Archiv pro měsíc: Listopad 2008

Právní pomoc ve styku s cizinou

Taková právní pomoc se pak orgánům jiných států poskytuje na základě vzájemnosti. Velmi často bývá právní pomoc poskytována taktéž na základě mezinárodní smlouvy. Právní úpravu nalezneme v ust. § 55 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Právní pomoc lze odepřít za těchto okolností:

nespadá-li provedení dožadovaného úkonu do pravomoci dožadovaného českého justičního orgánu; náleží-li však jeho provedení do pravomoci jiného justičního orgánu nebo do pravomoci jiných českých orgánů, bude dožádání postoupeno k vyřízení orgánu k tomu povolanému;
žádá-li se o provedení úkonu, který se příčí českému veřejnému pořádku.

Žádaná právní pomoc se poskytuje podle českých předpisů (viz §48 ZMPS); na žádost cizího orgánu lze postupovat podle cizího procesního předpisu, nepříčí-li se žádaný postup českému veřejnému pořádku.

Právní pomoc rozdělujeme na aktivní a pasivní. Pasivní právní pomoc znamená, že tuzemský justiční orgán je požádán o poskytnutí právní pomoci justičním orgánem jiného státu. Aktivní právní pomoc naopak znamená, že tuzemský justiční orgán žádá cizí justiční orgán o poskytnutí právní pomoci.

Justiční orgány se s cizími orgány stýkají prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, pokud tedy není stanoveno jinak. Rozlišujeme několik forem styku:

a)  styk diplomatický (používá se převážně tehdy, pokud není s příslušným státem styk smluvně upraven),
b)  styk konzulární,
c)  styk meziministerský,
d)  styk přímý.

Prameny právní úpravy právní pomoci můžeme rozdělit do tří základních skupin:

–  komunitární právo,

–  mezinárodní smlouvy,

–  zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním

V oblasti komunitárního práva jsou významnými právními předpisy Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (nahradilo Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, dále jen „nařízení o doručování“) a dále pak Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (dále jen „nařízení o spolupráci při dokazování“).
Platí, že nařízení mají přednost před ustanoveními dvou či vícestranných dohod, popř. před jinými ujednáními mezi členskými státy. V každém členském státě jsou určeny subjekty odesílající a přijímající.

Nařízení o doručování platí ve všech členských státech. Odesílající subjekty odpovídají za odesílání soudních a mimosoudních dokumentů doručovaných do jiného členského státu. Přijímající subjekty odpovídají za příjem soudních a mimosoudních dokumentů z jiného členského státu. Ústřední orgán poskytuje informace odesílajícím subjektům a hledá řešení veškerých obtíží, které mohou vzniknout při zasílání písemností určených k doručení.

Nařízení o spolupráci při dokazování platí ve všech členských státech EU s výjimkou Dánska. Mezi Dánskem a ostatními členskými státy platí Úmluva o zajišťování důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních z roku 1970. Dožadující soud je soud, u něhož bylo procesní řízení zahájeno nebo zamýšleno. Dožadovaný soud je příslušný soud jiného členského státu pro provedení zajištění důkazů. Ústřední orgán je zodpovědný za poskytnutí informací a hledání řešení jakýchkoliv potíží, které by se mohly v souvislosti s žádostí vyskytnout.

Informace, které se týkají právní pomoci mezi členskými státy EU, nalezneme na webových stránkách Evropského soudního atlasu ve věcech občanských:

http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm

Na těchto stránkách je k dispozici také seznam odesílajících a přijímajících subjektů, stejně tak dožádaných soudů.


Použité prameny:
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2004, 460s.
Evropský soudní atlas ve věcech občanských. Dostupný z: http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm

 

K výkonu rozhodnutí podle exekučního řádu

Zásadně platí, že exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud svým rozhodnutím pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se pak považují za úkony soudu. Exekutor veškeré úkony provádí za úplatu. Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě exekutora. O tomto právu musí být exekutorem poučeni. Námitky pro podjatost je nutné podat do pěti dnů ode dne, kdy soud pověřil exekutora provedením exekuce. O podjatosti rozhodne soud, proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, je tedy konečné. Důvody vyloučení exekutora jsou vymezeny v zákoně.

Může být důležité, kdy a za jakých podmínek je exekuční řízení zahájeno. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo příslušnému soudu příslušnému spolu s určením exekutora. Dojde-li návrh na nařízení exekuce jinému než exekučnímu soudu, soud jej neprodleně postoupí exekučnímu soudu; účinky zahájení exekučního řízení zůstávají zachovány. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu soud pověření k jejímu provedení. Zahájení exekučního řízení brání tomu, aby pro tentýž nárok bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle tohoto zákona. Podá-li oprávněný více návrhů na nařízení exekuce v téže věci, provede exekuci ten exekutor, kterého jejím provedením pověří soud.

Exekuční návrh

Exekuci lze nařídit jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí. Takový oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.

V návrhu na provedení exekuce musí být označen exekutor, který má být pověřen provedením exekuce, s uvedením jeho sídla; je-li návrh podán k soudu, musí být v návrhu označen rovněž soud, kterému je návrh určen. Z návrhu musí být dále patrné, kdo ho činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsán a datován. Kromě toho musí návrh na nařízení exekuce obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo právnické osoby), přesné označení exekučního titulu (tedy obvykle listiny, na základě které exekuce probíhá), uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena, a údaj o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný vymáhanou povinnost splnil, popřípadě označení důkazů, kterých se oprávněný dovolává.

K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.

Neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, vyzve nejpozději do 15 dnů exekutor nebo soud, kterému byl doručen návrh na nařízení exekuce, oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Co vše může být exekučním titulem stanoví zákon. Exekučním titulem je

a) vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,
b) vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek,
c) vykonatelný rozhodčí nález,
d) notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis,
e) vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelný smír,
f) vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení,
g) jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon.

Způsob provádění exekuce

Exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení. Exekutor je povinen provádět exekuce v pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce. Exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce. Exekutor pak písemně oznámí soudu a těm, kterým se doručuje usnesení o nařízení exekuce, že upustil od provedení exekuce.

Exekutor sám posoudí, jakým způsobem bude nejvhodnější provést exekuci. Exekutor však může rovněž vyzvat oprávněného, aby navrhl, jakým způsobem má provést exekuci, a označil plátce mzdy povinného či plátce jiného pravidelného příjmu povinného, popřípadě fyzickou nebo právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku, a uvedl důvod této pohledávky; jde-li o pohledávku z účtu u peněžního ústavu, uvede oprávněný peněžní ústav a číslo účtu, z něhož má být pohledávka odepsána. Považuje-li to exekutor za účelné (a vhodné), může předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul, a k prohlášení o majetku povinného. Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Závěrem se ještě zmíníme o jednotlivých způsobech provedení exekuce, které jsou obdobné jako u výkonu rozhodnutí soudním vykonavatelem.

Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Nepostačuje-li jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně.

Exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést

a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů,
b) přikázáním pohledávky,
c) prodejem movitých věcí a nemovitostí,
d) prodejem podniku.

Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Takovou exekuci lze provést

a) vyklizením,
b) odebráním věci,
c) rozdělením společné věci,
d) provedením prací a výkonů.

Exekuce na nepeněžité plnění – jednotlivé způsoby

 

Odebrání věci
 
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vydal nebo dodal oprávněnému věc, postará se soud o výkon rozhodnutí tím, že dá odebrat věc se vším, co k ní patří, povinnému a odevzdá ji oprávněnému. Jestliže je k užívání odebírané věci třeba listiny (obvykle u automobilu – k řádnému užívání jsou nutné doklady od vozu), odebere se i tato listina povinnému a odevzdá se oprávněnému spolu s věcí, která byla povinnému odebrána.
 
Nařízení výkonu rozhodnutí doručí povinnému vykonavatel při odebrání věci. Soud vyrozumí oprávněného o době výkonu předem. Odebrání věci nebude provedeno, nebude-li mu přítomen oprávněný nebo jeho zástupce. Pokud to bude potřebné (zejména pokud o to někdo požádá), vykonavatel provádějící odebrání věci přibere k tomu vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce.
 
Vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí (a případně s tím související povaha odebírané věci), je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu a jiných místností povinného (kterými obvykle mohou být sídlo čí místo podnikání), jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde je podle důvodného předpokladu věc, kterou má povinný vydat nebo dodat oprávněnému. Nebude tak porušen zákon, pokud si za tím účelem zjedná do bytu povinného nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě si nechá uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít (samozřejmě pokud možno bez způsobené škody).
 
Má-li věc, kterou je třeba povinnému odebrat, u sebe někdo jiný, vyzve jej soud, aby ji oprávněnému vydal. Nebude-li věc vydána dobrovolně, použije se na návrh oprávněného přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky.
 
Může se stát, že odebrání věci nebude možné nebo bude možné jen s nepřiměřenou námahou. Nepodaří-li se tedy odebrat věc určenou v nařízení výkonu rozhodnutí a lze-li si věc stejného druhu a stejné jakosti opatřit jinak, vyzve soud oprávněného, aby si ji opatřil na náklad a nebezpečí povinného. Povinnému může soud také uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem.

 
Rozdělení společné věci

Problematické se může zdát, pokud výkon rozhodnutí směřuje proti věci, která je ve spoluvlastnictví dvou či více osob. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitost prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí, jak jsme popisovali v předchozích článcích. Pokud však byla věc ve spoluvlastnictví více osob, musí pak následovat jiné rozdělení výtěžku. Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných; výše pohledávek se pak stanoví očekávatelným způsobem – podle výše jejich podílů na společné věci. Nepodaří-li se však společnou movitou věc nebo nemovitost vůbec prodat, zastaví soud výkon rozhodnutí.
 
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitost rozdělena jinak než prodejem, určí soud při nařízení výkonu rozhodnutí, jak výkon bude proveden, tedy zjednodušeně řečeno případ od případu. Ukazuje-li se to potřebné, přibere se k provedení výkonu rozhodnutí vhodná osoba, podle možnosti zástupce orgánu obce.
 
Dělit se mohou i stavby nebo pozemky. Jestliže je to tedy třeba, zejména je-li nutno přesně stanovit, popřípadě vytyčit hranice pozemků, přibere soud k rozdělení znalce.

 
Provedení prací a výkonů
 
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby povinný podle něho provedl pro oprávněného nějakou práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný, povolí soud oprávněnému, aby si dal práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedl sám, a to na náklad povinného.
 
Oprávněný nebo ten, kým si oprávněný nechal práci provést, je při výkonu rozhodnutí oprávněn ke všemu, co je potřebné k provedení práce, o kterou jde (ovšem právě jen k tomu a k ničemu víc).
 
Povinnému může soud uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem. Výkon tohoto rozhodnutí provede se pak na návrh oprávněného některým ze způsobů určených k uspokojení peněžitých pohledávek (opět popsáno v předešlých článcích).
 
 
 
Uspokojením určitých povinností se může povinný dlouhodobě vyhýbat. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše 100 000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, ukládá mu soud na návrh oprávněného další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven. Takto uložené pokuty připadají státu. Zaplacením pokut se povinný ovšem nezprošťuje odpovědnosti za škodu, kterou takto může způsobit. Pak je možné ho žalovat na náhradu škody podle obecných ustanovení občanského práva.
 
Splnění povinnosti však může vzbudit více otázek než pouze uspokojení oprávněného. Bylo-li vykonávané rozhodnutí splněno, avšak povinný např. následně způsobil porušením uložené mu povinnosti změnu stavu, který toto rozhodnutí předpokládá, (předešlého stavu), soud oprávněnému povolí, aby se na náklady povinného postaral o obnovení stavu předpokládaného tímto rozhodnutím. Způsob obnovení předešlého stavu soud uvede v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na žádost oprávněného soud pověří vykonavatele provedením jednotlivých úkonů při výkonu rozhodnutí nebo učiní jiná vhodná opatření, aby oprávněnému dopomohl k obnovení předešlého stavu. Povinnému může soud opět uložit, aby potřebné náklady zaplatil oprávněnému předem.
 
Pamatujte, že k soudnímu výkonu rozhodnutí potřebujete nové rozhodnutí o výkonu rozhodnutí, že Vám tedy nestačí pouze ono původní rozhodnutí, které chcete vykonat.

 

 

Exekuce na nepeněžité plnění – obecně, vyklizení

 

Níže naznačenými způsoby se tak budou vykonávat veškerá rozhodnutí, která ukládají jinou povinnost než zaplacení peněžité částky. V této první části si povšimneme především výkonu rozhodnutí vyklizením. V tomto obecném úvodu ještě uveďme, že je možné žádat o výkon rozhodnutí na nepeněžité plnění a zároveň uplatňovat určitou peněžitou částku v rozhodnutí mu přiznanou. Navrhuje-li tak oprávněný výkon rozhodnutí též pro náklady, které mu byly rozhodnutím přiznány, jakož i pro náklady výkonu rozhodnutí, uvede v návrhu na výkon rozhodnutí, jakým způsobem má být jeho pohledávka na nákladech uspokojena.

 
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, u nichž není třeba zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení výkon rozhodnutí provede. Soud vyrozumí povinného nejméně pět dnů předem, kdy bude vyklizení provedeno. Vyrozumí o tom rovněž oprávněného a příslušný orgán obce.
 
Samotný výkon rozhodnutí probíhá poměrně očekávatelným způsobem. Soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu
 
a) byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu,
 
b) byli vykázáni povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě práva povinného.
 
Věci odstraněné z vyklizovaného objektu se odevzdají povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Dochází k situacím, kdy vyklizení není oprávněná osoba z nejrůznějších důvodů přítomna. Není-li tak přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je-li převzetí věcí odmítnuto, sepíší se věci a dají se na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému vhodnému schovatel. Jen v případě, kdy není možné věci dát do úschovy, výkon rozhodnutí nelze provést. To bude jistě spíše krajní případ. Jinak platí, že soud vyrozumí povinného o tom, komu jeho věci byly dány do úschovy.
 
Věci však nemohou zůstat v úschově neomezenou dobu. Předpokládá se, že pokud v určité době povinný o tyto své věci neprojeví zájem, nemá smysl je dlouhodobě skladovat. Nevyzvedl-li si tak povinný věci u obce nebo schovatele do šesti měsíců ode dne, kdy byly uschovány, budou prodány na návrh obce (popř. jiného schovatele) podle ustanovení o prodeji movitých věcí. Výtěžek prodeje vyplatí soud povinnému po srážce nákladů úschovy a nákladů prodeje. Jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle řízení o úschově. Lhůta zde počíná běžet ode dne, kdy povinný odmítl zbytek výtěžku převzít nebo kdy se zbytek výtěžku soudu vrátil jako nedoručitelný. Věci, které se nepodaří prodat, soud nabídne obci nebo schovateli na úhradu nákladů úschovy za dvě třetiny odhadní ceny; odmítnou-li věci převzít, připadají státu. Náklady úschovy, které nebudou uhrazeny z výtěžku prodeje ani převzatými věcmi, je povinen nahradit obci (schovateli) povinný. O této povinnosti soud rozhodne na návrh obce (schovatele).
 
Některá rozhodnutí jsou podmíněna tím, že povinného nelze vystěhovat (prostor vyklidit) aniž by mu byla poskytnuta příslušná náhrada (ta je specifikována zákonem nebo v rozhodnutí). Ukládá-li tedy rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede.
 
Důležité je, že zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný, a to listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem. Nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při zjišťování, zda bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě zda bylo pro povinného zajištěno přístřeší, soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
 
Lhůta pro obeslání povinného, oprávněného i orgánu obce je stejná jako u vyklizení bez náhrady. Výkon rozhodnutí se provede rovněž způsobem uvedeným výše s tím, že odstraněné věci se přestěhují do určené bytové náhrady (do přístřeší). Zjistí-li soud po nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě až při jeho provedení, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, výkon rozhodnutí zastaví.
 
Po přestěhování vykonavatel provádějící vyklizení předá určenou bytovou náhradu povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti; odmítnou-li bytovou náhradu převzít, uloží klíče u soudu nebo orgánu obce a povinného o tom vyrozumí. Nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do šesti měsíců od uložení užívat, práva povinného k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají.
 
I v případě, kdy je poskytnuta přiměřená bytová náhrada nebo přístřeší, může být někdy obtížné tam věci povinného přestěhovat. Není-li tedy možné věci nebo některé z nich přestěhovat do určené bytové náhrady (do přístřeší), postupuje se obdobně jako u vyklizení bez bytové náhrady.