zaměstnání
1. na území České republiky; za výkon zaměstnání na území České republiky se považuje i přechodný výkon práce mimo území České republiky, je-li místo výkonu práce trvale v České republice, nebo
2. v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně pojištěni podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají trvalý pobyt na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie, a při splnění dalších podmínek. Uvedený zákon se však zmiňuje o trvalém pobytu i na jiných místech.
 
Dále můžeme uvést např. zákon o důchodovém pojištění, kde se povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění také v některých (konkrétně osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky a vykonávají zaměstnání v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, jsou účastny pojištění podle tohoto zákona, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině, nejsou povinně účastny pojištění podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a splňují-li další podmínky) případech váže na trvalý pobyt. Zásadní souvislost má institut trvalého pobytu pro nárok na invalidní důchod (viz § 42 zákona o důchodovém pojištění).
 
„Poplatek za svoz a likvidaci odpadu je ve většině obcí povinen uhradit každý, kdo zde má trvalý pobyt, a obec nezohledňují, jestli zde skutečně bydlí a odpad produkuje.
 
V systému tzv. zón placeného stání může obec umožnit parkování jen osobě, která zde má nahlášeno místo trvalého pobytu, bez ohledu na to, jestli zde tato osoba skutečně bydlí nebo někdy bydlela. Jiní občané, kteří zde fakticky bydlí, ale bez evidovaného trvalého pobytu, povolení k parkování získat nemohou.
 
Závažným problémem souvisejícím s trvalým pobytem je také činnost soudních exekutorů. Ti se zaměřují na místa trvalého pobytu, která však se skutečnými místem pobytu nemusí mít nic společného. Stává se tak, že z bytu nebo domu jsou odvezeny i věci někoho jiného.“
 
Z uvedeného vyplývá, že v některých situacích se institut trvalého pobytu stále využívá, ačkoli spíše podpůrně. Např. v případech uvedených z oblasti sociálního zabezpečení se primárně práva a povinnosti vážou na výkon zaměstnání na území ČR, tedy trvalý pobyt je takto zkoumán povětšinou u cizích státních příslušníků. Navíc přichází z mnoha stran kritika institutu trvalého pobytu tak jak je u nás pojímán. „Využití institutu trvalého pobytu, jak ho definuje zákon, je v praxi neudržitelné. Zástupkyně veřejného ochránce práv se domnívá, že je nutné buď změnit definici trvalého pobytu v zákoně č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, nebo provést změny v ostatních zákonech, které termín „trvalý pobyt“ používají. Podmínky a práva by měly být vázány spíše na faktické bydliště, než na mnohdy formální a nefunkční místo trvalého pobytu.“
 
Je proto na místě vždy prověřit, zda v daném případě je institut trvalého pobytu skutečně rozhodujícím kritériem pro vznik práv a povinností. Obecně lze říci, že je význam trvalého institutu přeceňován. Nelze ovšem vyloučit, že některé zákony s tímto institutem stále počítají, jako jednou z podmínek ukládání práv a povinností.
 
1 veškeré uvedené citace jsou převzaty z dokumentů Veřejného ochránce práv, dostupných na http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?doc=1218

Olomoucké právnické dny

 

olomoucké
 
Rád bych tímto pozval všechny návštěvníky serveru www.pravnik.cz na mezinárodní konferenci Olomoucké právnické dny 2008, která se bude konat ve dnech 5. – 6. června v prostorách Právnické fakulty univerzity Palackého v Olomouci. Konference se koná na počest významného osvícence Josefa Vratislava Monseho, a navazuje na předchozí ročníky.

 
Konference se zúčastní odborníci z teorie i praxe. Zástupce vyslaly nejen fakulty z České republiky, ale přihlášeni jsou i osobnosti ze Slovenska, Polska a Rakouska.

 
Příspěvky v jednotlivých sekcích se budou věnovat následujícím tématům:

 
  • sekce občanského práva, pracovního práva a civilního procesu:

 
Aktuální otázky rekodifikace soukromého práva

 
  • sekce obchodního práva a mezinárodního práva soukromého

 
Vlivy komunitárního práva na národní právní úpravu členského státu

 
  • sekce ústavního práva

 
15 let Ústavy České republiky

 
  • sekce evropského práva a mezinárodního práva veřejného

 
Evropský unijní prostor svobody, bezpečnosti a práva a judicialita v mezinárodním právu

 
  • sekce teorie práva a právních dějin

 
Osudové osmičky v letopočtu ze státoprávního hlediska

 
  • sekce správního práva

 
Správní soudnictví

 
  • sekce politologie

 
Národní zájmy členských zemí v evropských politikách

 
  • sekce trestního práva

 
Opravné systémy a opravné prostředky v trestním řízení

 
  • sekce finančního práva

 
Stát – finance – právo

 
Více informací je možné nalézt na stránkách www.opdny.upol.cz. Věřím, že některé z Vás pozvánka osloví a těším se tak na případné shledání.

 
 
Petr Sprinz, student Právnické fakulty Univerzity Palackého