Archiv pro rubriku: Mezinárodní právo

Vybrané meze volby práva v mezinárodní obchodní arbitráži

Vztahy mezinárodních obchodníků jsou vztahy specifickými a v mnoha ohledech je nutno k nim přistupovat odlišně v porovnání s vnitrostátními obchody. Musíme si uvědomit, že mezinárodní obchodní transakce se de facto odehrávají často v prostředí podléhajícím několika právním řádům různých států. Mezinárodní právo soukromé rozeznává instrumenty, kterými kolizi několika různých státních práv řeší, a sice:
a) normy přímé,
b) normy kolizní,
c) volba práva.

Rozhodné právo aplikované před mezinárodními rozhodci je velmi důležité, a je nutné věnovat jeho určení značnou pozornost. Teorií jsou rozlišovány dva různé přístupy k možnostem určení práva rozhodného; jedná se o přístup teritoriální, který v zájmu zajištění vyšší právní jistoty stran v řízení „důsledně sleduje normy platné na území státu, kde je o věci rozhodováno“, a přístup smluvní, pro který je typická vyšší míra svobody určení rozhodného práva, a to jak stranám ve sporu, tak i rozhodcům, což představuje pro řízení před obecnými soudy omezení zásady legis fori a pro řízení před rozhodci omezení zásady legis arbitri .

Volba práva, jako projev smluvní svobody, je upravena v § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a čl. 3 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, dále také čl. VII odst. 1 Evropské úmluvy o obchodní arbitráži, v neposlední řadě pak, hovoříme-li o rozhodčím řízení, § 37 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Volba práva nabízí několik základních možností:
a) smluvní strany si mohou zvolit jeden „státní“ právní řád, tedy právo jednoho státu;
b) existuje také možnost volby více národních právních řádů;
c) poslední alternativou může být také volba nestátních právních prostředků.

Ujednání o volbě práva, stejně jako v případě prorogace rozhodčího řízení, se řídí tzv. doktrínou separace, což znamená, že pokud je sama smlouva neplatná, pak volba práva je na této hlavní smlouvě nezávislou. Vzhledem k výše popsanému přístupu však nelze absolutně oddělit volbu práva od národních práv, protože jenom ty mohou přístupem projevujícím se v právní úpravě umožnit aplikaci takové volby na závazky ze smluv. Jednou z mezí volby rozhodného práva tak zůstává právo místa konání arbitráže, projevující v určité míře aplikace lex arbitri.

Problematickou volbou bychom také mohly nazvat volbu více právních řádů pro jednu smlouvu bez konkretizace jednotlivých smluvních závazků, jimž bude smluvně zvoleno konkrétní právo. Profesor Kučera také se ve své práci důrazně ohrazuje proti abstraktní volbě několika právních řádů, což vede k vysoké míře právní nejistoty ve vztahu a řešení takového sporu se jeví jako velmi složité, neboť zjistit úmysl stran je velmi komplikované, často nemožné.

Negativní volba práva jak ji popisuje profesorka Rozehnalová se jeví opět jako velice problematická. Bude však záležet na konkrétním případu, neboť si lze představit smlouvu, navíc v kombinaci s velmi kvalitně zpracovaným procesním postupem rozhodčího řízení, která bude svojí konkrétně specifikovat otázky, jenž by se mohly stát předmětem sporu, a dostačovat tak řádnému rozhodnutí sporu (tzv. self contained /regulated/ contract). Musíme však vzít v úvahu meze obligačního statutu, jako například způsobilost k právním úkonům apod., kde budeme moci jen velmi stěží akceptovat negování jakéhokoli právního řádu, který by je stanovil. Shrneme-li negativní volbu práva, pak bychom mohli říci, že je možná, nikoli však absolutně.

Literatura také někdy hovoří o „contract sans loi“, což bychom mohli nazvat „smlouvami bez práva“. Peter Nyght však připomíná, že francouzské „bez práva“ nemůže být považováno za „bez jakéhokoli práva“, ale bezesporu se kontrakt řídí závaznými pravidly, přičemž těmto smlouvám věnuje celou kapitolu, kde se také zamýšlí nad mírou podpory od státního práva (národních právních řádů), kterou ať již přímo, či nepřímo každý smluvní vztah vyžaduje. Nelze stanovit přesnou linii mezi přípustností stran denacionalizovat svoje závazky a mezi právními řády jednotlivých států. Jak již bylo řečeno výše – musíme vycházet ze dvou neoddělitelných principů, a sice smluvní svobody a dodržení určitého právního rámce smlouvy, ať již je dán obecnými obrysy, stanovujícími základní požadavky na poctivý obchodní styk, ochranu dobré víry, způsobilost k právům, právním úkonům apod. Budeme-li náležet mezi příznivce smluvní doktríny rozhodného práva, dokážeme si představit situaci, kdy „právní mezery“ při řešení sporů z  contracts sans loi dokáží vyplnit zkušení mezinárodní rozhodci. Dojdeme však zřejmě k napojení na národní právní řád určený podle kolizních norem, alespoň v určitých otázkách tomu tak bezpochyby bude, jindy rozhodci budou aplikovat jiné nestátní prostředky, aniž bude nutné využití jakéhokoli státního práva.

Lex mercatoria neboli transnacionální právo mezinárodních obchodníků je další oblastí, kterou bychom měli uvést jako mezní pro volbu rozhodného práva. Přístupy k lex mercatoria se velice různí, nicméně ať již jsme příznivcem či odpůrcem této teorie, vždy musíme připustit existenci všech zdrojů lex mercatoria. Otázkou tedy zůstává možnost jejich aplikace v případě volby a to jak jednotlivě nebo jako součást lex mercatoria. Nevýhodou volby lex mercatoria je jeho abstraktnost a různorodost pojetí jeho součástí – „Lex mercatoria seems to mean different things to different people“. Problémem tedy není aplikace jednotlivých součástí neboli zdrojů lex mercatoria, naopak některé jsou používány obchodní praxí a rozhodci přijímány zcela běžně, například jmenujme doložky INCOTEMRS nebo obchodní zvyklosti – tyto jsou závazné také dle § 264 a dle odstavce druhého mají dokonce přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku. Potíže s předvídatelností a právní jistotou může znamenat volba lex mercatoria jako celku bez bližší konkretizace, která se nám jeví jako pro kontraktaci krkolomná a nepraktická.

Vztahy mezi obchodníky se řídí tzv. zásadou profesionality, která předpokládá, že pokud podnikáme – obchodujeme, pak disponujeme potřebnými vědomostmi, znalostmi nebo alespoň prostředky k tomu, abychom si zaplatili kvalifikovanou radu před uzavřením kontraktu. Spotřebitel však nemá takové prostředky a zákonodárce nepočítá s nutností právního vzdělání u každého, kdo něco kupuje. Reálnou nerovnováhu je nutno řešit, čemuž se nevěnuje pouze jednotlivý národní zákonodárce, ale také Evropské společenství, které přijalo mj. směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která se projevila na nové úpravě paragrafů 52 a následujících občanského zákoníku v platném znění. Cílem směrnice je zachovat za všech podmínek ochranu pro spotřebitele, aby byla zachována rovnováha mezi profesionálním obchodníkem a mnohdy neznalým kupujícím. Důvodová správa ke směrnici výslovně uvádí, že možná denacionalizace smlouvy je nežádoucí a neměla by zbavit spotřebitele ochrany, která je zajištěna vnitrostátním právem (členského státu EU) nebo právem komunitárním.

Mezi nepřiměřenými podmínkami podle čl. 3 odst. 3, respektive přílohy bod č. 1 písmeno q) je uvedeno, že podřízení řešení sporu výhradně rozhodčímu řízení není žádoucí, avšak pouze za podmínky, kdy by rozhodci neaplikovali ochranné spotřebitelské právo minimálně unijní úrovně. Případem řešení sporu mezi spotřebitelem a obchodníkem se také věnoval Evropský soudní dvůr v případu Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, přičemž se vyjádřil k povinnosti obecných soudů k přezkumu rozhodčí smlouvy, je-li podána žaloba zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud ex lege zkoumá, zda rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ustanovení ve smyslu směrnice č. 93/13/ES a zruší rozhodčí nález, pokud smlouva taková ustanovení obsahuje.

Závěrem nutno říci, že článek si nekladl ani v nejmenším ambici popsat a upozornit na všechna úskalí volby práva v rámci mezinárodní obchodní arbitráže. Prostřednictvím výše uvedených postřehů lze získat informace o vybraných nástrahách, které jsou spojeny s praktickým využitím institutu volby práva.

Zvolení závazných prostředků, kterými se bude kontrakt řídit, a které budou aplikovány v případě řešení možných sporů je právem svobodných smluvních stran. Normativní právo musí respektovat specifika obchodu a nejen mezinárodního, protože právě vysoká dynamika obchodování dává šanci vysokých příjmů, snad i jedinou šanci na přežití podnikatele, a jednotliví obchodníci jsou nuceni praxí velmi rychle reagovat na vzniklou situaci. Právu se ne vždy daří včas odrážet realitu, praxi, a také proto existují nestátní prostředky, kterými se závazky ze smluv mohou řídit, alespoň na úrovni specifického právního rámce.

Mezinárodní pomoc při správě daní

Před vstupem České republiky do Evropské unie byla úprava mezinárodní spolupráce v tomto odvětví realizována pouze na základě mezinárodních smluv, a to převážně smluv o zamezení dvojího zdanění. Se vstupem České republiky do Evropské unie se spolupráce v oblasti mezinárodní správy daní rozšířila, a dochází tak k usnadnění práce při zjišťovaní velkého množství údajů o daňových subjektech.


O mezinárodní pomoci při správě daní můžeme hovořit v několika směrech. Jednak tuto problematiku nalezneme v předpisech Evropských společenství, jednak v úpravě vnitrostátní. Mezinárodní pomocí při správě daní se taktéž zabývají některé mezinárodní organizace.

Právo Evropských společenství upravuje mezinárodní spolupráci při správě daní zejména směrnicí Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých a nepřímých daní. Uvedená směrnice byla přijata za účelem zamezení daňovým únikům, které přesahují teritoriální působnost jednotlivých zemí a přispívají ke značným rozpočtovým ztrátám, k popření zásady daňové spravedlnosti a mohou narušit pohyb kapitálu a podmínky hospodářské soutěže. Důvodem zdůrazňujícím potřebu sjednocující regulace byla také skutečnost, že spolupráce mezi daňovými správami pouze na základě dvoustranných smluv již nedostačuje pro odhalování nových forem daňových deliktů.1)


Další významnou směrnicí je směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření. Stejně jako směrnice předchozí, i tato byla implementována do našeho právního řádu.


Problematika mezinárodní správy daní a potírání daňových úniků je v naší vnitrostátní právní úpravě zakotvena jednak v zákoně č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní, jednak v zákoně č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek.


Nyní blíže k zákonu o mezinárodní pomoci při správě daní. Tento zákon se vztahuje na daně přímé (daně z příjmů, daně z nemovitostí, daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, v ostatních státech stejných nebo podobných daní, které mají charakter daně z příjmu nebo daně z majetku), ale taktéž na daně z pojistného. Daně z pojistného byly do zákona včleněny po novelizaci. Česká právní úprava ovšem řeší daně z pojistného v rámci úpravy daně z příjmů. Jménem České republiky pak ve věcech zákonem stanovených jedná Ministerstvo financí, popř. jím pověřený správce daně (podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů).

Zákon tak upravuje spolupráci v oblasti výše zmíněných daní, a to :
– na základě mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, ve vztahu ke státu, který je stranou této mezinárodní smlouvy,
– v souladu s právem Evropských společenství ve vztahu k členským státům Evropské unie.
 

Oblast výměny informací s daňovými správami v zahraničí je rozlišována na tři druhy:
   1 ) výměna informací na dožádání (výměna informací se týká vždy konkrétního daňového případu),
   2)  pravidelná výměna informací (průběžné, systematické poskytování informací),
  3) poskytování informací z vlastního podnětu (tyto informace jsou zasílány bez předchozích dohod či dožádání; uplatňuje se zde vzájemná reciprocita mezi státy – příslušný orgán tak poskytne informaci, o níž se domnívá, že by mohla být zajímavá pro druhý smluvní stát).

K zajištění účinné spolupráce je kromě výměny informací důležité umožnit přítomnost úředníkům daňové správy jednoho státu na území státu druhého, pokud to oba zúčastněné státy považují za žádoucí. V tomto případě se jedná o přímou spolupráci pracovníků daňových správ, která se může uskutečnit různými způsoby. Pracovníci zahraniční daňové správy mohou být např. pozváni na českou daňovou správu za účelem vysvětlení dožádání nebo při výpovědi daňového subjektu, která se týká předmětu výměny. Pravomoc povolit přítomnost pracovníků zahraničních daňových správ u správců daně v ČR má přitom Ministerstvo financí, které ve svém rozhodnutí o povolení vymezí rozsah postavení zahraničních úředníků.2)


Na informace sdělené příslušnému orgánu příslušným úřadem smluvního státu se vztahuje povinnost zachovávat mlčenlivost stanovená zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (ust. § 24 a násl.). Ustanovením § 8 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní se povinnost mlčenlivosti podle zákona č. 337/1192 Sb. dále rozšiřuje. 3)

 

 

1) Mrkývka P. a kol. Finanční právo a finanční správa – 2.díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 113.

 

2) Mrkývka P. a kol. Finanční právo a finanční správa – 2.díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 117.

3) Tamtéž. s.118.

Právní pomoc ve styku s cizinou

Taková právní pomoc se pak orgánům jiných států poskytuje na základě vzájemnosti. Velmi často bývá právní pomoc poskytována taktéž na základě mezinárodní smlouvy. Právní úpravu nalezneme v ust. § 55 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Právní pomoc lze odepřít za těchto okolností:

nespadá-li provedení dožadovaného úkonu do pravomoci dožadovaného českého justičního orgánu; náleží-li však jeho provedení do pravomoci jiného justičního orgánu nebo do pravomoci jiných českých orgánů, bude dožádání postoupeno k vyřízení orgánu k tomu povolanému;
žádá-li se o provedení úkonu, který se příčí českému veřejnému pořádku.

Žádaná právní pomoc se poskytuje podle českých předpisů (viz §48 ZMPS); na žádost cizího orgánu lze postupovat podle cizího procesního předpisu, nepříčí-li se žádaný postup českému veřejnému pořádku.

Právní pomoc rozdělujeme na aktivní a pasivní. Pasivní právní pomoc znamená, že tuzemský justiční orgán je požádán o poskytnutí právní pomoci justičním orgánem jiného státu. Aktivní právní pomoc naopak znamená, že tuzemský justiční orgán žádá cizí justiční orgán o poskytnutí právní pomoci.

Justiční orgány se s cizími orgány stýkají prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, pokud tedy není stanoveno jinak. Rozlišujeme několik forem styku:

a)  styk diplomatický (používá se převážně tehdy, pokud není s příslušným státem styk smluvně upraven),
b)  styk konzulární,
c)  styk meziministerský,
d)  styk přímý.

Prameny právní úpravy právní pomoci můžeme rozdělit do tří základních skupin:

–  komunitární právo,

–  mezinárodní smlouvy,

–  zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním

V oblasti komunitárního práva jsou významnými právními předpisy Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (nahradilo Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, dále jen „nařízení o doručování“) a dále pak Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (dále jen „nařízení o spolupráci při dokazování“).
Platí, že nařízení mají přednost před ustanoveními dvou či vícestranných dohod, popř. před jinými ujednáními mezi členskými státy. V každém členském státě jsou určeny subjekty odesílající a přijímající.

Nařízení o doručování platí ve všech členských státech. Odesílající subjekty odpovídají za odesílání soudních a mimosoudních dokumentů doručovaných do jiného členského státu. Přijímající subjekty odpovídají za příjem soudních a mimosoudních dokumentů z jiného členského státu. Ústřední orgán poskytuje informace odesílajícím subjektům a hledá řešení veškerých obtíží, které mohou vzniknout při zasílání písemností určených k doručení.

Nařízení o spolupráci při dokazování platí ve všech členských státech EU s výjimkou Dánska. Mezi Dánskem a ostatními členskými státy platí Úmluva o zajišťování důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních z roku 1970. Dožadující soud je soud, u něhož bylo procesní řízení zahájeno nebo zamýšleno. Dožadovaný soud je příslušný soud jiného členského státu pro provedení zajištění důkazů. Ústřední orgán je zodpovědný za poskytnutí informací a hledání řešení jakýchkoliv potíží, které by se mohly v souvislosti s žádostí vyskytnout.

Informace, které se týkají právní pomoci mezi členskými státy EU, nalezneme na webových stránkách Evropského soudního atlasu ve věcech občanských:

http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm

Na těchto stránkách je k dispozici také seznam odesílajících a přijímajících subjektů, stejně tak dožádaných soudů.


Použité prameny:
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2004, 460s.
Evropský soudní atlas ve věcech občanských. Dostupný z: http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm

 

Projevy autonomie vůle stran v mezinárodním právu soukromém – volba práva

 

V českém právním řádu je pak volba práva přípustná pro smlouvy z oblasti závazkového práva a pro smlouvy pracovní (připomeňme, že se musí jednat o právní vztahy s relevantním mezinárodním prvkem). 

Volbu práva připouští jednak zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), a to v ust. § 9, ale i Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Římská úmluva“). V důsledku přistoupení České republiky k Římské úmluvě se tak ust. § 9 ZMPS stává obsolentním. Úpravu volby práva pak obsahuje čl. 3 Římské úmluvy, který stanoví: Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.

(Pozn. Problematickou se může jevit možnost zvolit si právo pro část smlouvy. Hovoříme o tzv. mezích obligačního statutu. Sem řadíme způsobilost k právům a k právním úkonům, formu právního úkonu, otázky týkající se smluvního konsensu, otázky změn, zajištění závazku apod. Srovnáme-li tak toto ustanovení s ust. čl. 10, můžeme dospět k poněkud rozpornému výkladu. Tento článek totiž stanoví, že skutečnosti v něm uvedené se řídí lex causae, tedy týmž právem, jakým se řídí smlouva sama. Názory na výklad a použití těchto ustanovení se různí. ZMPS ovšem v ust. §11 volbu práva pro meze obligačního statutu umožňuje.)

 

Strany si mohou zvolit kterýkoliv platný právní řád. Musí se ovšem jednat o právní řád určitého území, nikoliv o různá pravidla jako jsou např. Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT či Principy evropského smluvního práva. Potom bychom hovořili o tzv. materiální volbě práva – tedy volbu práva v mezích kogentních norem práva rozhodného. Tedy právo rozhodné by se určilo podle čl. 4 a násl. Římské úmluvy, v rámci něhož by dispozitivní ustanovení pak byla nahrazena materiální volbou práva. Uveďme příklad:

Český a německý státní příslušník spolu uzavřeli kupní smlouvu. Nyní odhlédneme od toho, že na příslušný právní vztah by po splnění aplikačních podmínek mohla dopadat Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a budeme daný případ řešit z hlediska kolizního. Může vyvstat několik možností:

1) pro danou smlouvu zvolíme dle čl. 3 (pokud smlouva byla uzavřena po 1.7.2006; jinak dle § 9 ZMPS) právo, potom se smlouva bude řídit zvoleným právem.

Formulace příslušné doložky pak může být následující:

Tato smlouva a veškeré otázky se smlouvou související se řídí českým právem, je-li pro ně volba práva přípustná.

2) pro danou smlouvu právo nezvolíme:

* Pokud byla smlouva uzavřena před 1.7.2006, nalezneme určení práva rozhodného v ust. §10/2a ZMPS. Nicméně toto ustanovení je dispozitivní, je možné, že hledisko rozumného uspořádání vztahů v tomto případě převáží a ust. §10/2a se neaplikuje. V praxi se ovšem uplatnění právního řádu místa sídla prodávajícího uplatňuje nejčastěji.

* Pokud byla smlouva uzavřena po 1.7.2006, dojde k aplikaci čl. 4 Římské úmluvy. Zde je několik hraničních určovatelů – právo země, s níž smlouva nejúžeji souvisí, sídlo hlavní provozovny, místo polohy nemovitosti. Je nutné si čl. 4 projít celý a podle něj aplikovat správné právo rozhodné.

3) bude provedena tzv. materiální volba práva – viz výše uvedené.

 

Volba práva může mít různou podobu. Jednak může být včleněna do smlouvy prostřednictvím doložky o volbě práva, jednak může mít podobu samostatné smlouvy. Forma doložky bývá ovšem v praxi častější. Doložka i smlouva jsou dvě samostatné části, tzn. že případná neplatnost doložky o volbě práva automaticky nepůsobí neplatnost smlouvy hlavní. 

Autonomie vůle v podobě volby práva se uplatňuje též u rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Jde – li o rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem, rozhodují rozhodci spor podle práva, které strany zvolily (není-li takové volby, pak užijí rozhodci právo státu určené podle tuzemských kolizně právních předpisů; za určitých podmínek mohou rozhodci rozhodnout spor též podle zásad spravedlnosti). V této souvislosti bychom ještě rádi zmínili Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži a její čl. VII, který stanoví, že strany mají určit právo rozhodné pro meritum sporu (nedojde-li k tomu, použijí rozhodci práva určeného podle kolizního pravidla, které považují za přiměřené). 

Možnost volby práva pro daný právní vztah je tedy nesporně velkou výhodou. Je třeba ovšem dbát na to, abychom volili právo rozhodné jen v situacích, kdy je volba práva přípustná. 

 

Pozn.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 (tzv. „Řím II) umožňuje zvolit si právo rozhodné i pro mimosmluvní závazkové vztahy, a to za podmínek daných tímto nařízením. V současnosti však pro nás příslušná právní úprava není aktuální, proto jsme ji do textu nezahrnuli.

 

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Mezinárodní prvek v soukromoprávních vztazích

 

Tento prvek může spočívat

* v subjektu (velice častý jev v praxi; typicky: jedna ze smluvních stran je státním příslušníkem či má sídlo na území jiného státu)

* ve skutečnosti, která je právně relevantní pro daný vztah a nastává (popř. nastala) v zahraničí.

Mezinárodní (též zahraniční) prvek taktéž může mít řadu jiných podob (např. se týká předmětu daného právního vztahu). 

V těchto situacích je třeba mít na paměti, že dochází či může dojít k aplikaci jiných právních předpisů, než které jsme zvyklí aplikovat. Ovšem za předpokladu, že daný mezinárodní prvek je opravdu dostatečně významný pro příslušný právní vztah. V těchto situacích se tak z roviny práva občanského, obchodního, rodinného či pracovního přenášíme do roviny mezinárodního práva soukromého či obchodního. Základním vnitrostátním právním předpisem, který danou problematiku upravuje, je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Každý stát má své mezinárodní právo soukromé, tzn. že právní úprava soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem je v ingerenci každého státu. 

Stěžejní část zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále „zákon) tvoří tzv. kolizní normy. Jedná se o normy, které se zpravidla skládají ze dvou částí – rozsahu a navázání. Samotný rozsah nám určuje okruh právních vztahů/otázek, na které se příslušná norma vztahuje. Navázání nám pak určuje, kterého právního řádu se má pro úpravu příslušné otázky použít. K určení rozhodného práva se v navázání používá tzv. hraničního určovatele (tím bývá nejčastěji státní příslušnost, domicil, sídlo, místo, v němž byl učiněn právní úkon, místo polohy věci, apod). Takových hraničních určovatelů je spousta, a pokud je příslušná kolizní norma normou dvoustrannou, tedy obsahuje rozsah i navázání, pak obsahuje i příslušný hraniční určovatel. Pro ilustraci si uveďme malý příklad:

§ 5 zákona: Věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo ve zvláštních předpisech není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je.

Věcná práva k nemovitostem – první rozsah

Věcná práva k věcem movitým – druhý rozsah

Právem místa, kde věc je – hraniční určovatel – lex rei sitae. 

Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak ještě před tím, než přistoupíme k aplikaci kolizních norem zákona, popř. jiné právní úpravy, musíme zjistit, zda neexistuje tzv. přímá úprava. Tzn. zda neexistuje nějaký právní předpis, který přímo upravuje danou problematiku, tedy obsahuje úpravu práv a povinností účastníků příslušných soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem bez odkazu na jiný právní řád. Pokud dojdeme k závěru, že taková úprava existuje, musíme přednostně použít tento právní předpis. Takovými právními předpisy bývají typicky různé dvoustranné smlouvy mezi státy (velice málo se s nimi setkáváme v právních normách vnitrostátní povahy), které upravují příslušnou problematiku, nebo například známá Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále „Vídeňská úmluva“), která upravuje problematiku kupních smluv. 

V současné době jsou patrné velice silné tendence o unifikaci kolizních norem, upravujících soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Cílem těchto unifikačních snah je vytvoření jednotného textu a zamezení jevu, kterému říkáme forum shopping – tedy aby nedocházelo k tomu, že v případě, že budou o dané věci rozhodovat soudy různých států, dojde k aplikaci jiného právního řádu z důvodu odlišných vnitrostátních úprav dané problematiky (např. u kupní smlouvy soud jednoho státu použije právní řád státu, v němž má sídlo kupující, ale soud druhého státu aplikuje právní řád státu, v němž má sídlo ten, kdo poskytuje charakteristické plnění, tedy prodávající). Takovou unifikovanou úpravou je např. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Římská úmluva“). Jedná se, jak již ze samotného názvu vyplývá, o unifikovanou úpravu závazkových právních vztahů. Od 1.7.2006 se tak v důsledku přistoupení České republiky k Římské úmluvě stávají obsolentními některá ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním.

 

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně