Archiv pro rubriku: Občanské právo

K rozdílům mezi uznáním dluhu a uznáním závazku

 

UZNÁNÍ DLUHU
 
Institut uznání dluhu je zakotven v ust. § 558 občanského zákoníku. Tento stanoví, že takové uznání dluhu musí být písemné, a dluh, jež je uznáván, musí být vymezen co do důvodu a výše. Poté se má za to, že dluh v době uznání trval. Je nutno si také uvědomit, že uznání dluhu může nastat až poté, co dluh vznikne.
 
Co se promlčení týče, platí, že bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se poté za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Pokud však byla v uznání dluhu uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Zákon dále také stanoví, že u promlčeného dluhu má uznání dluhu příslušný právní následek (dluh v době uznání trval) jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
 
Vůči ručiteli je uznání dluhu dlužníkem účinné pouze v případě, že s ním ručitel vysloví souhlas. Jiný způsob uznání dluhu než shora uvedený nelze za uznání dluhu považovat.

 

UZNÁNÍ ZÁVAZKU
 
Právní úprava uznání závazku je obsažena v ust. § 323 obchodního zákoníku. Z dikce zákona pak vyplývá, že uznání závazku musí být písemné a musí se jednat o závazek určitý. Pak zde opět nastupuje právní domněnka, že závazek v době uznání trvá. Zákon zde již nestanoví povinnosti uznat závazek co do důvodu a výše, stačí „pouze“ určitost tohoto závazku, tedy zejména vymezení především osoby věřitele, a také vymezení toho, co je předmětem závazku. Na rozdíl od uznání dluhu, kdy u promlčeného dluhu má uznání dluhu příslušný právní následek jen pokud ten, kdo dluh uznal, věděl o jeho promlčení, stanoví obchodní zákoník, že účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Dlužník, který uznal závazek, tak o promlčení nemusí vědět.
 
Dalším rozdílem oproti občanskoprávní úpravě je, že uznání závazku má účinky i vůči ručiteli. Ručitel s takovým uznáním tedy nemusí vyslovit souhlas.
 
Zákon dále stanoví, že za uznání nepromlčeného závazku se považují i jiné právní úkony. Jedná se především o placení úroků ohledně částky, z níž se úroky platí. A za uznání závazku se považuje též, plní-li dlužník částečně svůj závazek. Toto plnění má pak účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

K promlčení lze říci toliko, že od písemného uznání závazku počíná běžet nová promlčení lhůta. Ta není desetiletá jako v případě uznání dluhu podle občanského zákoníku, nýbrž čtyřletá. Týká-li se pak uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

Instituty uznání dluhu a uznání závazku bývají často zaměňovány. S odkazem na shora uvedené je nutno přijmout názor, že rozdíly jsou mnohdy výrazné. Je třeba tedy důsledně odlišovat, zda se jedná o právní vztah v režimu občanského nebo obchodního zákoníku a v této souvislosti zvolit vhodný zajišťovací institut.

K problematice právní úpravy uznání dluhu a uznání závazku lze pak konstatovat, že právní úprava obsažená v občanském zákoníku více chrání osobu dlužníka, kdy právní úprava obchodněprávní spíše reflektuje nutnost počítat s jistými „podnikatelskými riziky“.

Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení

Rozhodčí řízení je některými autory nazýváno „alternativním řešením sporů nebo ADR“, osobně se ztotožňuji s koncepcí, která neřadí arbitráž mezi ADR, protože její výsledek je autoritativním rozhodnutím – rozhodčí nález – který je vykonatelný přímo, jeho výkon je garantován veřejnou mocí, na rozdíl od výsledků řešení sporů alternativními technikami.

Laická veřejnost by měla velmi dobře zvažovat podřízení řešení sporů ze smluv rozhodčímu řízení, jelikož tato řízení bývají velmi rychlá a neznalému jedinci se může snadno stát, že pod vlivem médií, která stále hovoří o zdlouhavosti soudního řízení, podlehne dojmu, že řízení nemůže být tak rychle skončeno definitivně. Omyl je pak fatální, protože rozhodčí nález je skutečně definitivní, konečný a většinou také nezvratný. Hovoříme-li o nerovném postavení v rozhodčím řízení v případě spotřebitelů, pak se týká především neznalosti právní úpravy této oblasti, nikoli často namítaného jednostranného rozhodování. Rozhodce je zákona povinen spor rozhodovat nestraně.

Problémem u spotřebitelských sporů však může být v rozhodování podle prostředků nestátního původu, například podle zásad spravedlnosti. Zákon o rozhodčím řízení takové rozhodování vysloveně povoluje (§ 25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.). Zásady spravedlnosti však denacionalizují řešení sporu, což znamená, že nemusí a nemá být rozhodováno podle hmotného práva země, kde rozhodčí řízení probíhá nebo kterou si strany stanovily jako sudiště nebo jiného práva určeného dle kolizních norem. Spotřebitel se tak dostává na velmi tenký led, protože by tím pak byla popřena veškerá ochranná opatření, která se vztahují právě k obchodům firem a běžných konzumentů – spotřebitelů.

Vztahy mezi obchodníky se řídí tzv. zásadou profesionality, která předpokládá, že pokud podnikám – obchoduji, pak k tomu mám potřebné vědomosti, znalosti nebo alespoň prostředky k tomu, abych si zaplatil kvalifikovanou radu před uzavřením kontraktu; odrazem tohoto principu je také značná disponibilita části obchodního zákoníku, která se týká závazkových vztahů. Spotřebitel však nemá takové prostředky a zákonodárce nepočítá s nutností právního vzdělání u každého, kdo něco kupuje. Reálnou nerovnováhu bylo nutno řešit, čemuž se nevěnuje pouze český zákonodárce, ale také Evropské společenství, které vydalo směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která se projevila na nové úpravě paragrafů 52 a následujících občanského zákoníku v platném znění. Cílem směrnice je právě zachovat za všech podmínek ochranu pro spotřebitele, aby byla zachována rovnováha mezi profesionálním obchodníkem a mnohdy neznalým kupujícím. Důvodová správa ke směrnici výslovně uvádí, že možná denacionalizace smlouvy je nežádoucí a neměla by zbavit spotřebitele ochrany, která je zajištěna vnitrostátním právem (členského státu EU) nebo právem komunitárním.

Mezi nepřiměřenými podmínkami podle čl. 3 odst. 3, respektive přílohy bod č. 1 písmeno q) je uvedeno, že podřízení řešení sporu výhradně rozhodčímu řízení není žádoucí, avšak pouze za podmínky, kdy by rozhodci neaplikovali ochranné spotřebitelské právo minimálně unijní úrovně. Případem řešení sporu mezi spotřebitelem a obchodníkem se také věnoval Evropský soudní dvůr v případu Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, přičemž se vyjádřil k povinnosti obecných soudů k přezkumu rozhodčí smlouvy, je-li podána žaloba zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud ex lege zkoumá, zda rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ustanovení ve smyslu směrnice č. 93/13/ES a zruší rozhodčí nález, pokud smlouva taková ustanovení obsahuje.

Rozhodčí řízení je velmi efektivním nástrojem k řešení sporů, většinou používaný v mezinárodních obchodních transakcích. Důsledkem zdlouhavosti řízení před obecnými soudy se rozšiřuje i do oblastní nejen vnitrostátních obchodů, ale také obchodní praxe spotřebitelské. Měli bychom připustit řešení sporů v rozhodčím řízení i v otázkách spotřebitelských vztahů? Pokud ano, pak by mělo být garantováno uplatnění rovnovážného postavení stran sporu, což nemusí být v rozhodčím řízení zcela jednoduché. Naopak využívání, respektive zneužívání zdlouhavosti soudních procesů některými spotřebiteli vede obchodníky k využití technik mimosoudního vyřešení sporu, což jim v takových případech nelze zazlívat. Nutné bude nalézt rovnováhu, aby ani jedna ze stran nebyla zneužívána pod ochranou práva, ale aby právní rámec směřoval k maximální možné rovnováze.

K výkonu rozhodnutí podle exekučního řádu

Zásadně platí, že exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud svým rozhodnutím pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se pak považují za úkony soudu. Exekutor veškeré úkony provádí za úplatu. Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě exekutora. O tomto právu musí být exekutorem poučeni. Námitky pro podjatost je nutné podat do pěti dnů ode dne, kdy soud pověřil exekutora provedením exekuce. O podjatosti rozhodne soud, proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, je tedy konečné. Důvody vyloučení exekutora jsou vymezeny v zákoně.

Může být důležité, kdy a za jakých podmínek je exekuční řízení zahájeno. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo příslušnému soudu příslušnému spolu s určením exekutora. Dojde-li návrh na nařízení exekuce jinému než exekučnímu soudu, soud jej neprodleně postoupí exekučnímu soudu; účinky zahájení exekučního řízení zůstávají zachovány. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu soud pověření k jejímu provedení. Zahájení exekučního řízení brání tomu, aby pro tentýž nárok bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle tohoto zákona. Podá-li oprávněný více návrhů na nařízení exekuce v téže věci, provede exekuci ten exekutor, kterého jejím provedením pověří soud.

Exekuční návrh

Exekuci lze nařídit jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí. Takový oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.

V návrhu na provedení exekuce musí být označen exekutor, který má být pověřen provedením exekuce, s uvedením jeho sídla; je-li návrh podán k soudu, musí být v návrhu označen rovněž soud, kterému je návrh určen. Z návrhu musí být dále patrné, kdo ho činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsán a datován. Kromě toho musí návrh na nařízení exekuce obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo právnické osoby), přesné označení exekučního titulu (tedy obvykle listiny, na základě které exekuce probíhá), uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena, a údaj o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný vymáhanou povinnost splnil, popřípadě označení důkazů, kterých se oprávněný dovolává.

K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.

Neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, vyzve nejpozději do 15 dnů exekutor nebo soud, kterému byl doručen návrh na nařízení exekuce, oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Co vše může být exekučním titulem stanoví zákon. Exekučním titulem je

a) vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,
b) vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek,
c) vykonatelný rozhodčí nález,
d) notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis,
e) vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelný smír,
f) vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení,
g) jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon.

Způsob provádění exekuce

Exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení. Exekutor je povinen provádět exekuce v pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce. Exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce. Exekutor pak písemně oznámí soudu a těm, kterým se doručuje usnesení o nařízení exekuce, že upustil od provedení exekuce.

Exekutor sám posoudí, jakým způsobem bude nejvhodnější provést exekuci. Exekutor však může rovněž vyzvat oprávněného, aby navrhl, jakým způsobem má provést exekuci, a označil plátce mzdy povinného či plátce jiného pravidelného příjmu povinného, popřípadě fyzickou nebo právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku, a uvedl důvod této pohledávky; jde-li o pohledávku z účtu u peněžního ústavu, uvede oprávněný peněžní ústav a číslo účtu, z něhož má být pohledávka odepsána. Považuje-li to exekutor za účelné (a vhodné), může předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul, a k prohlášení o majetku povinného. Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Závěrem se ještě zmíníme o jednotlivých způsobech provedení exekuce, které jsou obdobné jako u výkonu rozhodnutí soudním vykonavatelem.

Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Nepostačuje-li jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně.

Exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést

a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů,
b) přikázáním pohledávky,
c) prodejem movitých věcí a nemovitostí,
d) prodejem podniku.

Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Takovou exekuci lze provést

a) vyklizením,
b) odebráním věci,
c) rozdělením společné věci,
d) provedením prací a výkonů.

Exekuce na nepeněžité plnění – jednotlivé způsoby

 

Odebrání věci
 
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vydal nebo dodal oprávněnému věc, postará se soud o výkon rozhodnutí tím, že dá odebrat věc se vším, co k ní patří, povinnému a odevzdá ji oprávněnému. Jestliže je k užívání odebírané věci třeba listiny (obvykle u automobilu – k řádnému užívání jsou nutné doklady od vozu), odebere se i tato listina povinnému a odevzdá se oprávněnému spolu s věcí, která byla povinnému odebrána.
 
Nařízení výkonu rozhodnutí doručí povinnému vykonavatel při odebrání věci. Soud vyrozumí oprávněného o době výkonu předem. Odebrání věci nebude provedeno, nebude-li mu přítomen oprávněný nebo jeho zástupce. Pokud to bude potřebné (zejména pokud o to někdo požádá), vykonavatel provádějící odebrání věci přibere k tomu vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce.
 
Vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí (a případně s tím související povaha odebírané věci), je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu a jiných místností povinného (kterými obvykle mohou být sídlo čí místo podnikání), jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde je podle důvodného předpokladu věc, kterou má povinný vydat nebo dodat oprávněnému. Nebude tak porušen zákon, pokud si za tím účelem zjedná do bytu povinného nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě si nechá uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít (samozřejmě pokud možno bez způsobené škody).
 
Má-li věc, kterou je třeba povinnému odebrat, u sebe někdo jiný, vyzve jej soud, aby ji oprávněnému vydal. Nebude-li věc vydána dobrovolně, použije se na návrh oprávněného přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky.
 
Může se stát, že odebrání věci nebude možné nebo bude možné jen s nepřiměřenou námahou. Nepodaří-li se tedy odebrat věc určenou v nařízení výkonu rozhodnutí a lze-li si věc stejného druhu a stejné jakosti opatřit jinak, vyzve soud oprávněného, aby si ji opatřil na náklad a nebezpečí povinného. Povinnému může soud také uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem.

 
Rozdělení společné věci

Problematické se může zdát, pokud výkon rozhodnutí směřuje proti věci, která je ve spoluvlastnictví dvou či více osob. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitost prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí, jak jsme popisovali v předchozích článcích. Pokud však byla věc ve spoluvlastnictví více osob, musí pak následovat jiné rozdělení výtěžku. Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných; výše pohledávek se pak stanoví očekávatelným způsobem – podle výše jejich podílů na společné věci. Nepodaří-li se však společnou movitou věc nebo nemovitost vůbec prodat, zastaví soud výkon rozhodnutí.
 
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitost rozdělena jinak než prodejem, určí soud při nařízení výkonu rozhodnutí, jak výkon bude proveden, tedy zjednodušeně řečeno případ od případu. Ukazuje-li se to potřebné, přibere se k provedení výkonu rozhodnutí vhodná osoba, podle možnosti zástupce orgánu obce.
 
Dělit se mohou i stavby nebo pozemky. Jestliže je to tedy třeba, zejména je-li nutno přesně stanovit, popřípadě vytyčit hranice pozemků, přibere soud k rozdělení znalce.

 
Provedení prací a výkonů
 
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby povinný podle něho provedl pro oprávněného nějakou práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný, povolí soud oprávněnému, aby si dal práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedl sám, a to na náklad povinného.
 
Oprávněný nebo ten, kým si oprávněný nechal práci provést, je při výkonu rozhodnutí oprávněn ke všemu, co je potřebné k provedení práce, o kterou jde (ovšem právě jen k tomu a k ničemu víc).
 
Povinnému může soud uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem. Výkon tohoto rozhodnutí provede se pak na návrh oprávněného některým ze způsobů určených k uspokojení peněžitých pohledávek (opět popsáno v předešlých článcích).
 
 
 
Uspokojením určitých povinností se může povinný dlouhodobě vyhýbat. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše 100 000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, ukládá mu soud na návrh oprávněného další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven. Takto uložené pokuty připadají státu. Zaplacením pokut se povinný ovšem nezprošťuje odpovědnosti za škodu, kterou takto může způsobit. Pak je možné ho žalovat na náhradu škody podle obecných ustanovení občanského práva.
 
Splnění povinnosti však může vzbudit více otázek než pouze uspokojení oprávněného. Bylo-li vykonávané rozhodnutí splněno, avšak povinný např. následně způsobil porušením uložené mu povinnosti změnu stavu, který toto rozhodnutí předpokládá, (předešlého stavu), soud oprávněnému povolí, aby se na náklady povinného postaral o obnovení stavu předpokládaného tímto rozhodnutím. Způsob obnovení předešlého stavu soud uvede v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na žádost oprávněného soud pověří vykonavatele provedením jednotlivých úkonů při výkonu rozhodnutí nebo učiní jiná vhodná opatření, aby oprávněnému dopomohl k obnovení předešlého stavu. Povinnému může soud opět uložit, aby potřebné náklady zaplatil oprávněnému předem.
 
Pamatujte, že k soudnímu výkonu rozhodnutí potřebujete nové rozhodnutí o výkonu rozhodnutí, že Vám tedy nestačí pouze ono původní rozhodnutí, které chcete vykonat.

 

 

Exekuce na nepeněžité plnění – obecně, vyklizení

 

Níže naznačenými způsoby se tak budou vykonávat veškerá rozhodnutí, která ukládají jinou povinnost než zaplacení peněžité částky. V této první části si povšimneme především výkonu rozhodnutí vyklizením. V tomto obecném úvodu ještě uveďme, že je možné žádat o výkon rozhodnutí na nepeněžité plnění a zároveň uplatňovat určitou peněžitou částku v rozhodnutí mu přiznanou. Navrhuje-li tak oprávněný výkon rozhodnutí též pro náklady, které mu byly rozhodnutím přiznány, jakož i pro náklady výkonu rozhodnutí, uvede v návrhu na výkon rozhodnutí, jakým způsobem má být jeho pohledávka na nákladech uspokojena.

 
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, u nichž není třeba zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení výkon rozhodnutí provede. Soud vyrozumí povinného nejméně pět dnů předem, kdy bude vyklizení provedeno. Vyrozumí o tom rovněž oprávněného a příslušný orgán obce.
 
Samotný výkon rozhodnutí probíhá poměrně očekávatelným způsobem. Soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu
 
a) byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu,
 
b) byli vykázáni povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě práva povinného.
 
Věci odstraněné z vyklizovaného objektu se odevzdají povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Dochází k situacím, kdy vyklizení není oprávněná osoba z nejrůznějších důvodů přítomna. Není-li tak přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je-li převzetí věcí odmítnuto, sepíší se věci a dají se na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému vhodnému schovatel. Jen v případě, kdy není možné věci dát do úschovy, výkon rozhodnutí nelze provést. To bude jistě spíše krajní případ. Jinak platí, že soud vyrozumí povinného o tom, komu jeho věci byly dány do úschovy.
 
Věci však nemohou zůstat v úschově neomezenou dobu. Předpokládá se, že pokud v určité době povinný o tyto své věci neprojeví zájem, nemá smysl je dlouhodobě skladovat. Nevyzvedl-li si tak povinný věci u obce nebo schovatele do šesti měsíců ode dne, kdy byly uschovány, budou prodány na návrh obce (popř. jiného schovatele) podle ustanovení o prodeji movitých věcí. Výtěžek prodeje vyplatí soud povinnému po srážce nákladů úschovy a nákladů prodeje. Jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle řízení o úschově. Lhůta zde počíná běžet ode dne, kdy povinný odmítl zbytek výtěžku převzít nebo kdy se zbytek výtěžku soudu vrátil jako nedoručitelný. Věci, které se nepodaří prodat, soud nabídne obci nebo schovateli na úhradu nákladů úschovy za dvě třetiny odhadní ceny; odmítnou-li věci převzít, připadají státu. Náklady úschovy, které nebudou uhrazeny z výtěžku prodeje ani převzatými věcmi, je povinen nahradit obci (schovateli) povinný. O této povinnosti soud rozhodne na návrh obce (schovatele).
 
Některá rozhodnutí jsou podmíněna tím, že povinného nelze vystěhovat (prostor vyklidit) aniž by mu byla poskytnuta příslušná náhrada (ta je specifikována zákonem nebo v rozhodnutí). Ukládá-li tedy rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede.
 
Důležité je, že zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný, a to listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem. Nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při zjišťování, zda bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě zda bylo pro povinného zajištěno přístřeší, soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
 
Lhůta pro obeslání povinného, oprávněného i orgánu obce je stejná jako u vyklizení bez náhrady. Výkon rozhodnutí se provede rovněž způsobem uvedeným výše s tím, že odstraněné věci se přestěhují do určené bytové náhrady (do přístřeší). Zjistí-li soud po nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě až při jeho provedení, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, výkon rozhodnutí zastaví.
 
Po přestěhování vykonavatel provádějící vyklizení předá určenou bytovou náhradu povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti; odmítnou-li bytovou náhradu převzít, uloží klíče u soudu nebo orgánu obce a povinného o tom vyrozumí. Nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do šesti měsíců od uložení užívat, práva povinného k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají.
 
I v případě, kdy je poskytnuta přiměřená bytová náhrada nebo přístřeší, může být někdy obtížné tam věci povinného přestěhovat. Není-li tedy možné věci nebo některé z nich přestěhovat do určené bytové náhrady (do přístřeší), postupuje se obdobně jako u vyklizení bez bytové náhrady.

 

 

 

 

 

 

Platební rozkaz

 

Platební rozkaz je formou rozhodnutí u tzv. zkráceného řízení. Jedná se o zvláštní druh řízení, které je charakteristické právě tím, že v jiném než zkráceném řízení platební rozkaz nelze vydat.
 
Základním předpokladem pro úspěšné vydání platebního rozkazu je především existence nepochybných nároků. Takto může být oprávněnému vyhověno i v případě nemalých peněžních částek, důležitá je ale již zmíněná nepochybnost a zřejmost.
 
Zkrácené řízení s sebou přináší řadu odlišností od řízení klasického. Především nedochází vůbec k jednání či dokazování. Vydání platebního rozkazu je ovšem čistě na úvaze soudu. Pokud soud platební rozkaz nevydá, jednání nařídí.
 
Předpokladem pro zahájení řízení je žaloba. Tou se uplatňuje příslušný peněžitý nárok (zákon nestanoví maximální výši uplatňovaného nároku). Soud může platební rozkaz vydat i bez výslovné žádosti žalobce. Stejně tak může a nemusí žalobu projednat ve zkráceném řízení (viz výše). V platebním rozkazu soud žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Soud ovšem nemůže uložit zaplacení částky vyšší, než jaká je uplatňována v žalobě.
 
Doručení platebního rozkazu musí být výhradně do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je v tomto případě vyloučeno.
 
Zákon stanoví případy, kdy platební rozkaz nelze vydat:
* jde-li o věc, ve které má jednat a rozhodovat senát; to však neplatí, jde-li o uplatnění nároku zaměstnance na pracovní odměnu vůči zaměstnavateli;
* není-li znám pobyt žalovaného;
* má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny.

 
Jak jsme již zmínili výše, obsahem platebního rozkazu je povinnost uložená žalovanému, která spočívá v zaplacení peněžité pohledávky a nákladů řízení. Nicméně žalovanému je dána možnost podání tzv. odporu. Ten má tu vlastnost, že jeho podáním se platební rozkaz ruší a dochází k nařízení jednání. Zákon sice stanoví, že odpor má být odůvodněn, nicméně i neodůvodněný odpor je způsobilý platební rozkaz zrušit. Pokud bude odpor podán pozdě, soud jej odmítne. Stejně tak jej soud odmítne, pokud byl podán někým, kdo k jeho podání není oprávněn.

 
Novým institutem je nyní elektronický platební rozkaz, který může vydat soud na návrh žalobce, jestliže je návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném zaručeným elektronickým podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000,- Kč.

 
Směnečný (šekový) platební rozkaz

 
Podstata směnečného (šekového) platebního rozkazu je obdobná jako u klasického platebního rozkazu s tím rozdílem, že žalobce musí předložit směnku či šek. Tyto se je nutno předložit v originále, aby nevyvstaly pochybnosti o jejich pravosti. Rozdíl je také v tom, že soud rozhodne o vydání tohoto platebního rozkazu pouze na návrh žalobce. Žalovanému je zde uloženo, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v této lhůtě podal námitky. V nich musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
 
Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. K odmítnutí námitek dojde tehdy, pokud byly podány pozdě či osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Pokud jsou námitky podány včas, pak nařídí soud k jejich projednání jednání.

Srážky ze mzdy a jiných příjmů

 Nejprve nás samozřejmě napadne, zda je možno srážky nařídit i z jiných příjmů než ze mzdy. Odpověď zní, že ano. Rozsah takových příjmů zákon přesně a poměrně široce vymezuje. Ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy se použijí i na výkon rozhodnutí srážkami z platu, z odměny z dohody o pracovní činnosti, z odměny za pracovní nebo služební pohotovost, z odměny členů zastupitelstva územních samosprávných celků a z dávek státní sociální podpory, které nejsou vyplaceny jednorázově.

Srážky se dále provádějí z příjmů, které povinnému nahrazují odměnu za práci nebo jsou poskytovány vedle ní, jimiž jsou náhrada mzdy nebo platu, nemocenské, ošetřovné nebo podpora při ošetřování člena rodiny, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství, peněžitá pomoc v mateřství, důchody, s výjimkou jejich zvýšení pro bezmocnost, stipendia, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci, odstupné, popřípadě obdobná plnění poskytnutá v souvislosti se skončením zaměstnání, peněžitá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy poskytnutá v souvislosti se zaměstnáním, úrazový příplatek, úrazové vyrovnání a úrazová renta.

Rovněž pobírá-li povinný mzdu od několika plátců mzdy, vztahuje se nařízení výkonu rozhodnutí na všechny jeho mzdy.

Často řešeným problémem je rovněž, odkdy musí plátce mzdu srážet. Srážky ze mzdy je každý plátce mzdy povinen provádět ode dne, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí. Využívá se tak předpokladu, že plátce řádně převezme nařízení a nebude se mu nijak vyhýbat. S tím souvisí i fakt, že soud doručí nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a plátci mzdy. Povinnému a plátci mzdy je doručí do vlastních rukou. Rovněž zákon pamatuje na situaci, kdy plátce nesplní svoji povinnost řádně a včas. Jestliže plátce mzdy neprovede ze mzdy povinného srážky řádně a včas, provede-li je v menším než stanoveném rozsahu nebo nevyplatí-li srážky oprávněnému bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci nebo kdy dospěly další měsíční částky mzdy, může oprávněný uplatnit proti plátci mzdy u soudu právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy.

Výpočet sražené mzdy
Srážky se provádějí z čisté mzdy, která se vypočte tak, že se od mzdy odečte záloha na daň z příjmů fyzických osob srážená z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění (tzv. srážené částky). Srážené částky se vypočtou podle podmínek a sazeb platných pro povinného v měsíci, za který se čistá mzda zjišťuje. Do čisté mzdy se započítávají i čisté odměny za vedlejší činnost, kterou zaměstnanec vykonává u toho, u koho je v pracovním poměru. Nezapočítávají se však do ní částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách.
 
Povinnému však nesmí být sražena z měsíční mzdy základní částka. Výpočet této částky je poměrně složitý a závislý na několika faktorech. Je odvozena od životního minima jednotlivce a od normativních nákladů na bydlení.
 
Z čisté mzdy, která zbývá po odečtení základní částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádřenou v celých korunách, lze srazit k vydobytí pohledávky oprávněného jen jednu třetinu. Pro přednostní pohledávky uvedené dále se srážejí dvě třetiny. Přednostní pohledávky se uspokojují nejprve z druhé třetiny a teprve, nestačí-li tato třetina k jejich úhradě, uspokojují se spolu s ostatními pohledávkami z první třetiny.
 
Přednostními pohledávkami jsou
a) pohledávky výživného,
b) pohledávky náhrady škody způsobené poškozenému ublížením na zdraví,
c) pohledávky náhrady škody způsobené úmyslnými trestnými činy,
d) pohledávky daní a poplatků,
e) pohledávky náhrady přeplatků na dávkách nemocenského pojištění, důchodového pojištění a důchodového zabezpečení,
f) pohledávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pohledávky pojistného na veřejné zdravotní pojištění,
g) pohledávky náhrady za příspěvek na výživu dítěte a příspěvek na úhradu potřeb dítěte svěřeného do pěstounské péče,
h) pohledávky náhrady přeplatků na podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci,
i) pohledávky náhrady přeplatků na dávkách státní sociální podpory.
 
Zákon dále stanoví zvláštní podmínky např. pro situace, kdy se povinný s oprávněným dohodnou na nižších srážkách ze mzdy, nebo v situaci, kdy plátce vyplácí povinnému mzdu zálohově, situaci, kdy dojde ke změně plátce mzdy, nebo povinný pobírá mzdu od více zaměstnavatelů atd. Těmito situacemi se zabývat nebudeme.
 
Pravidla pro samotnou výplatu sražené mzdy jsou jednoduchá. Tuto částku vyplatí plátce mzdy přímo oprávněnému. Má-li však být z provedených srážek uspokojeno několik pohledávek, může plátce mzdy zaslat sraženou částku soudu, který ji rozvrhne mezi oprávněné a sám provede výplatu. Plátce mzdy je povinen zaslat sraženou částku soudu, jestliže mu to na žádost některého z oprávněných nařídí soud. Sraženou částku je plátce mzdy povinen oprávněnému vyplatit, i když sám má vůči němu peněžitou pohledávku, kterou by si jinak mohl započíst.

 

K některým aspektům výkonu rozhodnutí

 Hned v úvodu bychom si měli ujasnit, na která rozhodnutí se může výkon rozhodnutí vztahovat.

Zákon poměrně přesně vyjmenovává výkon těchto:
 
a) vykonatelných rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek;
b) vykonatelných rozhodnutí soudů ve správním soudnictví;
c) vykonatelných rozhodnutí rozhodčích komisí a smírů jimi schválených;
d) vykonatelných rozhodnutí státních notářství a dohod jimi schválených;
e) notářských a exekutorských zápisů se svolením k vykonatelnosti sepsaných podle zvláštních zákonů;
f) vykonatelných rozhodnutí orgánů veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelných smírů;
g) vykonatelných rozhodnutí a výkazů nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení;
h) rozhodnutí orgánů Evropských společenství;
i) jiných vykonatelných rozhodnutí, schválených smírů a listin, jejichž soudní výkon připouští zákon.
 
Nyní si povšimneme, jak vlastně samotný výkon probíhá. Jednotlivé úkony při provádění výkonu rozhodnutí může činit zaměstnanec soudu (vykonavatel), pokud je pověřen soudcem (předsedou senátu nebo tak stanoví zvláštní předpis). Při své činnosti se rovněž řídí pokyny předsedy senátu. Nemůže tedy o své vůli například upustit od výkonu rozhodnutí nebo ho provádět libovolným způsobem. Upustit od dalšího provádění výkonu rozhodnutí bez příkazu předsedy senátu může vykonavatel jen tehdy, když s tím souhlasí oprávněný anebo splní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá rozhodnutí.  
 
Mohou se vyskytnout i okolnosti, pro které dochází k odložení výkonu rozhodnutí. Na návrh může soud odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. I bez návrhu povinného pak může soud odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Takový předpoklad musí být důvodný. Samotných důvodů, proč podle zákona pak musí být zastaven výkon rozhodnutí, je několik. Jedná se o situace, kdy
 
a) byl výkon rozhodnutí nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným;
b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným;
c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení (tedy jakási forma zpětvzetí);
d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho vyloučeny (viz dále);
e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů;
f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (například otázky majetku v SJM);
g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku;
h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 
 
Z věcí, které jsou ve vlastnictví (a vztahuje se i na věci které jsou ve spoluvlastnictví) povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, na které se vztahuje zákonný zákaz podle zvláštních předpisů, dále na věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. To se týká zejména běžných oděvních součástí, obvyklého vybavení domácnosti, snubního prstenu a jiných předmětů podobné povahy, výkonem rozhodnutí nemohou být dále postiženy zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě a hotové peníze do částky 1000 Kč.  
 
Je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti (což by bylo bráno jako překážka ve výkonu povolání a práva na práci obecně); to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna. 
 
Nyní si ještě připomeňme možné způsoby výkonu rozhodnutí, na které se konkrétně podíváme příště. Z povahy věci ještě budeme muset odlišit výkon rozhodnutí na peněžité plnění a výkon rozhodnutí, které neukládá zaplacení nějaké peněžité částky. Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. Výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů. Výkon rozhodnutí prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv.
 

Obecně k výkonu rozhodnutí (exekuci)

 
Nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými zákoně, žádný jiný způsob, byť by ho navrhoval oprávněný nebo povinný a byť by se jevil sebevhodněji není dle občanského soudního řádu možný. Existuje několik způsobů výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem.
 
Výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů. 
Zvláštní povahu má potom výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Tento lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv. 
 
Před výkonem rozhodnutí je možné, že soud přistoupí k některým krokům, které se v praxi mohou zdát nadbytečné. Požádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a považuje-li to předseda senátu za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá rozhodnutí. 
 
Jde-li pak o vymáhání výživného pro nezletilé dítě, poskytne soud na žádost účastníka pomoc při zjišťování bydliště toho, komu z rozhodnutí vyplývá povinnost. Soud přitom postupuje v součinnosti s jinými státními orgány, zejména s matrikou.  
 
Na žádost účastníka, kterému rozhodnutí přiznává právo na zaplacení peněžité částky, dotáže se soud toho, komu je zaplacení peněžité částky uloženo, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u které banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva má své účty a jaká jsou čísla těchto účtů. Smysl je jednoznačný – zjištění jaký způsob exekuce bude nejvhodnější, případně jakási poslední možnost dobrovolné spolupráce. Dotázaný je povinen odpovědět soudu do jednoho týdne od doručení dotazu. Nesplní-li tuto povinnost nebo uvede-li v odpovědi nepravdivé nebo neúplné údaje, může mu soud uložit pořádkovou pokutu. Obdobně je možné, aby ten kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, navrhl soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku.  
 
Soud návrhu na prohlášení o majetku vyhoví jen tehdy, připojí-li oprávněný k návrhu listiny osvědčující, že jeho pohledávka nebyla nebo nemohla být ani s pomocí soudu uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu, a stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, nebo jinou listinu potřebnou k nařízení výkonu rozhodnutí; stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Návrhu na prohlášení majetku nelze však vyhovět, probíhá-li insolvenční řízení, v němž se řeší úpadek nebo hrozící úpadek povinného a po dobu trvání účinků moratoria na majetek povinného, nebo byla-li u povinného zavedena nucená správa podle zvláštního zákona. Prohlášení o majetku má poměrně precizně zákonem formulované předpoklady, takže se mu zde dále nebudeme věnovat. 
 
Výkon rozhodnutí lze nařídit jak jsem si již řekli jen na návrh oprávněného. To je nutné si uvědomit i s dalšími důsledky. Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení. Navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného. V návrhu na výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky uvede oprávněný, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden. Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, označí v návrhu toho, vůči komu má povinný nárok na mzdu (tedy o plátce mzdy povinného). Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, označí v návrhu peněžní ústav a číslo účtu, z něhož má být pohledávka odepsána (to samozřejmě jen v případě kdy je mu to známo); označí-li oprávněný více účtů povinného u téhož peněžního ústavu, uvede také pořadí, v jakém z nich má být pohledávka odepsána. Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, označí v návrhu osobu, vůči které má povinný pohledávku a uvede důvod pohledávky. 
 
Existují i formální požadavky návrhu na výkon rozhodnutí. K takovému návrhu je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. 
 
Výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Neobsahuje-li pak rozhodnutí soudu určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené rozhodnutím je třeba splnit do tří dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Může se stát, že soud ukládá povinnost více osobám. Má-li tak podle rozhodnutí splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li rozhodnutí jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem. 
 
Závěrem ještě upozorněme, že na majetek ve společném jmění manželů bude probíhat exekuce s poněkud odlišnými pravidly. Výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
 
Zbyněk Bouda, autor je studentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Exekuce nebo soudní výkon rozhodnutí?

 

Často se lze setkat s tím, že občané neví, že paralelně vedle sebe existují dvě možnosti vymáhání jejich pohledávek a to jak exekuce tak soudní výkon rozhodnutí. Oba instituty slouží věřitelům k vymáhání svých pohledávek za dlužníky, nicméně jejich průběh je trochu odlišný.

Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma typy je především skutečnost, že zatímco u exekuce ponecháte způsob jejího provedení na exekutorovi – tedy exekutor sám v daném případě rozhoduje o tom, zda nařídí srážky ze mzdy, prodej movitých či nemovitých věcí a podobně, v případě soudního výkonu rozhodnutí musí věřitel podat soudu návrh na výkon rozhodnutí konkrétním věřitelem vybraným způsobem. Tedy u výkonu rozhodnutí věřitel sám zvažuje nejvhodnější řešení, hledá majetek či zaměstnavatele dlužníka a je tedy on sám tím, kdo se aktivně podílí na vymáhání své pohledávky. Naopak v případě exekuce veškerá hledání a rozhodování ponechává věřitel čistě na exekutorovi.

 
Exekuci, provádí soudní exekutor, který má sám zájem na tom, aby exekuce dopadla úspěšně, neboť svou odměnu a náklady musí po dlužníkovi vymoci stejně jako pohledávku věřitele. Naproti tomu soudní vykonavatel jako zaměstnanec konkrétního soudu nemusí být na dané věci tak moc zainteresován.

 
I když je tedy na první pohled celkem zřejmá výhodnost vymáhání pohledávky prostřednictvím exekutora, stále ještě mnoho věřitelů raději volí cestu soudního výkonu rozhodnutí. Hlavním důvodem jsou peníze. Za podání návrhu na výkon rozhodnutí zaplatí navrhovatel tzn. věřitel soudní poplatek ve výši 2 % z vymáhané částky. Naproti tomu někteří exekutoři požadují po věřiteli zaplacení zálohy na odměnu za provedení exekuce, která může činit až 30 % z jejich celkové odměny a tato částka pak může převýšit uvedený soudní poplatek za výkon rozhodnutí.

 
Je však zapotřebí upozornit, že ne všichni exekutoři tuto zálohu požadují a pokud ano, ne vždy činí oněch 30 %.

 
Dalším rozdílem mezi oběma způsoby je také výkon prodejem movitých věcí. V případě soudního výkonu rozhodnutí totiž soudní vykonavatel, který přijde do bytu povinného, tyto jeho movité věci pouze sepíše a označí nálepkami. Naproti tomu exekutor je povinen tyto věci, které sepsal, rovněž zajistit, což dost často znamená jejich fyzický odvoz do nějakého skladu exekutora; záleží však na povaze a charakteru těchto věcí.

 
Tedy, každá z uvedených možností tak má své výhody a nevýhody a vždy bude záležet na konkrétním případu a konkrétním dlužníku a rovněž na zkušenostech věřitele s tím kterým způsobem.