Archiv pro rubriku: Právo

K rozdílům mezi uznáním dluhu a uznáním závazku

 

UZNÁNÍ DLUHU
 
Institut uznání dluhu je zakotven v ust. § 558 občanského zákoníku. Tento stanoví, že takové uznání dluhu musí být písemné, a dluh, jež je uznáván, musí být vymezen co do důvodu a výše. Poté se má za to, že dluh v době uznání trval. Je nutno si také uvědomit, že uznání dluhu může nastat až poté, co dluh vznikne.
 
Co se promlčení týče, platí, že bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se poté za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Pokud však byla v uznání dluhu uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Zákon dále také stanoví, že u promlčeného dluhu má uznání dluhu příslušný právní následek (dluh v době uznání trval) jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
 
Vůči ručiteli je uznání dluhu dlužníkem účinné pouze v případě, že s ním ručitel vysloví souhlas. Jiný způsob uznání dluhu než shora uvedený nelze za uznání dluhu považovat.

 

UZNÁNÍ ZÁVAZKU
 
Právní úprava uznání závazku je obsažena v ust. § 323 obchodního zákoníku. Z dikce zákona pak vyplývá, že uznání závazku musí být písemné a musí se jednat o závazek určitý. Pak zde opět nastupuje právní domněnka, že závazek v době uznání trvá. Zákon zde již nestanoví povinnosti uznat závazek co do důvodu a výše, stačí „pouze“ určitost tohoto závazku, tedy zejména vymezení především osoby věřitele, a také vymezení toho, co je předmětem závazku. Na rozdíl od uznání dluhu, kdy u promlčeného dluhu má uznání dluhu příslušný právní následek jen pokud ten, kdo dluh uznal, věděl o jeho promlčení, stanoví obchodní zákoník, že účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Dlužník, který uznal závazek, tak o promlčení nemusí vědět.
 
Dalším rozdílem oproti občanskoprávní úpravě je, že uznání závazku má účinky i vůči ručiteli. Ručitel s takovým uznáním tedy nemusí vyslovit souhlas.
 
Zákon dále stanoví, že za uznání nepromlčeného závazku se považují i jiné právní úkony. Jedná se především o placení úroků ohledně částky, z níž se úroky platí. A za uznání závazku se považuje též, plní-li dlužník částečně svůj závazek. Toto plnění má pak účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

K promlčení lze říci toliko, že od písemného uznání závazku počíná běžet nová promlčení lhůta. Ta není desetiletá jako v případě uznání dluhu podle občanského zákoníku, nýbrž čtyřletá. Týká-li se pak uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

Instituty uznání dluhu a uznání závazku bývají často zaměňovány. S odkazem na shora uvedené je nutno přijmout názor, že rozdíly jsou mnohdy výrazné. Je třeba tedy důsledně odlišovat, zda se jedná o právní vztah v režimu občanského nebo obchodního zákoníku a v této souvislosti zvolit vhodný zajišťovací institut.

K problematice právní úpravy uznání dluhu a uznání závazku lze pak konstatovat, že právní úprava obsažená v občanském zákoníku více chrání osobu dlužníka, kdy právní úprava obchodněprávní spíše reflektuje nutnost počítat s jistými „podnikatelskými riziky“.

Ochrana mzdy v pracovněprávních vztazích

Otázky odměňování se netýkají pouze mzdy, do této problematiky spadá i problematika platů či odměny z dohod, nicméně dnešní článek se zaměří právě na mzdu. Zákoník práce definuje v § 109 mzdu jako peněžité plnění a plnění nepeněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, nestanoví-li tedy zákoník práce něco jiného. Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u téhož zaměstnavatele stejná mzda. Jedná se o vyjádření principu spravedlivé odměny nebo také stejné mzdy za práci stejné hodnoty, jež reflektuje následující:

–  musí se jednat o práci stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti,

–  práce se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách,

–  jedná se o práci stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce,

–  a samozřejmě se musí jednat o práci v rámci stejného zaměstnavatele.


Při sjednávání mzdy se uplatňuje princip autonomie vůle (na rozdíl třeba od platu), přesto zde samozřejmě najdeme limity (otázky minimální a zaručené mzdy). Mzda může být sjednána v pracovní smlouvě (zde je třeba upozornit, že se nejedná o nutnou náležitost pracovní smlouvy, ale o tzv. doplňkové ujednání; zákoník práce považuje za nutné náležitosti sjednání druhu práce, místa či místa výkonu práce a den nástupu do práce), v kolektivní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem či mzdovým výměrem. Je-li zaměstnanec statutárním orgánem zaměstnavatele, sjednává s ním mzdu nebo mu ji určuje ten, kdo ho na pracovní místo ustanovil, pokud tedy není stanoveno jinak. Jestliže údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis, je zaměstnavatel povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který tyto údaje bude obsahovat.


Problematika ochrany mzdy v sobě zahrnuje ochranu její minimální výše i ochranu již splatné mzdy. Ochrana minimální výše mzdy je představována dvěma instituty, a to minimální a zaručenou mzdou.
Minimální mzda představuje nejnižší přípustnou výši odměny v pracovním poměru či v právních vztazích založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Mzda, plat či odměna z dohod nesmí tedy být nižší než minimální mzda. Základní sazba minimální mzdy činí nejméně 8 000,- Kč měsíčně nebo 48,10,- Kč za hodinu – je tedy stanovena jako měsíční či hodinová. Další podrobnosti a podmínky pro poskytování stanoví vláda nařízením (č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě a nejnižších úrovních zaručené mzdy). Do mzdy a platu se pro tento účel nezahrnuje mzda ani plat za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli.


Zaručená mzda je mzda nebo plat, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru. Nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda opět nařízením (č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě a nejnižších úrovních zaručené mzdy). Nejnižší úroveň zaručené mzdy však nesmí být nižší než částka, kterou stanoví zákoník práce jako základní sazbu minimální mzdy.
Ochrana již splatné mzdy v sobě pak zahrnuje zejména následující aspekty: problematiku srážek ze mzdy, výplaty mzdy a ochrany mzdy při platební neschopnosti zaměstnavatele.


Zákon stanoví, že srážky ze mzdy mohou být provedeny pouze v případech stanovených zákoníkem práce či zvláštním zákonem, na základě dohody o srážkách ze mzdy či k uspokojení závazků zaměstnance a také k úhradě členských příspěvků zaměstnance, který je členem odborové organizace, bylo-li toto sjednáno v kolektivní smlouvě nebo na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, souhlasí-li s tím zaměstnanec, který je členem této odborové organizace.


Vyplácena musí být mzda pouze zaměstnanci. V pracovněprávním poměru se jedná o osobní výkon závislé práce za odměnu, proto se mzda vyplácí přímo zaměstnanci. Jiné osobě než zaměstnanci je možné vyplatit mzdu jen na základě písemné plné moci, tato podmínka platí i pro manžela či partnera zaměstnance. Bez písemného zmocnění může být mzda vyplacena jiné osobě než zaměstnanci, jen pokud toto stanoví zákon.


V případě, že se zaměstnavatel ocitne v platební neschopnosti, poskytuje zaměstnancům ochranu zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (ve znění pozdějších předpisů). Na základě tohoto zákona má zaměstnanec právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Za podmínek stanovených tímto zákonem může zaměstnanec požádat o uspokojení svých mzdových nároků kterýkoliv úřad práce.

 

Zdroj:  Galvas, M. a kol.: Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2001,

Vybrané meze volby práva v mezinárodní obchodní arbitráži

Vztahy mezinárodních obchodníků jsou vztahy specifickými a v mnoha ohledech je nutno k nim přistupovat odlišně v porovnání s vnitrostátními obchody. Musíme si uvědomit, že mezinárodní obchodní transakce se de facto odehrávají často v prostředí podléhajícím několika právním řádům různých států. Mezinárodní právo soukromé rozeznává instrumenty, kterými kolizi několika různých státních práv řeší, a sice:
a) normy přímé,
b) normy kolizní,
c) volba práva.

Rozhodné právo aplikované před mezinárodními rozhodci je velmi důležité, a je nutné věnovat jeho určení značnou pozornost. Teorií jsou rozlišovány dva různé přístupy k možnostem určení práva rozhodného; jedná se o přístup teritoriální, který v zájmu zajištění vyšší právní jistoty stran v řízení „důsledně sleduje normy platné na území státu, kde je o věci rozhodováno“, a přístup smluvní, pro který je typická vyšší míra svobody určení rozhodného práva, a to jak stranám ve sporu, tak i rozhodcům, což představuje pro řízení před obecnými soudy omezení zásady legis fori a pro řízení před rozhodci omezení zásady legis arbitri .

Volba práva, jako projev smluvní svobody, je upravena v § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a čl. 3 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, dále také čl. VII odst. 1 Evropské úmluvy o obchodní arbitráži, v neposlední řadě pak, hovoříme-li o rozhodčím řízení, § 37 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Volba práva nabízí několik základních možností:
a) smluvní strany si mohou zvolit jeden „státní“ právní řád, tedy právo jednoho státu;
b) existuje také možnost volby více národních právních řádů;
c) poslední alternativou může být také volba nestátních právních prostředků.

Ujednání o volbě práva, stejně jako v případě prorogace rozhodčího řízení, se řídí tzv. doktrínou separace, což znamená, že pokud je sama smlouva neplatná, pak volba práva je na této hlavní smlouvě nezávislou. Vzhledem k výše popsanému přístupu však nelze absolutně oddělit volbu práva od národních práv, protože jenom ty mohou přístupem projevujícím se v právní úpravě umožnit aplikaci takové volby na závazky ze smluv. Jednou z mezí volby rozhodného práva tak zůstává právo místa konání arbitráže, projevující v určité míře aplikace lex arbitri.

Problematickou volbou bychom také mohly nazvat volbu více právních řádů pro jednu smlouvu bez konkretizace jednotlivých smluvních závazků, jimž bude smluvně zvoleno konkrétní právo. Profesor Kučera také se ve své práci důrazně ohrazuje proti abstraktní volbě několika právních řádů, což vede k vysoké míře právní nejistoty ve vztahu a řešení takového sporu se jeví jako velmi složité, neboť zjistit úmysl stran je velmi komplikované, často nemožné.

Negativní volba práva jak ji popisuje profesorka Rozehnalová se jeví opět jako velice problematická. Bude však záležet na konkrétním případu, neboť si lze představit smlouvu, navíc v kombinaci s velmi kvalitně zpracovaným procesním postupem rozhodčího řízení, která bude svojí konkrétně specifikovat otázky, jenž by se mohly stát předmětem sporu, a dostačovat tak řádnému rozhodnutí sporu (tzv. self contained /regulated/ contract). Musíme však vzít v úvahu meze obligačního statutu, jako například způsobilost k právním úkonům apod., kde budeme moci jen velmi stěží akceptovat negování jakéhokoli právního řádu, který by je stanovil. Shrneme-li negativní volbu práva, pak bychom mohli říci, že je možná, nikoli však absolutně.

Literatura také někdy hovoří o „contract sans loi“, což bychom mohli nazvat „smlouvami bez práva“. Peter Nyght však připomíná, že francouzské „bez práva“ nemůže být považováno za „bez jakéhokoli práva“, ale bezesporu se kontrakt řídí závaznými pravidly, přičemž těmto smlouvám věnuje celou kapitolu, kde se také zamýšlí nad mírou podpory od státního práva (národních právních řádů), kterou ať již přímo, či nepřímo každý smluvní vztah vyžaduje. Nelze stanovit přesnou linii mezi přípustností stran denacionalizovat svoje závazky a mezi právními řády jednotlivých států. Jak již bylo řečeno výše – musíme vycházet ze dvou neoddělitelných principů, a sice smluvní svobody a dodržení určitého právního rámce smlouvy, ať již je dán obecnými obrysy, stanovujícími základní požadavky na poctivý obchodní styk, ochranu dobré víry, způsobilost k právům, právním úkonům apod. Budeme-li náležet mezi příznivce smluvní doktríny rozhodného práva, dokážeme si představit situaci, kdy „právní mezery“ při řešení sporů z  contracts sans loi dokáží vyplnit zkušení mezinárodní rozhodci. Dojdeme však zřejmě k napojení na národní právní řád určený podle kolizních norem, alespoň v určitých otázkách tomu tak bezpochyby bude, jindy rozhodci budou aplikovat jiné nestátní prostředky, aniž bude nutné využití jakéhokoli státního práva.

Lex mercatoria neboli transnacionální právo mezinárodních obchodníků je další oblastí, kterou bychom měli uvést jako mezní pro volbu rozhodného práva. Přístupy k lex mercatoria se velice různí, nicméně ať již jsme příznivcem či odpůrcem této teorie, vždy musíme připustit existenci všech zdrojů lex mercatoria. Otázkou tedy zůstává možnost jejich aplikace v případě volby a to jak jednotlivě nebo jako součást lex mercatoria. Nevýhodou volby lex mercatoria je jeho abstraktnost a různorodost pojetí jeho součástí – „Lex mercatoria seems to mean different things to different people“. Problémem tedy není aplikace jednotlivých součástí neboli zdrojů lex mercatoria, naopak některé jsou používány obchodní praxí a rozhodci přijímány zcela běžně, například jmenujme doložky INCOTEMRS nebo obchodní zvyklosti – tyto jsou závazné také dle § 264 a dle odstavce druhého mají dokonce přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku. Potíže s předvídatelností a právní jistotou může znamenat volba lex mercatoria jako celku bez bližší konkretizace, která se nám jeví jako pro kontraktaci krkolomná a nepraktická.

Vztahy mezi obchodníky se řídí tzv. zásadou profesionality, která předpokládá, že pokud podnikáme – obchodujeme, pak disponujeme potřebnými vědomostmi, znalostmi nebo alespoň prostředky k tomu, abychom si zaplatili kvalifikovanou radu před uzavřením kontraktu. Spotřebitel však nemá takové prostředky a zákonodárce nepočítá s nutností právního vzdělání u každého, kdo něco kupuje. Reálnou nerovnováhu je nutno řešit, čemuž se nevěnuje pouze jednotlivý národní zákonodárce, ale také Evropské společenství, které přijalo mj. směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která se projevila na nové úpravě paragrafů 52 a následujících občanského zákoníku v platném znění. Cílem směrnice je zachovat za všech podmínek ochranu pro spotřebitele, aby byla zachována rovnováha mezi profesionálním obchodníkem a mnohdy neznalým kupujícím. Důvodová správa ke směrnici výslovně uvádí, že možná denacionalizace smlouvy je nežádoucí a neměla by zbavit spotřebitele ochrany, která je zajištěna vnitrostátním právem (členského státu EU) nebo právem komunitárním.

Mezi nepřiměřenými podmínkami podle čl. 3 odst. 3, respektive přílohy bod č. 1 písmeno q) je uvedeno, že podřízení řešení sporu výhradně rozhodčímu řízení není žádoucí, avšak pouze za podmínky, kdy by rozhodci neaplikovali ochranné spotřebitelské právo minimálně unijní úrovně. Případem řešení sporu mezi spotřebitelem a obchodníkem se také věnoval Evropský soudní dvůr v případu Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, přičemž se vyjádřil k povinnosti obecných soudů k přezkumu rozhodčí smlouvy, je-li podána žaloba zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud ex lege zkoumá, zda rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ustanovení ve smyslu směrnice č. 93/13/ES a zruší rozhodčí nález, pokud smlouva taková ustanovení obsahuje.

Závěrem nutno říci, že článek si nekladl ani v nejmenším ambici popsat a upozornit na všechna úskalí volby práva v rámci mezinárodní obchodní arbitráže. Prostřednictvím výše uvedených postřehů lze získat informace o vybraných nástrahách, které jsou spojeny s praktickým využitím institutu volby práva.

Zvolení závazných prostředků, kterými se bude kontrakt řídit, a které budou aplikovány v případě řešení možných sporů je právem svobodných smluvních stran. Normativní právo musí respektovat specifika obchodu a nejen mezinárodního, protože právě vysoká dynamika obchodování dává šanci vysokých příjmů, snad i jedinou šanci na přežití podnikatele, a jednotliví obchodníci jsou nuceni praxí velmi rychle reagovat na vzniklou situaci. Právu se ne vždy daří včas odrážet realitu, praxi, a také proto existují nestátní prostředky, kterými se závazky ze smluv mohou řídit, alespoň na úrovni specifického právního rámce.

Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení

Rozhodčí řízení je některými autory nazýváno „alternativním řešením sporů nebo ADR“, osobně se ztotožňuji s koncepcí, která neřadí arbitráž mezi ADR, protože její výsledek je autoritativním rozhodnutím – rozhodčí nález – který je vykonatelný přímo, jeho výkon je garantován veřejnou mocí, na rozdíl od výsledků řešení sporů alternativními technikami.

Laická veřejnost by měla velmi dobře zvažovat podřízení řešení sporů ze smluv rozhodčímu řízení, jelikož tato řízení bývají velmi rychlá a neznalému jedinci se může snadno stát, že pod vlivem médií, která stále hovoří o zdlouhavosti soudního řízení, podlehne dojmu, že řízení nemůže být tak rychle skončeno definitivně. Omyl je pak fatální, protože rozhodčí nález je skutečně definitivní, konečný a většinou také nezvratný. Hovoříme-li o nerovném postavení v rozhodčím řízení v případě spotřebitelů, pak se týká především neznalosti právní úpravy této oblasti, nikoli často namítaného jednostranného rozhodování. Rozhodce je zákona povinen spor rozhodovat nestraně.

Problémem u spotřebitelských sporů však může být v rozhodování podle prostředků nestátního původu, například podle zásad spravedlnosti. Zákon o rozhodčím řízení takové rozhodování vysloveně povoluje (§ 25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.). Zásady spravedlnosti však denacionalizují řešení sporu, což znamená, že nemusí a nemá být rozhodováno podle hmotného práva země, kde rozhodčí řízení probíhá nebo kterou si strany stanovily jako sudiště nebo jiného práva určeného dle kolizních norem. Spotřebitel se tak dostává na velmi tenký led, protože by tím pak byla popřena veškerá ochranná opatření, která se vztahují právě k obchodům firem a běžných konzumentů – spotřebitelů.

Vztahy mezi obchodníky se řídí tzv. zásadou profesionality, která předpokládá, že pokud podnikám – obchoduji, pak k tomu mám potřebné vědomosti, znalosti nebo alespoň prostředky k tomu, abych si zaplatil kvalifikovanou radu před uzavřením kontraktu; odrazem tohoto principu je také značná disponibilita části obchodního zákoníku, která se týká závazkových vztahů. Spotřebitel však nemá takové prostředky a zákonodárce nepočítá s nutností právního vzdělání u každého, kdo něco kupuje. Reálnou nerovnováhu bylo nutno řešit, čemuž se nevěnuje pouze český zákonodárce, ale také Evropské společenství, které vydalo směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která se projevila na nové úpravě paragrafů 52 a následujících občanského zákoníku v platném znění. Cílem směrnice je právě zachovat za všech podmínek ochranu pro spotřebitele, aby byla zachována rovnováha mezi profesionálním obchodníkem a mnohdy neznalým kupujícím. Důvodová správa ke směrnici výslovně uvádí, že možná denacionalizace smlouvy je nežádoucí a neměla by zbavit spotřebitele ochrany, která je zajištěna vnitrostátním právem (členského státu EU) nebo právem komunitárním.

Mezi nepřiměřenými podmínkami podle čl. 3 odst. 3, respektive přílohy bod č. 1 písmeno q) je uvedeno, že podřízení řešení sporu výhradně rozhodčímu řízení není žádoucí, avšak pouze za podmínky, kdy by rozhodci neaplikovali ochranné spotřebitelské právo minimálně unijní úrovně. Případem řešení sporu mezi spotřebitelem a obchodníkem se také věnoval Evropský soudní dvůr v případu Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, přičemž se vyjádřil k povinnosti obecných soudů k přezkumu rozhodčí smlouvy, je-li podána žaloba zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud ex lege zkoumá, zda rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ustanovení ve smyslu směrnice č. 93/13/ES a zruší rozhodčí nález, pokud smlouva taková ustanovení obsahuje.

Rozhodčí řízení je velmi efektivním nástrojem k řešení sporů, většinou používaný v mezinárodních obchodních transakcích. Důsledkem zdlouhavosti řízení před obecnými soudy se rozšiřuje i do oblastní nejen vnitrostátních obchodů, ale také obchodní praxe spotřebitelské. Měli bychom připustit řešení sporů v rozhodčím řízení i v otázkách spotřebitelských vztahů? Pokud ano, pak by mělo být garantováno uplatnění rovnovážného postavení stran sporu, což nemusí být v rozhodčím řízení zcela jednoduché. Naopak využívání, respektive zneužívání zdlouhavosti soudních procesů některými spotřebiteli vede obchodníky k využití technik mimosoudního vyřešení sporu, což jim v takových případech nelze zazlívat. Nutné bude nalézt rovnováhu, aby ani jedna ze stran nebyla zneužívána pod ochranou práva, ale aby právní rámec směřoval k maximální možné rovnováze.

Mezinárodní pomoc při správě daní

Před vstupem České republiky do Evropské unie byla úprava mezinárodní spolupráce v tomto odvětví realizována pouze na základě mezinárodních smluv, a to převážně smluv o zamezení dvojího zdanění. Se vstupem České republiky do Evropské unie se spolupráce v oblasti mezinárodní správy daní rozšířila, a dochází tak k usnadnění práce při zjišťovaní velkého množství údajů o daňových subjektech.


O mezinárodní pomoci při správě daní můžeme hovořit v několika směrech. Jednak tuto problematiku nalezneme v předpisech Evropských společenství, jednak v úpravě vnitrostátní. Mezinárodní pomocí při správě daní se taktéž zabývají některé mezinárodní organizace.

Právo Evropských společenství upravuje mezinárodní spolupráci při správě daní zejména směrnicí Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých a nepřímých daní. Uvedená směrnice byla přijata za účelem zamezení daňovým únikům, které přesahují teritoriální působnost jednotlivých zemí a přispívají ke značným rozpočtovým ztrátám, k popření zásady daňové spravedlnosti a mohou narušit pohyb kapitálu a podmínky hospodářské soutěže. Důvodem zdůrazňujícím potřebu sjednocující regulace byla také skutečnost, že spolupráce mezi daňovými správami pouze na základě dvoustranných smluv již nedostačuje pro odhalování nových forem daňových deliktů.1)


Další významnou směrnicí je směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření. Stejně jako směrnice předchozí, i tato byla implementována do našeho právního řádu.


Problematika mezinárodní správy daní a potírání daňových úniků je v naší vnitrostátní právní úpravě zakotvena jednak v zákoně č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní, jednak v zákoně č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek.


Nyní blíže k zákonu o mezinárodní pomoci při správě daní. Tento zákon se vztahuje na daně přímé (daně z příjmů, daně z nemovitostí, daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, v ostatních státech stejných nebo podobných daní, které mají charakter daně z příjmu nebo daně z majetku), ale taktéž na daně z pojistného. Daně z pojistného byly do zákona včleněny po novelizaci. Česká právní úprava ovšem řeší daně z pojistného v rámci úpravy daně z příjmů. Jménem České republiky pak ve věcech zákonem stanovených jedná Ministerstvo financí, popř. jím pověřený správce daně (podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů).

Zákon tak upravuje spolupráci v oblasti výše zmíněných daní, a to :
– na základě mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, ve vztahu ke státu, který je stranou této mezinárodní smlouvy,
– v souladu s právem Evropských společenství ve vztahu k členským státům Evropské unie.
 

Oblast výměny informací s daňovými správami v zahraničí je rozlišována na tři druhy:
   1 ) výměna informací na dožádání (výměna informací se týká vždy konkrétního daňového případu),
   2)  pravidelná výměna informací (průběžné, systematické poskytování informací),
  3) poskytování informací z vlastního podnětu (tyto informace jsou zasílány bez předchozích dohod či dožádání; uplatňuje se zde vzájemná reciprocita mezi státy – příslušný orgán tak poskytne informaci, o níž se domnívá, že by mohla být zajímavá pro druhý smluvní stát).

K zajištění účinné spolupráce je kromě výměny informací důležité umožnit přítomnost úředníkům daňové správy jednoho státu na území státu druhého, pokud to oba zúčastněné státy považují za žádoucí. V tomto případě se jedná o přímou spolupráci pracovníků daňových správ, která se může uskutečnit různými způsoby. Pracovníci zahraniční daňové správy mohou být např. pozváni na českou daňovou správu za účelem vysvětlení dožádání nebo při výpovědi daňového subjektu, která se týká předmětu výměny. Pravomoc povolit přítomnost pracovníků zahraničních daňových správ u správců daně v ČR má přitom Ministerstvo financí, které ve svém rozhodnutí o povolení vymezí rozsah postavení zahraničních úředníků.2)


Na informace sdělené příslušnému orgánu příslušným úřadem smluvního státu se vztahuje povinnost zachovávat mlčenlivost stanovená zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (ust. § 24 a násl.). Ustanovením § 8 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní se povinnost mlčenlivosti podle zákona č. 337/1192 Sb. dále rozšiřuje. 3)

 

 

1) Mrkývka P. a kol. Finanční právo a finanční správa – 2.díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 113.

 

2) Mrkývka P. a kol. Finanční právo a finanční správa – 2.díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 117.

3) Tamtéž. s.118.

Právní pomoc ve styku s cizinou

Taková právní pomoc se pak orgánům jiných států poskytuje na základě vzájemnosti. Velmi často bývá právní pomoc poskytována taktéž na základě mezinárodní smlouvy. Právní úpravu nalezneme v ust. § 55 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Právní pomoc lze odepřít za těchto okolností:

nespadá-li provedení dožadovaného úkonu do pravomoci dožadovaného českého justičního orgánu; náleží-li však jeho provedení do pravomoci jiného justičního orgánu nebo do pravomoci jiných českých orgánů, bude dožádání postoupeno k vyřízení orgánu k tomu povolanému;
žádá-li se o provedení úkonu, který se příčí českému veřejnému pořádku.

Žádaná právní pomoc se poskytuje podle českých předpisů (viz §48 ZMPS); na žádost cizího orgánu lze postupovat podle cizího procesního předpisu, nepříčí-li se žádaný postup českému veřejnému pořádku.

Právní pomoc rozdělujeme na aktivní a pasivní. Pasivní právní pomoc znamená, že tuzemský justiční orgán je požádán o poskytnutí právní pomoci justičním orgánem jiného státu. Aktivní právní pomoc naopak znamená, že tuzemský justiční orgán žádá cizí justiční orgán o poskytnutí právní pomoci.

Justiční orgány se s cizími orgány stýkají prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, pokud tedy není stanoveno jinak. Rozlišujeme několik forem styku:

a)  styk diplomatický (používá se převážně tehdy, pokud není s příslušným státem styk smluvně upraven),
b)  styk konzulární,
c)  styk meziministerský,
d)  styk přímý.

Prameny právní úpravy právní pomoci můžeme rozdělit do tří základních skupin:

–  komunitární právo,

–  mezinárodní smlouvy,

–  zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním

V oblasti komunitárního práva jsou významnými právními předpisy Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (nahradilo Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, dále jen „nařízení o doručování“) a dále pak Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (dále jen „nařízení o spolupráci při dokazování“).
Platí, že nařízení mají přednost před ustanoveními dvou či vícestranných dohod, popř. před jinými ujednáními mezi členskými státy. V každém členském státě jsou určeny subjekty odesílající a přijímající.

Nařízení o doručování platí ve všech členských státech. Odesílající subjekty odpovídají za odesílání soudních a mimosoudních dokumentů doručovaných do jiného členského státu. Přijímající subjekty odpovídají za příjem soudních a mimosoudních dokumentů z jiného členského státu. Ústřední orgán poskytuje informace odesílajícím subjektům a hledá řešení veškerých obtíží, které mohou vzniknout při zasílání písemností určených k doručení.

Nařízení o spolupráci při dokazování platí ve všech členských státech EU s výjimkou Dánska. Mezi Dánskem a ostatními členskými státy platí Úmluva o zajišťování důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních z roku 1970. Dožadující soud je soud, u něhož bylo procesní řízení zahájeno nebo zamýšleno. Dožadovaný soud je příslušný soud jiného členského státu pro provedení zajištění důkazů. Ústřední orgán je zodpovědný za poskytnutí informací a hledání řešení jakýchkoliv potíží, které by se mohly v souvislosti s žádostí vyskytnout.

Informace, které se týkají právní pomoci mezi členskými státy EU, nalezneme na webových stránkách Evropského soudního atlasu ve věcech občanských:

http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm

Na těchto stránkách je k dispozici také seznam odesílajících a přijímajících subjektů, stejně tak dožádaných soudů.


Použité prameny:
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2004, 460s.
Evropský soudní atlas ve věcech občanských. Dostupný z: http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm

 

K výkonu rozhodnutí podle exekučního řádu

Zásadně platí, že exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud svým rozhodnutím pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se pak považují za úkony soudu. Exekutor veškeré úkony provádí za úplatu. Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě exekutora. O tomto právu musí být exekutorem poučeni. Námitky pro podjatost je nutné podat do pěti dnů ode dne, kdy soud pověřil exekutora provedením exekuce. O podjatosti rozhodne soud, proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, je tedy konečné. Důvody vyloučení exekutora jsou vymezeny v zákoně.

Může být důležité, kdy a za jakých podmínek je exekuční řízení zahájeno. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo příslušnému soudu příslušnému spolu s určením exekutora. Dojde-li návrh na nařízení exekuce jinému než exekučnímu soudu, soud jej neprodleně postoupí exekučnímu soudu; účinky zahájení exekučního řízení zůstávají zachovány. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu soud pověření k jejímu provedení. Zahájení exekučního řízení brání tomu, aby pro tentýž nárok bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle tohoto zákona. Podá-li oprávněný více návrhů na nařízení exekuce v téže věci, provede exekuci ten exekutor, kterého jejím provedením pověří soud.

Exekuční návrh

Exekuci lze nařídit jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí. Takový oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.

V návrhu na provedení exekuce musí být označen exekutor, který má být pověřen provedením exekuce, s uvedením jeho sídla; je-li návrh podán k soudu, musí být v návrhu označen rovněž soud, kterému je návrh určen. Z návrhu musí být dále patrné, kdo ho činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsán a datován. Kromě toho musí návrh na nařízení exekuce obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo právnické osoby), přesné označení exekučního titulu (tedy obvykle listiny, na základě které exekuce probíhá), uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena, a údaj o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný vymáhanou povinnost splnil, popřípadě označení důkazů, kterých se oprávněný dovolává.

K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.

Neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, vyzve nejpozději do 15 dnů exekutor nebo soud, kterému byl doručen návrh na nařízení exekuce, oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Co vše může být exekučním titulem stanoví zákon. Exekučním titulem je

a) vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,
b) vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek,
c) vykonatelný rozhodčí nález,
d) notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis,
e) vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelný smír,
f) vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení,
g) jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon.

Způsob provádění exekuce

Exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení. Exekutor je povinen provádět exekuce v pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce. Exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce. Exekutor pak písemně oznámí soudu a těm, kterým se doručuje usnesení o nařízení exekuce, že upustil od provedení exekuce.

Exekutor sám posoudí, jakým způsobem bude nejvhodnější provést exekuci. Exekutor však může rovněž vyzvat oprávněného, aby navrhl, jakým způsobem má provést exekuci, a označil plátce mzdy povinného či plátce jiného pravidelného příjmu povinného, popřípadě fyzickou nebo právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku, a uvedl důvod této pohledávky; jde-li o pohledávku z účtu u peněžního ústavu, uvede oprávněný peněžní ústav a číslo účtu, z něhož má být pohledávka odepsána. Považuje-li to exekutor za účelné (a vhodné), může předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul, a k prohlášení o majetku povinného. Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Závěrem se ještě zmíníme o jednotlivých způsobech provedení exekuce, které jsou obdobné jako u výkonu rozhodnutí soudním vykonavatelem.

Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Nepostačuje-li jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně.

Exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést

a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů,
b) přikázáním pohledávky,
c) prodejem movitých věcí a nemovitostí,
d) prodejem podniku.

Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Takovou exekuci lze provést

a) vyklizením,
b) odebráním věci,
c) rozdělením společné věci,
d) provedením prací a výkonů.

Exekuce na nepeněžité plnění – jednotlivé způsoby

 

Odebrání věci
 
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vydal nebo dodal oprávněnému věc, postará se soud o výkon rozhodnutí tím, že dá odebrat věc se vším, co k ní patří, povinnému a odevzdá ji oprávněnému. Jestliže je k užívání odebírané věci třeba listiny (obvykle u automobilu – k řádnému užívání jsou nutné doklady od vozu), odebere se i tato listina povinnému a odevzdá se oprávněnému spolu s věcí, která byla povinnému odebrána.
 
Nařízení výkonu rozhodnutí doručí povinnému vykonavatel při odebrání věci. Soud vyrozumí oprávněného o době výkonu předem. Odebrání věci nebude provedeno, nebude-li mu přítomen oprávněný nebo jeho zástupce. Pokud to bude potřebné (zejména pokud o to někdo požádá), vykonavatel provádějící odebrání věci přibere k tomu vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce.
 
Vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí (a případně s tím související povaha odebírané věci), je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu a jiných místností povinného (kterými obvykle mohou být sídlo čí místo podnikání), jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde je podle důvodného předpokladu věc, kterou má povinný vydat nebo dodat oprávněnému. Nebude tak porušen zákon, pokud si za tím účelem zjedná do bytu povinného nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě si nechá uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít (samozřejmě pokud možno bez způsobené škody).
 
Má-li věc, kterou je třeba povinnému odebrat, u sebe někdo jiný, vyzve jej soud, aby ji oprávněnému vydal. Nebude-li věc vydána dobrovolně, použije se na návrh oprávněného přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky.
 
Může se stát, že odebrání věci nebude možné nebo bude možné jen s nepřiměřenou námahou. Nepodaří-li se tedy odebrat věc určenou v nařízení výkonu rozhodnutí a lze-li si věc stejného druhu a stejné jakosti opatřit jinak, vyzve soud oprávněného, aby si ji opatřil na náklad a nebezpečí povinného. Povinnému může soud také uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem.

 
Rozdělení společné věci

Problematické se může zdát, pokud výkon rozhodnutí směřuje proti věci, která je ve spoluvlastnictví dvou či více osob. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitost prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí, jak jsme popisovali v předchozích článcích. Pokud však byla věc ve spoluvlastnictví více osob, musí pak následovat jiné rozdělení výtěžku. Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných; výše pohledávek se pak stanoví očekávatelným způsobem – podle výše jejich podílů na společné věci. Nepodaří-li se však společnou movitou věc nebo nemovitost vůbec prodat, zastaví soud výkon rozhodnutí.
 
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitost rozdělena jinak než prodejem, určí soud při nařízení výkonu rozhodnutí, jak výkon bude proveden, tedy zjednodušeně řečeno případ od případu. Ukazuje-li se to potřebné, přibere se k provedení výkonu rozhodnutí vhodná osoba, podle možnosti zástupce orgánu obce.
 
Dělit se mohou i stavby nebo pozemky. Jestliže je to tedy třeba, zejména je-li nutno přesně stanovit, popřípadě vytyčit hranice pozemků, přibere soud k rozdělení znalce.

 
Provedení prací a výkonů
 
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby povinný podle něho provedl pro oprávněného nějakou práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný, povolí soud oprávněnému, aby si dal práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedl sám, a to na náklad povinného.
 
Oprávněný nebo ten, kým si oprávněný nechal práci provést, je při výkonu rozhodnutí oprávněn ke všemu, co je potřebné k provedení práce, o kterou jde (ovšem právě jen k tomu a k ničemu víc).
 
Povinnému může soud uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem. Výkon tohoto rozhodnutí provede se pak na návrh oprávněného některým ze způsobů určených k uspokojení peněžitých pohledávek (opět popsáno v předešlých článcích).
 
 
 
Uspokojením určitých povinností se může povinný dlouhodobě vyhýbat. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše 100 000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, ukládá mu soud na návrh oprávněného další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven. Takto uložené pokuty připadají státu. Zaplacením pokut se povinný ovšem nezprošťuje odpovědnosti za škodu, kterou takto může způsobit. Pak je možné ho žalovat na náhradu škody podle obecných ustanovení občanského práva.
 
Splnění povinnosti však může vzbudit více otázek než pouze uspokojení oprávněného. Bylo-li vykonávané rozhodnutí splněno, avšak povinný např. následně způsobil porušením uložené mu povinnosti změnu stavu, který toto rozhodnutí předpokládá, (předešlého stavu), soud oprávněnému povolí, aby se na náklady povinného postaral o obnovení stavu předpokládaného tímto rozhodnutím. Způsob obnovení předešlého stavu soud uvede v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na žádost oprávněného soud pověří vykonavatele provedením jednotlivých úkonů při výkonu rozhodnutí nebo učiní jiná vhodná opatření, aby oprávněnému dopomohl k obnovení předešlého stavu. Povinnému může soud opět uložit, aby potřebné náklady zaplatil oprávněnému předem.
 
Pamatujte, že k soudnímu výkonu rozhodnutí potřebujete nové rozhodnutí o výkonu rozhodnutí, že Vám tedy nestačí pouze ono původní rozhodnutí, které chcete vykonat.

 

 

Exekuce na nepeněžité plnění – obecně, vyklizení

 

Níže naznačenými způsoby se tak budou vykonávat veškerá rozhodnutí, která ukládají jinou povinnost než zaplacení peněžité částky. V této první části si povšimneme především výkonu rozhodnutí vyklizením. V tomto obecném úvodu ještě uveďme, že je možné žádat o výkon rozhodnutí na nepeněžité plnění a zároveň uplatňovat určitou peněžitou částku v rozhodnutí mu přiznanou. Navrhuje-li tak oprávněný výkon rozhodnutí též pro náklady, které mu byly rozhodnutím přiznány, jakož i pro náklady výkonu rozhodnutí, uvede v návrhu na výkon rozhodnutí, jakým způsobem má být jeho pohledávka na nákladech uspokojena.

 
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, u nichž není třeba zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení výkon rozhodnutí provede. Soud vyrozumí povinného nejméně pět dnů předem, kdy bude vyklizení provedeno. Vyrozumí o tom rovněž oprávněného a příslušný orgán obce.
 
Samotný výkon rozhodnutí probíhá poměrně očekávatelným způsobem. Soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu
 
a) byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu,
 
b) byli vykázáni povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě práva povinného.
 
Věci odstraněné z vyklizovaného objektu se odevzdají povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Dochází k situacím, kdy vyklizení není oprávněná osoba z nejrůznějších důvodů přítomna. Není-li tak přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je-li převzetí věcí odmítnuto, sepíší se věci a dají se na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému vhodnému schovatel. Jen v případě, kdy není možné věci dát do úschovy, výkon rozhodnutí nelze provést. To bude jistě spíše krajní případ. Jinak platí, že soud vyrozumí povinného o tom, komu jeho věci byly dány do úschovy.
 
Věci však nemohou zůstat v úschově neomezenou dobu. Předpokládá se, že pokud v určité době povinný o tyto své věci neprojeví zájem, nemá smysl je dlouhodobě skladovat. Nevyzvedl-li si tak povinný věci u obce nebo schovatele do šesti měsíců ode dne, kdy byly uschovány, budou prodány na návrh obce (popř. jiného schovatele) podle ustanovení o prodeji movitých věcí. Výtěžek prodeje vyplatí soud povinnému po srážce nákladů úschovy a nákladů prodeje. Jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle řízení o úschově. Lhůta zde počíná běžet ode dne, kdy povinný odmítl zbytek výtěžku převzít nebo kdy se zbytek výtěžku soudu vrátil jako nedoručitelný. Věci, které se nepodaří prodat, soud nabídne obci nebo schovateli na úhradu nákladů úschovy za dvě třetiny odhadní ceny; odmítnou-li věci převzít, připadají státu. Náklady úschovy, které nebudou uhrazeny z výtěžku prodeje ani převzatými věcmi, je povinen nahradit obci (schovateli) povinný. O této povinnosti soud rozhodne na návrh obce (schovatele).
 
Některá rozhodnutí jsou podmíněna tím, že povinného nelze vystěhovat (prostor vyklidit) aniž by mu byla poskytnuta příslušná náhrada (ta je specifikována zákonem nebo v rozhodnutí). Ukládá-li tedy rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede.
 
Důležité je, že zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný, a to listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem. Nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při zjišťování, zda bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě zda bylo pro povinného zajištěno přístřeší, soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
 
Lhůta pro obeslání povinného, oprávněného i orgánu obce je stejná jako u vyklizení bez náhrady. Výkon rozhodnutí se provede rovněž způsobem uvedeným výše s tím, že odstraněné věci se přestěhují do určené bytové náhrady (do přístřeší). Zjistí-li soud po nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě až při jeho provedení, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, výkon rozhodnutí zastaví.
 
Po přestěhování vykonavatel provádějící vyklizení předá určenou bytovou náhradu povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti; odmítnou-li bytovou náhradu převzít, uloží klíče u soudu nebo orgánu obce a povinného o tom vyrozumí. Nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do šesti měsíců od uložení užívat, práva povinného k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají.
 
I v případě, kdy je poskytnuta přiměřená bytová náhrada nebo přístřeší, může být někdy obtížné tam věci povinného přestěhovat. Není-li tedy možné věci nebo některé z nich přestěhovat do určené bytové náhrady (do přístřeší), postupuje se obdobně jako u vyklizení bez bytové náhrady.

 

 

 

 

 

 

Platební rozkaz

 

Platební rozkaz je formou rozhodnutí u tzv. zkráceného řízení. Jedná se o zvláštní druh řízení, které je charakteristické právě tím, že v jiném než zkráceném řízení platební rozkaz nelze vydat.
 
Základním předpokladem pro úspěšné vydání platebního rozkazu je především existence nepochybných nároků. Takto může být oprávněnému vyhověno i v případě nemalých peněžních částek, důležitá je ale již zmíněná nepochybnost a zřejmost.
 
Zkrácené řízení s sebou přináší řadu odlišností od řízení klasického. Především nedochází vůbec k jednání či dokazování. Vydání platebního rozkazu je ovšem čistě na úvaze soudu. Pokud soud platební rozkaz nevydá, jednání nařídí.
 
Předpokladem pro zahájení řízení je žaloba. Tou se uplatňuje příslušný peněžitý nárok (zákon nestanoví maximální výši uplatňovaného nároku). Soud může platební rozkaz vydat i bez výslovné žádosti žalobce. Stejně tak může a nemusí žalobu projednat ve zkráceném řízení (viz výše). V platebním rozkazu soud žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Soud ovšem nemůže uložit zaplacení částky vyšší, než jaká je uplatňována v žalobě.
 
Doručení platebního rozkazu musí být výhradně do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je v tomto případě vyloučeno.
 
Zákon stanoví případy, kdy platební rozkaz nelze vydat:
* jde-li o věc, ve které má jednat a rozhodovat senát; to však neplatí, jde-li o uplatnění nároku zaměstnance na pracovní odměnu vůči zaměstnavateli;
* není-li znám pobyt žalovaného;
* má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny.

 
Jak jsme již zmínili výše, obsahem platebního rozkazu je povinnost uložená žalovanému, která spočívá v zaplacení peněžité pohledávky a nákladů řízení. Nicméně žalovanému je dána možnost podání tzv. odporu. Ten má tu vlastnost, že jeho podáním se platební rozkaz ruší a dochází k nařízení jednání. Zákon sice stanoví, že odpor má být odůvodněn, nicméně i neodůvodněný odpor je způsobilý platební rozkaz zrušit. Pokud bude odpor podán pozdě, soud jej odmítne. Stejně tak jej soud odmítne, pokud byl podán někým, kdo k jeho podání není oprávněn.

 
Novým institutem je nyní elektronický platební rozkaz, který může vydat soud na návrh žalobce, jestliže je návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném zaručeným elektronickým podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000,- Kč.

 
Směnečný (šekový) platební rozkaz

 
Podstata směnečného (šekového) platebního rozkazu je obdobná jako u klasického platebního rozkazu s tím rozdílem, že žalobce musí předložit směnku či šek. Tyto se je nutno předložit v originále, aby nevyvstaly pochybnosti o jejich pravosti. Rozdíl je také v tom, že soud rozhodne o vydání tohoto platebního rozkazu pouze na návrh žalobce. Žalovanému je zde uloženo, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v této lhůtě podal námitky. V nich musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
 
Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. K odmítnutí námitek dojde tehdy, pokud byly podány pozdě či osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Pokud jsou námitky podány včas, pak nařídí soud k jejich projednání jednání.