Archiv pro rubriku: Obchodní právo

Platební rozkaz

 

Platební rozkaz je formou rozhodnutí u tzv. zkráceného řízení. Jedná se o zvláštní druh řízení, které je charakteristické právě tím, že v jiném než zkráceném řízení platební rozkaz nelze vydat.
 
Základním předpokladem pro úspěšné vydání platebního rozkazu je především existence nepochybných nároků. Takto může být oprávněnému vyhověno i v případě nemalých peněžních částek, důležitá je ale již zmíněná nepochybnost a zřejmost.
 
Zkrácené řízení s sebou přináší řadu odlišností od řízení klasického. Především nedochází vůbec k jednání či dokazování. Vydání platebního rozkazu je ovšem čistě na úvaze soudu. Pokud soud platební rozkaz nevydá, jednání nařídí.
 
Předpokladem pro zahájení řízení je žaloba. Tou se uplatňuje příslušný peněžitý nárok (zákon nestanoví maximální výši uplatňovaného nároku). Soud může platební rozkaz vydat i bez výslovné žádosti žalobce. Stejně tak může a nemusí žalobu projednat ve zkráceném řízení (viz výše). V platebním rozkazu soud žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Soud ovšem nemůže uložit zaplacení částky vyšší, než jaká je uplatňována v žalobě.
 
Doručení platebního rozkazu musí být výhradně do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je v tomto případě vyloučeno.
 
Zákon stanoví případy, kdy platební rozkaz nelze vydat:
* jde-li o věc, ve které má jednat a rozhodovat senát; to však neplatí, jde-li o uplatnění nároku zaměstnance na pracovní odměnu vůči zaměstnavateli;
* není-li znám pobyt žalovaného;
* má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny.

 
Jak jsme již zmínili výše, obsahem platebního rozkazu je povinnost uložená žalovanému, která spočívá v zaplacení peněžité pohledávky a nákladů řízení. Nicméně žalovanému je dána možnost podání tzv. odporu. Ten má tu vlastnost, že jeho podáním se platební rozkaz ruší a dochází k nařízení jednání. Zákon sice stanoví, že odpor má být odůvodněn, nicméně i neodůvodněný odpor je způsobilý platební rozkaz zrušit. Pokud bude odpor podán pozdě, soud jej odmítne. Stejně tak jej soud odmítne, pokud byl podán někým, kdo k jeho podání není oprávněn.

 
Novým institutem je nyní elektronický platební rozkaz, který může vydat soud na návrh žalobce, jestliže je návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném zaručeným elektronickým podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000,- Kč.

 
Směnečný (šekový) platební rozkaz

 
Podstata směnečného (šekového) platebního rozkazu je obdobná jako u klasického platebního rozkazu s tím rozdílem, že žalobce musí předložit směnku či šek. Tyto se je nutno předložit v originále, aby nevyvstaly pochybnosti o jejich pravosti. Rozdíl je také v tom, že soud rozhodne o vydání tohoto platebního rozkazu pouze na návrh žalobce. Žalovanému je zde uloženo, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v této lhůtě podal námitky. V nich musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
 
Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. K odmítnutí námitek dojde tehdy, pokud byly podány pozdě či osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Pokud jsou námitky podány včas, pak nařídí soud k jejich projednání jednání.

Povaha rozhodčích nálezů

V dnešním složitém, globalizovaném světě se snažíme najít vždy postupy rychlé, nenáročné a v neposlední řadě levné. Tyto možnosti nám však mnohdy nemohou zajistit standardizované postupy. Jejich problémem je právě jejich standardizace a s tím spojená nemožnost odlišit jemné, avšak často rozhodující nuance jednotlivých případů. Toto tvrzení bude platit pro obchodní vztahy dvojnásob. Autonomie vůle stran je pak klíčovým způsobem pro odlišení těchto nuancí při tvorbě obchodních smluv, včetně všech souvisejících ujednání. Ve všech fázích kontraktačního procesu se tak do větší či menší míry uplatňuje. Z výše naznačených důvodů má své místo i při úvahách o řešení případných sporů vzniklých ze smlouvy. Tyto úvahy dostávají obvykle podobu konkrétních smluvních doložek o řešení sporů. Může se jednat o volbu práva rozhodného pro konkrétní závazkový vztah nebo jeho část1, volbu sudiště2, nebo např. volbu alternativního řešení sporů, tzn. odejmutí možnosti (a povinnosti) řešení sporů z pravomoci obecných soudů. Na tomto místě pomineme alternativní způsoby řešení sporů, kterým chybí ten typ formalizace, zajišťovaný účinky právní regulace státu („zahájení, průběh ani ukončení řízení nemají žádné hmotněprávní a procesněprávní účinky, osoby třetí působící v tomto řízení nemají žádné donucovací a rozhodovací pravomoci, úspěšným výsledkem není vydání exekučního titulu – jedná se tedy jednací nikoli rozsuzovací bázi“3) – tedy alternativní metody typu mediace, konciliace, expertizy, mini-trial, či smíšené formy typu med-arb nebo medaloa.

Vůle stran při vyloučení pravomoci obecných soudů ve prospěch rozhodců je však omezena kogentními ustanoveními právních řádů. Typické podmínky pro možnost této derogace uvádí i § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů („dále jen ZRŘ“). Musí se jednat o majetkové spory (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze 10 Cmo 414/95 z 15. listopadu 19954), k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu a o předmětu sporu bylo možno platně uzavřít smír podle § 99 OSŘ. Z rozsahu sporů, které mohou být předloženy k rozhodování rozhodci je nutno vyloučit ještě spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání.
 
Nyní se již nebudeme věnovat srovnání rozhodčího řízení a řízení soudního5. Zaměříme se na zdůraznění shod a rozdílů výstupu těchto řízení – tedy typicky rozhodčího nálezu a soudního rozhodnutí.
 
Ačkoliv ZRŘ nepodává definici rozhodčího nálezu, můžeme vycházet ze zákonem uvedených náležitostí. Pro ucelenou definici se jako klasická uvádí definice V. Sedláčka6, ze které je asi nejdůležitější poznámka, že rozhodčí nález má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Důležitější bude však vymezení konkrétních rozdílů vůči soudnímu rozhodnutí, které si uvědomíme při aplikaci.
 
Nejprve dejme prostor formálním náležitostem. Definice rozhodnutí v širším smyslu nám dává možnost alternativního rozhodnutí, kterým je usnesení. Zde nalezneme spíše shody než rozdíly mezi oběma typy řízení. Jedná se o typ rozhodnutí, vydávaného typicky o procesních otázkách. Rozdíl nalezneme snad jen v konstrukci příslušného ustanovení, kdy usnesení jako soudní rozhodnutí se vydává, nestanoví-li zákon jinak, dále zákon doplňuje demonstrativní výčet7, zatímco pro rozhodčí řízení je vydáváno v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Tato formulace je poněkud odlišná.
 
Obdobná je i formulace pro formu rozhodnutí. Rozhodčí nález musí být podle § 25 ZRŘ usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně (zde má však ústní vyhlášení nálezu obdobné účinky jako ústní vyhlášení rozsudku soudu podle 156 odst. 3, navíc však není-li stanoveno jinak, jsou takto vyhlášeným rozhodčím nálezem vázány i strany.8 Rozhodce má rovněž možnost vydat nález celkový, mezitímní nebo částečný.
 
Zajímavá je i otázka odůvodnění rozhodnutí. ZRŘ stanoví, že odůvodnění je třeba, pokud se starny nedohodly na tom, že nález bude vydán bez odůvodnění (zde se předpokládá vedle materiálního hodnocení předmětu sporu i zmínka např. o stanovení pravomoci rozhodce). Nároky na odůvodnění soudního rozhodnutí jsou o něco vyšší.9 To ostatně plyne i z faktu, že u rozhodčího nálezu není při dohodě stran vyžadováno odůvodnění vůbec. Samozřejmě základem pro odůvodnění jakéhokoli rozhodnutí je hodnocení skutkového stavu a postupů, které vedly k danému rozhodnutí. Jeho smyslem je poskytnout přehled průběhu řízení pro případnou odvolací instanci.
 
Právě posledně jmenovaný důvod je opět základem dalšího rozdílu obou typů rozhodnutí. Zatímco soustava obecných soudů je založena na dvojinstančnosti řízení, tak pro rozhodčí řízení platí typicky zásada jednoinstančnosti. Tato zásada je modifikována § 27 ZRŘ. Ten dává stranám možnost odvolání, v případě že si tak v rozhodčí smlouvě dohodnou. Z hlediska srovnání s odvoláním v soudním řízení je zajímavá formulace zmíněného ustanovení ZRŘ. Podle něho může být rozhodčí nález přezkoumán jinými rozhodci k žádosti jedné nebo obou stran. Otázkou tak je, zda zákonodárce touto větou připouští možnost stranám dohodnout si takové situace, kdy je odvolání přípustné pouze po dohodě stran. Tato otázka je spíše k zamyšlení, protože si lze jen stěží představit situaci, kdy by se podobné smluvní ustanovení ve smlouvě objevilo.
 
Z formálního hlediska je nutné ještě zmínit požadavky na náležitosti exekučního titulu. Má-li totiž rozhodčí nález sloužit jako exekuční titul, pak musí tyto náležitosti (zejména lez uvést pro vykonávací řízení § 261a OSŘ) splňovat.10 Pokud by totiž nebylo možno rozhodčí nález vykonat jen pro formální nedostatky, pak by asi rozhodčí řízení ztratilo veškeré své předpoklady být důstojnou alternativou soudního řízení.
 
Odhlédneme-li od čistě formálních požadavků, pak se ještě musíme zastavit u určitých postupů během řízení. Samozřejmě existuje úplně jiný postup pro stanovení osob, které budou spor rozhodovat (toto je otázka poměrně široká, ale i jednoduchá při posouzení způsobu vzniku a charakteru rozhodčí smlouvy a plánu práce, věcně, funkčně a místně příslušného obecného soudu). Zajímavější je spíše možnost postupu rozhodování. Zatímco obecné soudy postupují podle platného právního řádu (ideální možností je postup podle vlastního práva, alternativou pak postup podle cizího právního řádu).11 U rozhodčího řízení je situace zcela jiná. Rozhodčí nález totiž může být vydán podle českého práva i na základě rozhodování ex aequo et bono, v případě, že je k tomu strany výslovně pověřily.12 Ještě širší možnost je naznačena například ve vzorovém zákoně vypracovaném komisí UNCITRAL, který dává možnost rozhodovat vedle zásad spravedlnosti i jako amiable compositeur („The arbitral tribunal shall decide ex aequo et bono or as amiable compositeur only if the parties have expressly authorized it to do so.“)13. Existují tak tři typy států – ty, ve kterých rozhodci mohou rozhodovat podle zásad spravedlnosti (vedle ČR je to např. Švýcarsko, Itálie), ty, které znají jen rozhodování typu amiable compositeur (typicky Francie) a ty, které převzaly vzorový zákon UNCITRAL a umožňují obě možnosti vedle sebe.
 
Zajímavá je i otázka vázanosti rozhodnutí návrhem žalobce. Zatímco obecný soud je při svém rozhodování vázán návrhem účastníku s malou modifikací, kterou mu poskytuje § 153 odst.2 OSŘ, pak u rozhodčího řízení tomu je poněkud jinak, samozřejmě poněkud „volněji“.14
 
Ačkoli výše naznačené rozdíly dávají tušit, že nelze přistupovat k oběma typům rozhodnutí zcela rovnocenně a stejně, musíme ještě jednou zdůraznit jednoduchou, ale pravdivou tezi, že v účincích jsou v zásadě rovnocenné.
 
 
 
1 čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Římská úmluva“)
2 typicky např. podle čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen „nařízení Brusel I“), ve vnitrostátních sporech např. viz § 87 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“) ap.
3 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 13. (stylisticky upraveno)
4„Majetkovým právem je třeba rozumět jak právo na majetkové plnění , tj. plnění ocenitelné v penězích, tak I určovací návrh, který se vztahuje na určení existence či neexistence takového práva. Majetkem, resp. majetkovým právem, je nutno rozumět I obchodní podíl společníka ve společnosti s ručením omezeným“.  
5 k tomu viz např. Stavinohová J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, str. 621n.
6 Sedláček, V. Rozhodčí řízení v československém zahraničním obchodě. Praha, 1982, s. 74
7 viz § 167 odst. 1 OSŘ
8 tomu napovídá i konstrukce ustanovení §25 odst. 1 ZRŘ, kde se hovoří o tom, že nález musí být „vyhotoven písemně“, což znamená např. i následně, jak uvádí např. i Rozehnalová (viz op. cit. sub 3, str. 163)
9 srov. § 157 odst. 2 OSŘ
10 výčet formálních i materiálních náležitostí např. viz Stavinohová J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, str. 495-498
11 zde nelze chápat čl. 3 Římské úmluvy jako odkaz na normy nestátního práva, tedy např. na lex mercatoria ap. (k tomu viz Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 65
12 viz § 25 odst. 3 ZRŘ
13 citováno z http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/arbitration/ml-arb/MLARB-only-rev06-e.pdf
14Zajímavé jsou zejména nálezy rozhodčího soudu Rsp 19/95-I: „Rozhodce je vázán návrhem žalobce, nemůže se vyjadřovat k oprávněnosti změny navržené žalobcem. Rozhodce může pouze nepřipustit změnu návrhu, jestliže výsledky dosavadního šetření nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu“. Rsp 19/95-II: „Rozhodce nemůže přiznat něco jiného, než strana žalující požadovala v žalobním petitu, popř. přiznat žalující straně plnění z jiného skutkového základu, než který je předmětem řízení“. Rsp 19/95-III: „Rozhodce je oprávněn posoudit věc po právní stránce jinak, než jak to učinila žalující strana“. citováno z http://www.rozhodcisoud.net/arb_praxe_1.php

 

Základní povinnosti podnikatele vůči správním orgánům

 

1. Ve vztahu k živnostenskému úřadu:

a) Ohlášení živnosti ve kterém fyzická osoba uvede –

a) jméno a příjmení, popřípadě obchodní firmu, státní občanství, bydliště, (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo) rodné číslo, bylo-li přiděleno, jinak datum narození a prohlásí, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti, zda u ní trvá jiná překážka týkající se provozování živnosti, nebo zda mu bylo v posledních 3 letech zrušeno živnostenské oprávnění, 

b) provozuje-li živnost prostřednictvím odpovědného zástupce, uvede údaje uvedené pod písmenem a) týkající se jeho osoby, 

c) zahraniční fyzická osoba bydliště mimo území České republiky, místo pobytu v České republice (pokud byl povolen), umístění organizační složky podniku v České republice (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo) a údaje uvedené pod písmenem a) týkající se vedoucího organizační složky podniku. Je-li odpovědným zástupcem nebo vedoucím organizační složky podniku osoba s bydlištěm mimo území České republiky, uvede též místo jejího pobytu v České republice, pokud mu byl pobyt povolen, 

d) místo podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo), 

e) předmět podnikání s přesným vymezením podle živnostenského zákona, 

f) identifikační číslo, bylo-li přiděleno, 

g) provozovnu nebo provozovny, ve kterých bude provozování živnosti zahájeno bezprostředně po vzniku živnostenského oprávnění, 

h) datum zahájení provozování živnosti, pokud datum zahájení není shodné se vznikem živnostenského oprávnění, 

i) datum ukončení provozování živnosti, pokud zamýšlí provozovat živnost na dobu určitou; osoba, na kterou se vztahuje povinnost mít povolený pobyt podle (jak vyplývá z § 5 odst. 5 živnostenského zákona), může ohlásit provozování živnosti nejdéle na dobu povoleného pobytu, 

j) údaj o tom, že hodlá živnost provozovat průmyslovým způsobem.

 

b) Oznámení o zahájení/ukončení provozování živnosti v provozovně

Podnikatel je povinen zahájení a ukončení provozování živnosti v provozovně písemně oznámit příslušnému živnostenskému úřadu nejméně 3 dny předem. Podnikatel je povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních předpisů, byla řádně označena a aby pro každou provozovnu byla ustanovena osoba odpovědná za činnost provozovny.

V oznámení podnikatel uvede

a) obchodní firmu nebo název nebo jméno a příjmení,

b) identifikační číslo,

c) sídlo nebo trvalý pobyt, popřípadě místo podnikání; zahraniční osoba adresu pobytu na území České republiky, byl-li jí pobyt povolen, a umístění organizační složky podniku na území České republiky, pokud ji zřizuje,

d) adresu provozovny podléhající kolaudačnímu řízení a předmět podnikání v této provozovně,

e) druh provozovny nepodléhající kolaudačnímu řízení, její umístění a předmět podnikání v provozovně,

f) datum zahájení (ukončení) provozování živnosti v provozovně,

g) právní titul užívání provozovny. 

 

2. Ve vztahu k finančnímu úřadu:

Přihláška k daňové registraci pro fyzické osoby

* přihláška k registraci k dani z příjmů fyzických osob

* přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty

* přihláška k dani z nemovitosti

* přihláška k dani silniční

* přihláška k registraci pro plátcovy pokladny

* přihláška k registraci – odštěpné závody a provozovny

* přihláška k dani z příjmů jako plátci: 

– daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků 

– daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně 

– zajišťující daň

 

Přihláška k daňové registraci pro právnické osoby

* přihláška k registraci k dani z příjmů právnických osob

* přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty

* přihláška k dani z nemovitosti

* přihláška k dani silniční

* přihláška k registraci pro plátcovy pokladny

* přihláška k registraci – odštěpné závody a provozovny

* přihláška k dani z příjmů jako plátci: 

– daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků 

– daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně 

– zajišťující daň

 

3. Ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení:

Oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti OSVČ 

Přihláška k důchodovému a nemocenskému pojištění OSVČ

 

4. Ve vztahu k úřadu práce:

Hlášení volného pracovního místa, resp. jeho obsazení (týká se jak FO, tak PO)

 

5. Ve vztahu ke zdravotní pojišťovně:

Oznámení pojištěnce (FO) o zahájení (ukončení) samostatné výdělečné činnosti 

 

Fyzická osoba připojí k ohlášení, pokud zákon nestanoví jinak

a) v případě, že je

      1. občanem České republiky, výpis z evidence Rejstříku trestů, ne starší než 3 měsíce

      2. státním příslušníkem členského státu Evropské unie, výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný příslušným soudním nebo správním orgánem tohoto státu nebo členského státu posledního pobytu. Nevydává-li tento stát výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad, předloží fyzická osoba prohlášení o bezúhonnosti učiněné před notářem nebo orgánem členského státu, jehož je občanem, nebo před notářem nebo orgánem členského státu posledního pobytu. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce; doklad podle tohoto bodu může být nahrazen dokladem o uznání odborné kvalifikace, pokud prokazuje i splnění podmínky bezúhonnosti,

      3. občanem jiného státu než států uvedených pod body 1 a 2, výpis z Rejstříku trestů a odpovídající doklady vydané státem, jehož je fyzická osoba občanem; věta druhá bodu 2 se použije obdobně. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce, 

b) výpis z Rejstříku trestů odpovědného zástupce; je-li odpovědný zástupce státním příslušníkem členského státu Evropské unie, předkládá doklady podle písmene a) bodu 2; tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce, 

c) doklad prokazující její odbornou způsobilost, popřípadě odbornou způsobilost odpovědného zástupce, pokud ji zákon vyžaduje, 

d) je-li zahraniční fyzickou osobou, doklady o pobytu, vyplývá-li tato povinnost ze zákona pro některé zvláštní živnosti (§ 5 odst. 5); zahraniční fyzická osoba, která zřizuje na území České republiky organizační složku podniku, doklad prokazující, že má tento podnik mimo území České republiky a doklady o jeho provozování; doklad o provozování podniku nedokládá státní příslušník členského státu Evropské unie, 

e) doklad prokazující právní důvod pro užívání prostor, do nichž umístil místo podnikání, liší-li se od bydliště (§ 5 odst. 2), nebo k objektu nebo prostorám, v němž je na území České republiky umístěna organizační složka podniku zahraniční osoby; k doložení právního důvodu pro užívání prostor postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru, kde jsou prostory umístěny, případně prohlášení osoby oprávněné nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem jinak nakládat, že s umístěním souhlasí, 

f) výpis z obchodního rejstříku, ne starší než 3 měsíce, je-li v něm zapsána, 

g) doklady o skutečnostech prokazujících provozování živnosti průmyslovým způsobem, včetně vymezení činností podle § 7a odst. 3,

h) prohlášení odpovědného zástupce, že souhlasí s ustanovením do funkce, s převzetím povinností v rozsahu stanoveném tímto zákonem a s uvedením podnikatelů, u nichž je do funkce odpovědného zástupce ustanoven. Podpis na prohlášení musí být úředně ověřen, neučinil-li odpovědný zástupce prohlášení osobně před živnostenským úřadem, 

i) doklad o zaplacení správního poplatku podle zvláštního právního předpisu.

 

Doklady o vzdělání vydané v zahraničí musí být opatřeny nostrifikační doložkou podle zvláštního právního předpisu v případě dokladů o vysokoškolském vzdělání osvědčením o uznání podle zvláštního právního předpisu. Povinnost předkládat doklady opatřené nostrifikační doložkou nebo osvědčením o uznání se nevztahuje na doklady o vzdělání vydané v členském státu Evropské unie nebo předkládané osobou z tohoto státu.

Podnikatel a řemeslná živnost a změny po 1.7.2008

 

Všeobecnými podmínkami provozování živnosti fyzickými osobami jsou:

a) dosažení věku 18 let,

b) způsobilost k právním úkonům,

c) bezúhonnost.

a dále odborná způsobilost:

Odborná způsobilost pro řemeslné živnosti se prokazuje, není-li v některých případech stanoveno jinak,

a) výučním listem z příslušného tříletého učebního oboru nebo jiným dokladem o řádném ukončení příslušného tříletého učebního oboru a dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru,

b) vysvědčením o ukončení studia příslušného studijního oboru střední odborné školy, jehož délka je kratší než 4 roky, a dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru,

c) vysvědčením o maturitní zkoušce v příslušném studijním oboru střední odborné školy nebo středního odborného učiliště nebo gymnázia s předměty odborné přípravy a dokladem o vykonání dvouleté praxe v oboru, nebo

d) diplomem, vysvědčením nebo jiným dokladem o absolvování bakalářského nebo magisterského studijního programu uskutečňovaného vysokou školou v příslušné oblasti studijních oborů  a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru,

e) dokladem o uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.

 

Od roku 2006 je zjednodušen postup pro ohlášení živnosti zavedením jednotného registračního formuláře. Ohlášení živnosti je však možno stále i tzv. „po staru“, tedy bez využití jednotného kontaktního místa. Toto je možné zejména pokud živnostenský úřad odmítne ohlášení pro nějaké formální vady apod. Připomeňme si tedy, jaký je postup při ohlášení živnosti.
 

Státní příslušník členského státu Evropské unie a občan České republiky mohou prokázat odbornou způsobilost doklady o tom, že

1. po dobu 3 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení,

2. po dobu 2 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení, je-li držitelem dokladu o formální kvalifikaci, potvrzujícího vzdělání a přípravu, které jej odborně připravují pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu,

3. po dobu 2 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení, prokáže-li uchazeč, že vykonával předmětnou činnost nejméně 3 roky v postavení zaměstnance, nebo

4. po dobu 3 po sobě jdoucích let v postavení zaměstnance, je-li držitelem dokladu o formální kvalifikaci, potvrzujícího vzdělání a přípravu, které jej odborně připravují pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu,

přičemž v případech uvedených pod body 1 a 3 nesmí být výkon předmětné činnosti ukončen více než 10 let před podáním žádosti.

(viz zákon o uznávání odborné kvalifikace)

 

Pro začínající podnikatele se výrazně snižují nároky na povinnou praxi. Pokud má živnostník vzdělání v oboru, může začít podnikat okamžitě. Vystudoval-li budoucí podnikatel příbuzný obor, nebo má potřebnou rekvalifikaci, bude mu stačit roční praxe. Ti, kdo nemají potřebné vzdělání v oboru a doloží šestiletou praxi, mohou také bez problémů začít podnikat. 

„Dále u prokazování odborné způsobilosti u řemeslných živností doklady o ukončeném vzdělání v oboru se upouští od požadavku prokazovat současně i odbornou praxi. Umožňuje se tak mladým kvalifikovaným odborníkům přístup do podnikání v řemeslných živnostech a podporuje se rozvoj vzdělanosti. 
 
Nadále se kromě práva státních příslušníků Evropské unie a občanů České republiky doložit odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace uznávacím orgánem umožňuje těmto osobám doložit odbornou způsobilost živnostenskému úřadu přímo doklady získanými nebo uznanými v jiném státě Evropské unie v návaznosti na přílohu č. IV směrnice 2005/36/ES a na zákon o uznávání odborné kvalifikace. Pro snazší orientaci se příslušné doklady v případech, kdy česká právní úprava není liberálnější než požadavky směrnice, uvádějí odkazem na § 7 odst. 5 živnostenského zákona. Naopak v případech, kdy česká právní úprava v § 22 písm. f) v návaznosti na § 7 odst. 4 stanoví požadavky na praxi v oboru pro řemeslné živnosti liberálněji (postačí 6 let jakékoliv praxe v oboru), navrhuje se pro jednoznačnost postup podle této úpravy a přísnější úprava dle § 7 odst. 5 se neaplikuje. 
 
Odbornou způsobilost pro řemeslné živnosti lze i nadále nahradit vzděláním v příbuzném oboru a praxí v oboru. Praxi v oboru se navrhuje snížit na jeden rok a to u všech stupňů vzdělání, pro urychlení přístupu do podnikání. Odbornou způsobilost lze též nahradit dokladem o rekvalifikaci v kombinaci s jednoroční praxí v oboru. Výrazně se tak zohledňuje vzdělávání v profesi oproti kvalifikaci dosažené praxí v oboru. V návaznosti na citovaný zákon se upouští od specifické úpravy prokazování odborné způsobilosti pro řemeslné živnosti kvalifikační zkouškou vykonanou před komisí složenou ze zástupců živnostenského úřadu, příslušné střední odborné školy nebo učiliště a živnostenského společenstva. Terminologicky se úprava slaďuje se školským zákonem, zákonem o vysokých školách a zvláštními právními předpisy upravujícími další vzdělávání. Definice praxe v oboru je ze systémového hlediska nově uváděna v § 7. Upouští se od specifické úpravy praxe v oboru konané v průběhu základní a náhradní služby v ozbrojených silách nebo v civilní službě.“1
 
1 citováno z důvodové zprávy k novele živnostenského zákona

V dalším příspěvku se podíváme na povinnosti ve vztahu ke správním orgánům.

Novela živnostenského zákona

 

Živností nově nebude poskytování nemovitostí, bytů a nebytových prostor i v případě poskytování jiných než základních služeb. Ve změnách vymezení živností je zásadní rovněž zrušení živností provozovaných průmyslovým způsobem. Rovněž ve vymezení konkrétních činností, které jsou předmětem živnosti nastávají změny. Zákon již nerozlišuje velkoobchodní a maloobchodní činnost, zavádí jednotnou kategorii obchodní činnosti. Do této kategorie patří nově rovněž úprava zboží k potřebě kupujícího, která patřila již dříve do obchodní činnosti provozované podnikatelem. Nově je však omezena (pro zabránění zneužívání) jen na úpravu pouze na žádost zákazníka. Podle novely nebude u volných živností nutné získat pro každou z nich jedno živnostenské oprávnění. Namísto toho bude podnikateli dána možnost oznámit obecně jeden obor činností spadajících mezi živnosti volné, jež bude v rámci jednoho živnostenského oprávnění pro volnou živnost vykonávat.

Změny nenastanou jen u vymezení živností, ale i u předpokladů pro jejich výkon. Živnost tak napříště může za stejných podmínek jako občan ČR provozovat nejen fyzická osoba, které byl udělen azyl nebo doplňková ochrana, ale i její rodinní příslušníci. Nově se rovněž posuzuje bezúhonnost (nedbalostní trestný čin související s podnikáním již nebude na překážku provozování živnosti). Nově se bude bezúhonnost prokazovat. Rovněž trest zákazu činnosti již nebude překážkou pro jiné volné živnosti než jednu uvedenou. Potom se stanoví i nové podmínky pro možnost žádat o živnostenské oprávnění, poté co mi bylo předchozím rozhodnutím zrušeno. Určité změny se dotknou i institutu odpovědného zástupce (zejména otázka skončení činnosti). Drobnějších změn dosáhlo i vymezení provozovny (bude jí i automat), označování provozovny a možnosti provozovat živnost ve více provozovnách.

Posledním velkým okruhem změn jsou otázky týkající se digitalizace rejstříku. Mizí tak otázka místně příslušného živnostenského úřadu, zavádí se (až na výjimky například u sankcí) institut předstižení. Živnostenské oprávnění pak nebude možno získat před zápisem do obchodního rejstříku, jak bylo doposud za splnění podmínek možné. Živnost se bude před tímto zápisem prokazovat stejnopisem ohlášení s prokázáním doručení živnostenskému úřadu. Tomu se zkracuje lhůta k vydání výpisu z rejstříku z 15 na 5 dnů. Stejně tak se zkracuje patnáctidenní lhůta, ve které musel živnostenský úřad provést zápis do rejstříku po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese; ta bude taktéž pětidenní. Rovněž už živnostenský úřad ani formálně nepřiděluje IČO. Živnostenskému úřadu již nebude rovněž třeba dokládat změny, které byly zapsány do obchodního rejstříku. Tyto budou automaticky promítnuty i do rejstříku živnostenského.

Podnikatel rovněž již nebude mít povinnost mít živnostenské oprávnění nebo osvědčení v provozovně pro účely kontroly. V místě podnikání tak explicitně podle tohoto zákona již nebude nutné zajišťovat přejímání písemností.

Zákon mění i sankční systém, má jiné vymezené skutkových podstat přestupků a jiných správních deliktů, i jiné výše sankcí. Ve společných ustanoveních pak zavádí obecnou část k trestněsprávní části – vyloučení odpovědnosti, prekluze, vymezení okolností, ke kterým se přihlédne při stanovení výše pokuty, věcná příslušnost k projednání, vztah k přestupkovému zákonu a správnímu řádu atd.

Tento zákon rovněž mění zákon o uznávání odborných kvalifikací. V této souvislosti také zavádí nová pravidla pro prokazování odborné způsobilosti pro výkon některých živností, například konkrétní délky praxe, požadovanou délku vzdělání atd.

Závěrem je třeba upozornit, že tento zákon nabývá účinnosti 1.července 2008.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Smlouva o úvěru

Zákon nejprve definuje smlouvu o úvěru. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Toto ustanovení není nikterak problematické. Zákon dále dává možnost určit peněžní prostředky, jež jsou předmětem smlouvy, i v jiné než české měně, pokud to není v rozporu s devizovými předpisy. Pokud se strany nedohodnou jinak, je dlužník povinen vrátit peněžní prostředky v měně, v níž mu byly poskytnuty, a v téže měně platit úroky.

Zákon rovněž bankám umožňuje za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele,což u banky platí.

U úvěrové smlouvy jsou zcela zásadní lhůty. Musíme vědět, kdy dluh splatit, případně kdy splatit jednotlivé splátky, zda je nutná výzva banky nebo nějaký jiný úkon. Obecně platí jako první zdroj těchto informací smlouva. Dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník tento nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví. Nestanoví-li smlouva pak jinou výpovědní lhůtu, může poskytnutí úvěru vypovědět dlužník s okamžitou účinností a věřitel ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníku, čímž alespoň v minimální míře mohou být chráněna určitá práva dlužníka. Věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu. Smlouva může vázat použití prostředků k určitému účelu, což se i často stává. Stanoví-li tedy smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému sjednanému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. V opačném případě je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona (ochrana před lichvářskými sazbami). Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než je přípustný podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. V pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období. Taková nejasnost se však obvykle u formulářových smluv zavedených bank nevyskytne.

Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda byl závazek splněn včas je termín jeho splatnosti, a případně splatnosti splátek. Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se jej týkají. Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatné i úroky z této splátky. Dlužník je dále oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě. Úroky je povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Toto ustanovení však bývá často koncipováno ve smlouvách obráceně.

Termín vrácení celé půjčené částky je v zákoně rovněž podpůrně určen pro případ, že nebude ve smlouvě výslovně stanoven (opět očividně málo časté). Dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

Zákon dále poskytuje některá ochranná ustanovení týkající se zajištění úvěru. Říká tak doslova, že pokud zanikne nebo se zhorší za trvání smlouvy zajištění závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže tak dlužník neučiní v přiměřené lhůtě, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Výslovně je i upravena možnost věřitele odstoupit od smlouvy v případech prodlení se splátkami. Konkrétně se musí jednat o prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Pak může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy však nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Obecně k odpovědnosti za vady – vybrané problémy

 

Kupní smlouva

Obchodní zákoník definuje vady zboží u kupní smlouvy jako porušení povinností prodávajícího stanovené § 420 ObchZ. Zde zákon stanoví, v jakém množství, jakosti a provedení musí prodávající zboží dodat, aby bylo bez vad. Pokud nejsou tyto vlastnosti určeny explicitně ve smlouvě, pak musí být zboží dodáno v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě. Zde je důležité zmínit vhodnost takového ustanovení v kupní smlouvě. Pokud totiž v takové smlouvě účel není výslovně stanoven, pak obchodní zákoník presumuje takový účel, k němuž zboží zpravidla bývá užíváno. Lze si však představit, že nároky některých investorů budou více než neobvyklé a tím pádem i nároky na vlastnosti zboží (ať už subdodávek pro výstavbu nebo účelnost stavby samotné) budou mnohdy nezvyklé. Podle mého názoru tím, presumptio boni fidi, dáváme informaci dodavateli, aby na zboží, které má dodat, kladl např. vyšší zkušební nároky, popř. náročnější kvalifikační zkoušky nebo zkoušky jiného druhu ap.

„Obchodní zákoník určuje i postupy pro případ, že má být zboží dodáno podle vzorku či předlohy (§420 odst. 3) a případ, že je zboží ve smlouvě určeno pouze přibližně (§421); takové případy však ve výstavbě nejsou obvyklé.“1

Obchodně-právní úprava vymezuje objektivní odpovědnost prodávajícího za vady ve dvou odlišných situacích. Jednak prodávající odpovídá za vady, které zboží má v okamžiku přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího (určení tohoto okamžiku je ve smluvní dispozici stran, protože úprava v § 455 ObchZ má dispozitivní charakter a svazuje tak tento okamžik s převzetím zboží pouze podpůrně), a to i v případě, že se vada stane zjevnou až po této době. Druhým případem je odpovědnost za takové vady, které vzniknou po době uvedené v předchozím případě, jestliže jsou tyto vady způsobeny porušením povinností prodávajícího.

Obchodní zákoník poté přistupuje k vyloučení odpovědnosti za vady ve dvou konkrétních případech. První stanoví § 423, přičemž dopadá na situaci, kdy bylo použito podle smlouvy při výrobě zboží předané kupujícím, v důsledku použití tohoto zboží byly způsobeny vady zboží. Dále je kladena na prodávajícího povinnost vynaložení odborné péče k odhalení nevhodnosti takto použitých věcí. Své odpovědnosti se tak prodávající zbaví, pokud na nevhodnost použití takovýchto věcí kupujícího upozornil a ten na jejich použití i přesto trval. Druhým případem, kdy se prodávající zbavuje odpovědnosti za vady zboží je situace, kdy kupující věděl, nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem musel vědět, že zboží takovéto vady má, vyjma vlastností ve smlouvě výslovně vymíněných.

Tyto vady na první pohled zjevné by měl kupující objevit při prohlídce zboží, kterou je povinen podle § 427 ObchZ provést co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na zboží s přihlédnutím k povaze zboží (ve stavebnictví budou tyto lhůty patrně delší než v jiné hospodářské oblasti). Podle mého soudu se ve stavebním právu příliš neuplatní § 427 odst. 2 (snad jen u jednotlivých subdodávek např. stavebního materiálu, popř. strojně technologického zařízení; nikoli však např. u koupi hotové stavby).

Pokud kupující při prohlídce zjistí vady zboží, musí je prodávajícímu bez zbytečného odkladu oznámit, aby mohlo být právo z vad zboží kupujícímu přiznáno v soudním řízení. Tato notifikační povinnost má různý režim pro vady zjevné (§ 428 odst. 1 písm. a) a b)) a pro vady skryté (§428 odst. 1 písm. c)). Zde je na místě znovu upozornit kontrahenty na záludnost dispozitivnosti právní úpravy v těchto otázkách. Pokud místo zákonné odpovědnosti za vady je v konkrétním smluvním vztahu smluvena záruka za jakost, pak jsou lhůty ke zjištění vad určeny právě touto záruční listinou (a lze předpokládat, že prodávající se bude snažit tyto lhůty zkrátit). Zde mně napadá úvaha, zda by nebylo de lege ferenda vhodné tuto skutečnost legislativně více zdůraznit, protože se jedná o poměrně zásadní zásah do možných očekávaných práv (a to s vědomím, že obchodním zákoníkem prochází předpoklad profesionality podnikatelů).

Občanský zákoník zde k definici vad přistupuje způsobem prostším a podle mého názoru v porovnáním s obchodním zákoníkem a zejména při úvaze možných složitějších smluvních vztahů i nedostatečně. Z kombinace § 499 OZ a § 596 OZ přímo čiší snaha zákonodárce přizpůsobit tuto úpravu co možná nejširšímu uplatnění, což lze s ohledem na představitelnou různorodost použití kupní smlouvy podle OZ jen akceptovat. Nicméně navzdory jednoznačné snaze ochránit v občanském právu spotřebitele (v našem případě obvykle kupujícího) se vyskytuje v OZ i možnost přenechání věci jak stojí a leží za podmínek § 501 OZ. I notifikační povinnost má svoje specifika v § 599 OZ – zejména lhůty k uplatnění.

Vedle faktických vad zboží může mít zboží i právní vady. V zásadě lze však říct, že přístup k těmto právním vadám je v právní úpravě obdobný (s přihlédnutím ke všem odlišnostem) jako k vadám faktickým, proto jim nevěnuji zvláštní pozornost.

Smlouva o dílo

Vymezení vad díla v obchodním zákoníku je poněkud skoupější nežli je tomu u smlouvy kupní. Podle §560 odst. 1 tak má dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. Toto odkázání na smluvní ujednání (bez jiných nároků na provedení díla, tak jak je tomu u kupní smlouvy v § 420 odst. 2 a 3 ObchZ) jen dokazuje, že u provedení díla se předpokládají konkrétnější instrukce a nároky objednatele, proto bude objednatel maximalizovat snahy o co možná nejpřesnější vymezení požadovaných vlastností díla přímo ve smlouvě a nebude se podle mého soudu tolik spoléhat na dispozitivní právní úpravu.

I u smlouvy o dílo je odpovědnost za vady vymezena jako objektivní, a to v § 560 odst.2 ObchZ. I zde, podobně jako u smlouvy kupní, je úzce svázána s okamžikem předání díla. Vedle této objektivní odpovědnosti za vady zná obchodní zákoník i odpovědnost subjektivní (vady vzniklé po okamžiku předání díla porušením povinností zhotovitele).

Judikatura nás ovšem poučuje o zvláštním případu vztahu zhotovení díla, jeho předáním a možnému vymáhání nároků z vad plnění. „Nebylo-li zhotovitelem dílo předáno objednateli, nebylo ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. provedeno. Nebylo-li dílo provedeno, nemohlo být ani provedeno vadně, neboť obsah závazku se podle § 324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá nárokům z vadného plnění.2

Dalším společným znakem je liberace zhotovitele pro případ, že vady díla byly způsobeny použitím věcí (nebo pokynů) předaných mu k zpracování objednatelem. Zde ovšem opět zákon vychází z předpokladu profesionality zhotovitele a klade mu tak za povinnost oznámit případnou nevhodnost použití těchto věci k provedení díla objednateli, aby k vyloučení jeho odpovědnosti došlo. Zákon tak vychází z podobných premis jako u smlouvy kupní.

I notifikační povinnost je upravena v obdobných konturách v § 562 ObchZ. Dělení na notifikační povinnost pro vady zjevné (odstavec 2 písm. a) a b)) a pro vady skryté (odst. 2 písm. c)) má smysl spíše z výkladového hlediska. Zjevnou provázanost podle mě dokládá i § 562 odst. 3 ObchZ, který na ustanovení o kupní smlouvě přímo odkazuje. Podle mého soudu tak lze s určitou licencí s přihlédnutím ke specifikám smlouvy o dílo odkázat na úpravy kupní smlouvy.

Zvláštní systematika občanskoprávní úpravy smlouvy o dílo si zaslouží několik slov. V obecné části úpravy smlouvy o dílo (§ 631 – § 643 OZ) nalézáme ustanovení dotýkající se problematiky odpovědnosti za vady jen okrajově. Poté se nám úprava větví do dvou různých částí. Využijeme tedy buď ustanovení o zhotovení věci na zakázku, nebo zvláštní ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci. Podle § 645 OZ tak zhotovitel odpovídá za vady, které má věc na zakázku zhotovená při převzetí objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. § 653 OZ pak toto ustanovení parafrázuje pro případ vad, které má oprava nebo úprava při převzetí věci objednatelem. Zákonná záruční doba je tak jednoznačným ochranářským ustanovením vůči spotřebitelům.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

1 Štenglová, I. Smlouvy ve výstavbě. 2. přepr. a dopl. vydání. Praha: Prospektrum, 1995, s. 102

2 viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005

Zajišťovací instituty v závazkových právních vztazích v režimu obchodního zákoníku

Dříve, než přejdeme k jednotlivým druhů zajištění, zmíníme ještě dva základní principy, které jsou pro zajišťovací instituty typické. Jedná se o:

* princip akcesority – existence zajišťovacího vztahu se váže na jiný (hlavní) závazkový poměr. Zaniká, jakmile zanikne hlavní závazkový vztah (pohledávka, která takto byla zajištěna).

* princip subsidiarity – kdy zajištění nastupuje teprve tehdy, až když nelze primární (hlavní) závazek splnit.

Tyto principy samozřejmě neplatí bezvýjimečně, nicméně obecně bychom mohli říci, že zajištění závazků je jimi ovládáno.

Podle účinků bychom mohli zajišťovací instituty rozdělit na:

1) Věcně-právní zajišťovací instituty

– patří sem typicky zástavní a zadržovací právo. Podstatu zástavního a zadržovacího práva jsme si v našich článcích již vysvětlili. Pro tyto zajišťovací instituty je typické, že jejich právní režim se řídí občanským zákoníkem (nikoliv tedy zákoníkem obchodním). Zde bychom rádi zmínili ještě pár poznámek:

– zastavení obchodního podílu společnosti s ručením omezeným je upraveno v ust. §117a obchodního zákoníku, který říká, že obchodní podíl může být předmětem zástavního práva. Zástavní smlouva pak musí mít písemnou formu a podpisy na zástavní smlouvě musí být úředně ověřeny;

– zastavení podniku/části podniku – podnik je hodnocen jako věc hromadná (§5) – k zastavení je nutný notářský zápis a zápis do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky (ust. §§ 156/3 a 158 občanského zákoníku). Častěji než podnik bývá ovšem předmětem zástavního práva vybavení podniku (např. strojní a výrobní linky apod.).

2) Obligační zajišťovací instituty

SMLUVNÍ POKUTA

– smluvní pokuta má tzv. kombinovaný právní režim; základem je tedy občanský zákoník (písemně, sjednána její výše a způsob jejího určení). Obchodní zákoník upravuje smluvní pokutu v ust. § 300 a násl. V ust. § 301 je zakotveno tzv. moderační právo soudu – soud může nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit za podmínek daných zákonem. Odstoupením od smlouvy nárok na smluvní pokutu nezaniká.

RUČENÍ

– ručení je samostatně upraveno v obchodním zákoníku (§ 303 a násl.), tzn. že použití občanskoprávní úpravy zde není možné. Ručitel se zásadně může zaručit za jakékoliv plnění. Nelze se ovšem zaručit za závazky naturální, resp. zaručit se lze, ovšem ani vůči ručiteli nelze tyto závazky soudně vymáhat. Ručení je typickým vztahem akcesorickým i subsidiárním (ručitel je povinen plnit až tehdy, neplní-li dlužník; věřitel tedy nejprve musí chtít plnění po dlužníkovi, nemůže si mezi nimi vybrat; výjimka – §306).

BANKOVNÍ ZÁRUKA

– bankovní záruka je velice podobná ručení, nicméně existují jisté odlišnosti, které stanoví zákon. Především tedy to, že ručitelem se zde stává pouze banka a rozhodující jsou podmínky sjednané v záruční listině, která musí mít písemnou formu. Věřitel může požadovat plnění po bance bez předchozího vyzvání dlužníka, pokud něco jiného nestanoví záruční listina.

UZNÁNÍ ZÁVAZKU

– smyslem uznání závazku je posílení právní jistoty věřitele. Obchodní zákoník nevyžaduje uznání důvodu závazku, ale stačí uznání jeho výše. Úpravu v ust. § 323 je nutno propojit s ust. § 407 obchodního zákoníku, který upravuje promlčení – od uznání závazku počíná běžet nová čtyřletá promlčení doba.

FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ

– úprava finančního zajištění v obchodním zákoníku představuje převzetí úpravy ze směrnice EU. Tato úprava se týká vybraných subjektů (§323a/3), jedná se o instituce převážně bankovního charakteru. Finanční zajištění má podobu zástavního práva či zajišťovacího převodu práva.

V tomto článku jsme si vyjmenovali nejdůležitější zajišťovací instituty u závazkových právních vztahů v režimu obchodního zákoníku. Nicméně tento výčet není zdaleka výčtem konečným. K zajištění těchto právních vztahů lze samozřejmě použít i zajišťovací instituty občanskoprávní.

Dále bychom ještě rádi zmínili, že některé zajišťovací instituty vznikají přímo ze zákona. Jednak se jedná o zákonné zástavní právo (skladovatele ke skladované věci, zasílatele k zásilce, dopravce k zásilce či banky u bankovního uložení věci), jednak o zákonné ručení (u obchodních společností a družstev, při prodeji podniku, u tichého společenství apod.).

 

Započtení vzájemných pohledávek

 

Existují však určitá omezení, které pohledávky lze započíst a které nikoliv, případně i některá časová omezení, kdy pohledávku započíst (už nebo ještě) nejde. Rovněž je vhodné si povšimnout rozdílu mezi možnostmi započtení v režimu občanského zákoníku a v režimu zákoníku obchodního. Mnohdy můžeme být v rozpacích, který z předpisů použít, ale zásady pro správný výběr jsou poměrně jasně zakotveny v § 261 a násl. obchodního zákoníku. Zjednodušeně můžeme říct, že pokud se nejedná o vztah mezi dvěma podnikateli, pak pro běžné fyzické osoby z toho plyne, že pokud není dáno jinak, pak se spíše mohou spolehnout na občanskoprávní úpravu.

Dle občanského zákoníku platí, že k započtení může dojít v případě, že mají věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, pokud se vzájemně kryjí, a jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. V tomto případě se tedy jedná o započtení projevem vůle pouze jedné ze stran. Předpokladem proto je právě fakt, že plnění je stejného druhu (např. peněžité) a tyto se kryjí, zejména časově. Proti splatné pohledávce tedy nelze, jak zákon výslovně stanoví, započíst pohledávku, která ještě není splatná. Zánik však nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení, tedy nikoliv až projevem vůle strany.

Zákon dále stanoví, že některé typy pohledávek nejsou započitatelné. Započtení tak není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví. Výjimkou je situace, kdy by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Započíst dále nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Dohodou účastníků však lze započtením vyrovnat i všechny tyto pohledávky – jedná se o započtení na základě projevu vůle obou stran, proto není důvod, proč by zákon takové možnosti bránil.

Zvláštní úpravu pak má započtení proti pohledávkám na výživné. Zákon o rodině samozřejmě zpřísňuje podmínky takového započtení a to tak, že proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou. Proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není však takové započtení přípustné, a to ani dohodou.

Jak již bylo naznačeno výše, obchodněprávní úprava má některá specifika. K započtení v režimu obchodního zákoníku jsou způsobilé pouze pohledávky, které lze uplatnit u soudu (zde je vidět již poněkud jiné vymezení oproti občanskoprávní úpravě). Tyto odlišnosti se projevují i v rozšíření možností započíst pohledávku a to tak, že započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Jedná se tedy o zmírnění časového omezení, které platí podle občanského zákoníku. Faktem však zůstává, že proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou. Ovšem zákon zná jednu výjimku – ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Toto však nedopadá na situaci, kdy pohledávka není splatná jen proto, že věřitel na žádost dlužníka odložil dobu splatnosti jeho závazku, aniž se změnil jeho obsah. V takovém případě je opět možné pohledávku započíst. Situace se poněkud komplikuje, pokud jsou pohledávky v různých měnách, což se v obchodních vztazích může lehce přihodit. Pak platí pravidlo, že peněžité pohledávky znějící na různé měny jsou započitatelné, jen když tyto měny jsou volně směnitelné. Pro započitatelnou výši těchto pohledávek je rozhodující střední devizový kurs platný v den, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Rozhodný je devizový kurs platný v místě sídla nebo v místě podnikání, popřípadě bydliště strany, která projevila vůli pohledávky započíst.

Zákon pamatuje i na situaci, kdy dochází na straně jednoho z dlužníků k postoupení pohledávky nebo jiné změně subjektu zvláštním způsobem. Byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník použít k započtení pouze pohledávku, kterou měl v době převodu vůči prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.

Závěrem lze dodat, že výše uvedená omezení v obchodním zákoníku platí pouze pro jednostranné započtení. Dohodou stran lze započíst jakoukoli pohledávku bez dalšího.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně 

Některé otázky související s kupní smlouvou v režimu obchodního zákoníku

 

Aby příslušný právní vztah založený kupní smlouvou spadal do režimu obchodního zákoníku, musí být splněna kritéria, která jsou typická pro všechny závazkově-právní vztahy řídící se obchodním zákoníkem, a to (§261 a násl. ObchZ):

* musí se jednat o kupní smlouvu mezi podnikateli, jestliže při jejím vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti,

* může se jednat taktéž o kupní smlouvu mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týká zabezpečování veřejných potřeb,

* v neposlední řadě také existuje možnost dohody stran, aby se příslušný právní vztah řídil obchodním zákoníkem (nicméně taková dohoda nesmí směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, jež není podnikatelem).

Ale každé pravidlo má své výjimky. Typicky smlouva o převodu nemovitostí, která je tzv. obchodem kombinovaným a podléhá tak zvláštnímu právnímu režimu (smluvní typ upraven v občanském zákoníku, práva a povinnosti podléhají úpravě v obchodním zákoníku). Kupní smlouva v režimu obchodního zákoníku se tak vztahuje pouze na věci movité

V praxi můžeme narazit na situace, kdy si nejsme jisti, zda se jedná o smlouvu kupní či smlouvu o dílo. V tomto případě nám pomůže ust. § 410 obchodního zákoníku, které říká, že smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, se považuje za kupní smlouvu, ledaže strana, které má být zboží dodáno, se zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí, jichž je zapotřebí k výrobě zboží. 

Závazkově-právní vztahy v režimu obchodního zákoníku jsou ovládány zásadou bezformálnosti, tzn. že i kupní smlouva, jejímž předmětem je dodávka zboží o tisícové hodnotě, může být uzavřena ústně. Pokud ovšem alespoň jedna ze stran při uzavírání smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě, potom se písemná forma vyžaduje. Přesto v zájmu zachování právní jistoty stran smlouvy doporučujeme smlouvy sjednávat písemně a dohodnout se na tom, že veškeré změny budou taktéž prováděny písemně. 

Další významnou zásadou, která se u závazkově-právních vztahů v režimu obchodního zákoníku uplatňuje, je zásada dispozitivnosti. Tato zásada znamená, že pokud příslušné ustanovení není ustanovením kogentním, lze toto ustanovení změnit a práva a povinnosti upravit odchylně od zákona. Právní úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku obsahuje minimum kogentních ustanovení (§ 409, 444, 458, 459). Ta jsou vyjmenována v ust. § 263. 

Primární je tedy to, co stanoví smlouva. Čím méně toho je ve smlouvě obsaženo, tím více toho zcela logicky podléhá úpravě obchodního zákoníku. V praxi ale často dochází k tomu, že strany nejsou příliš zdatnými kontrahenty, nedojde ke specifikaci některých pojmů ve smlouvě (typicky obchodních zvyklostí) a nastanou tak interpretační problémy. Proto nelze než doporučit specifikace určitých, mezi stranami používaných, pojmů ve smlouvě. Takovým pojmem je typicky např. „doba přiměřená“. Stejně tak právní úprava fakturačních vztahů dnes chybí. Proto doporučujeme taktéž všechny potřebné skutečnosti sjednat ve smlouvě. 

Významnou odlišností od občanského zákoníku je možnost nabytí vlastnického práva i od nevlastníka. Jako příklad bychom mohli uvést koupi kradené věci. Jestliže jsme takovou věc koupili pro účely svého podnikání, pak jsme vlastnické právo k příslušné věci nabyli. Pokud ovšem danou věc kupujeme pro své osobní účely, pak se vlastníky příslušné věci nestáváme. 

V případě, že se po určité době vyskytla na zboží vada, je třeba informovat o této vadě prodávajícího, a to nejpozději do dvou let od doby dodání zboží. Nicméně je současně třeba také dodržet lhůtu „bez zbytečného odkladu“ poté, co byla vada zjištěna. Jestliže tak neučiníme, nemůžeme se pak svého práva dožadovat u soudu. 

Závěrem bychom také upozornili na promlčecí lhůty, které jsou odlišné od občanského zákoníku. Obecná promlčecí lhůta je v režimu obchodního zákoníku čtyřletá. Promlčecí doba pak skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.

 

 Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně