Archiv pro rubriku: Ostatní

Trvalý pobyt – k čemu se využívá?

 


„Místem trvalého pobytu se podle zákona č. 133/2000 Sb. rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Objekt musí být označen číslem popisným nebo evidenčním, popř. orientačním a je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Z přihlášení občana k trvalému pobytu podle zákona výslovně nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti.“ 1
 
Trvalý pobyt je tedy definován jako údaj „pouze“ evidenční. Ve skutečnosti s ním ale pracuje celá řada dalších zákonů a navazuje na něj řada práv a povinnosti, např. právo volební, výkon mandátů v obecních zastupitelstvech, poskytování sociálních dávek, příspěvku na bydlení, úhrada poplatku za svoz a likvidaci odpadu, parkování v placených zónách, exekuce apod.
 
Pro běžného občana je asi nejběžnější jeho využití v právu sociálního zabezpečení. Např. v doposud neúčinném zákoně o nemocenském pojištění se stále s institutem trvalého pobytu pracuje. Váží se na něj alternativně povinnosti k nemocenskému pojištění. Zákon konkrétně tento pojem využívá při stanovení povinnosti platit nemocenské pojištění. Podle § 6 uvedeného zákona tak jsou povinni na nemocenském pojištění zaměstnanci kteří a) vykonávají zaměstnání
1. na území České republiky; za výkon zaměstnání na území České republiky se považuje i přechodný výkon práce mimo území České republiky, je-li místo výkonu práce trvale v České republice, nebo
2. v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně pojištěni podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají trvalý pobyt na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie, a při splnění dalších podmínek. Uvedený zákon se však zmiňuje o trvalém pobytu i na jiných místech.
 
Dále můžeme uvést např. zákon o důchodovém pojištění, kde se povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění také v některých (konkrétně osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky a vykonávají zaměstnání v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, jsou účastny pojištění podle tohoto zákona, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině, nejsou povinně účastny pojištění podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a splňují-li další podmínky) případech váže na trvalý pobyt. Zásadní souvislost má institut trvalého pobytu pro nárok na invalidní důchod (viz § 42 zákona o důchodovém pojištění).
 
„Poplatek za svoz a likvidaci odpadu je ve většině obcí povinen uhradit každý, kdo zde má trvalý pobyt, a obec nezohledňují, jestli zde skutečně bydlí a odpad produkuje.
 
V systému tzv. zón placeného stání může obec umožnit parkování jen osobě, která zde má nahlášeno místo trvalého pobytu, bez ohledu na to, jestli zde tato osoba skutečně bydlí nebo někdy bydlela. Jiní občané, kteří zde fakticky bydlí, ale bez evidovaného trvalého pobytu, povolení k parkování získat nemohou.
 
Závažným problémem souvisejícím s trvalým pobytem je také činnost soudních exekutorů. Ti se zaměřují na místa trvalého pobytu, která však se skutečnými místem pobytu nemusí mít nic společného. Stává se tak, že z bytu nebo domu jsou odvezeny i věci někoho jiného.“
 
Z uvedeného vyplývá, že v některých situacích se institut trvalého pobytu stále využívá, ačkoli spíše podpůrně. Např. v případech uvedených z oblasti sociálního zabezpečení se primárně práva a povinnosti vážou na výkon zaměstnání na území ČR, tedy trvalý pobyt je takto zkoumán povětšinou u cizích státních příslušníků. Navíc přichází z mnoha stran kritika institutu trvalého pobytu tak jak je u nás pojímán. „Využití institutu trvalého pobytu, jak ho definuje zákon, je v praxi neudržitelné. Zástupkyně veřejného ochránce práv se domnívá, že je nutné buď změnit definici trvalého pobytu v zákoně č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, nebo provést změny v ostatních zákonech, které termín „trvalý pobyt“ používají. Podmínky a práva by měly být vázány spíše na faktické bydliště, než na mnohdy formální a nefunkční místo trvalého pobytu.“
 
Je proto na místě vždy prověřit, zda v daném případě je institut trvalého pobytu skutečně rozhodujícím kritériem pro vznik práv a povinností. Obecně lze říci, že je význam trvalého institutu přeceňován. Nelze ovšem vyloučit, že některé zákony s tímto institutem stále počítají, jako jednou z podmínek ukládání práv a povinností.
 
1 veškeré uvedené citace jsou převzaty z dokumentů Veřejného ochránce práv, dostupných na http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?doc=1218

Olomoucké právnické dny

 

olomoucké
 
Rád bych tímto pozval všechny návštěvníky serveru www.pravnik.cz na mezinárodní konferenci Olomoucké právnické dny 2008, která se bude konat ve dnech 5. – 6. června v prostorách Právnické fakulty univerzity Palackého v Olomouci. Konference se koná na počest významného osvícence Josefa Vratislava Monseho, a navazuje na předchozí ročníky.

 
Konference se zúčastní odborníci z teorie i praxe. Zástupce vyslaly nejen fakulty z České republiky, ale přihlášeni jsou i osobnosti ze Slovenska, Polska a Rakouska.

 
Příspěvky v jednotlivých sekcích se budou věnovat následujícím tématům:

 
  • sekce občanského práva, pracovního práva a civilního procesu:

 
Aktuální otázky rekodifikace soukromého práva

 
  • sekce obchodního práva a mezinárodního práva soukromého

 
Vlivy komunitárního práva na národní právní úpravu členského státu

 
  • sekce ústavního práva

 
15 let Ústavy České republiky

 
  • sekce evropského práva a mezinárodního práva veřejného

 
Evropský unijní prostor svobody, bezpečnosti a práva a judicialita v mezinárodním právu

 
  • sekce teorie práva a právních dějin

 
Osudové osmičky v letopočtu ze státoprávního hlediska

 
  • sekce správního práva

 
Správní soudnictví

 
  • sekce politologie

 
Národní zájmy členských zemí v evropských politikách

 
  • sekce trestního práva

 
Opravné systémy a opravné prostředky v trestním řízení

 
  • sekce finančního práva

 
Stát – finance – právo

 
Více informací je možné nalézt na stránkách www.opdny.upol.cz. Věřím, že některé z Vás pozvánka osloví a těším se tak na případné shledání.

 
 
Petr Sprinz, student Právnické fakulty Univerzity Palackého

„PRAKTICKÉ FORMY VÝUKY PRÁVA aneb VÝZVA PRO ČESKÉ PRÁVNICKÉ FAKULTY?“

 

Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci a ELSA ČR si vás dovolují pozvat na konferenci s účastí předních zahraničních odborníků na praktické formy výuky práva, která se bude konat již od pátku 11. do neděle 13. dubna 2008 na Právnické fakultě UP.

Konference nese název „PRAKTICKÉ FORMY VÝUKY PRÁVA aneb VÝZVA PRO ČESKÉ PRÁVNICKÉ FAKULTY?“ . Jejím hlavním cílem je prodiskutování, nakolik je nedostatečná praktičnost studia sdílenou výhradou k současné podobě studia práva v České republice. Bude se zabývat také možnostmi posílení moderních praktických prvků ve výuce práva u nás. Organizátoři konference by tak rádi dospěli k úvahám o tom, jakým způsobem zaměřit reformy studia na českých právnických fakultách.

Odborná právní konference se může pyšnit účastí vedení a vyučujících právnických fakult, zahraničních hostů, odborníků na vzdělávání, zástupců právnických profesí, studentů, právníků neziskového sektoru a dalších. Konference je uspořádána v rámci projektu „Rozvoj praktických forem výuky na PF UP“ , který trvá již od roku 2006 a je financován z prostředků Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.

První den se bude konat plenární jednání k jednání systémovým otázkám a celkovému pojetí studia, tato část bude tlumočena z anglického jazyka do češtiny.

Druhý a třetí den bude vyplněn aktivními workshopy ke konkrétním možnostem zvýšení praktičnosti studia, kterých se pod vedením jednotlivých odborníků budou účastnit především studenti magisterských a doktorandských programů právnických fakult.

Ze zahraničních hostů se zúčastní například:

  • Philip Genty (Columbia Law School, New York, USA)

  • James Moliterno (William & Mary School of Law, Williamsburg, Virginia, USA)

  • Edwin Rekosh ( Columbia Law School, New York, Public Interest Lawyers Intitute, Budapest)

  • Philip Plowden (Northumbria Law School, Newcastle, UK)

  • Kevin Kerrigan (Northumbria Law School, Newcastle, UK)

  • Izabela Gajewska- Krasnicka (Uniwersytet w Bialymstoku, Wydzial Prawa, Polsko)

 

KOMPLETNÍ INFORMACE SPOLU S PODROBNÝM PROGRAMEM A PODMÍNKAMI ÚČASTI JSOU K DISPOZICI NA : www.elsa.cz/konference

 Elsa

Konkordát pro XXI. století

Mezinárodněprávní nástin problematiky kontraktace mezi katolickou církví a státem s přihlédnutím ke specifikům českého prostředí

Letos v létě, přesněji 25.7., uplynulo 5 let od podpisu dokumentu, který měl být na dlouhá léta moderní smluvní úpravou vzájemného soužití státu a katolické církve, stal se však neúspěšným a paradoxně na dlouhá léta posledním pokusem o jakýkoliv posun mezi uvedenými subjekty.

Oněch 21 článků vstoupivších v roce 2002 do historie jako Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů nebylo, jak se dnes zdá, zrovna ideálním začátkem nové kapitoly česko-vatikánských dějin. Kapitoly, jež si činila ambice- jak stojí v preambuli- nést se ve znamení spolehlivé a harmonické spolupráce, ve znamení vytváření a ochrany duchovních, kulturních a lidských hodnot a rovněž potenciálu, kterým katolická církev disponuje v procesu usmíření ve světě, ve znamení a pod záštitou přirozených a nezadatelných práv a základních svobod člověka, v zájmu zvýšení právní jistoty a ku prospěchu občanům. Zvláště pak přesvědčení o prospěšnosti a nutnosti úpravy vzájemných vztahů způsobem odrážejícím vývoj vztahů mezi státem a katolickou církví, kterýmžto obratem smlouva spolu se zdůrazněním staleté tradice společných dějin začíná, zní dnes, s odstupem pěti let nečinnosti, téměř jízlivě…

Situace uvízla na mrtvém bodě, polemiky ustaly, politická vůle ke změně zjevně není na pořadu dne. Přestože již tehdy, v předvečer nepřijetí v poslanecké sněmovně, patřila Česká republika k těm nemnoha evropským zemím, v jejichž právním řádu obdobná smlouva scházela, život obou smluvních stran, jak je patrno, běží nerušeně dál. Konec konců, přiznáme-li si pravdu, onen nakonec odmítnutý tzv. konkordát, podepsaný za českou stranu novopečeným ministrem zahraničních věcí JUDr. Cyrilem Svobodou a za Svatý stolec papežským nunciem Josefem Erwinem Enderem, byl i odborníky z řad právnické veřejnosti z hlediska odborné úrovně formulační a právní techniky přijat povětšinou kriticky. Nabízí se tedy otázka: Potřebuje vůbec stát něco takového jako konkordát? Potřebuje jej ke svému fungování církev? Neřešil by současný stav jednodušší a stručnější smluvní instrument á la prvorepublikový Modus vivendi..?

Pojem konkordát

Samotným termínem konkordát, který je odvozen od latinského „concordatum“ neboli souhlas, případně úmluva, se dnes již tradičně, počínaje 15. stoletím, označuje smlouva mezinárodního charakteru uzavřená mezi papežským aparátem a světskými představiteli státu, jejímž účelem je úprava vzájemných vztahů, otázek vyznání a působnosti katolické církve v rámci státu. Jako učebnicový příklad jednoho z nejstarších bývá uváděna dohoda mezi papežem Kalixtem II. a císařem Svaté říše římské Jindřichem V. z 23. září 1122, která uzavřela vleklý spor o investituru a díky své povaze a místu vzniku se dnes běžně označuje jako Konkordát wormský. Vlastní pojem konkordát se však poprvé objevuje až ve smlouvě završující Kostnický koncil v roce 1418. I přes množství smluvních instrumentů s označením konkordát přímo ve svém názvu, které byly od této doby až do současnosti uzavřeny, se tento pojem v současné kontraktační praxi nicméně vyskytuje spíše ojediněle. Ačkoliv proti němu z právně formálního hlediska lze stěží něco namítat, bývá tradičně spjat zejména s německy mluvícími oblastmi, zatímco v jiných zemích se zpravidla používá obecnějších pojmů jako úmluva, smlouva, dohoda, vzácněji také konvence případně modus vivendi. Termín konkordát navozuje dojem celistvé a komplexní úpravy spolupráce mezi státem a Apoštolským stolcem resp. církví, označení smlouvy však není v této souvislosti pro její obsah nijak určující.

Lze spíše vyslovit domněnku, že tento dnes již zvolna zastarávající pojem evokuje u diplomatů odlišné postavení, vliv a úsilí církve v historickém kontextu středověku a obecně v době předcházející II. Vatikánskému koncilu, což může být jeden z důvodů, proč je v mezinárodní kontraktační praxi států, jak bylo řečeno, využíván jen v omezené míře. Nejčastěji voleným a univerzálním pojmem pro konkordáty oproti tomu bývá smluvní základ zdůrazňující označení dohoda.

V současné době se úprava vztahů s katolickou církví prostřednictvím konkordátní kontraktace zdaleka netýká jen evropských států, ačkoliv země starého kontinentu stále tvoří bezkonkurenčně nejpočetnější množinu smluvních partnerů Apoštolského stolce, ale také zemí Latinské Ameriky, Afriky, Asie, a trend posledního desetiletí směřuje ke stále častějšímu uzavírání těchto smluv nejen suverénními státy jakožto primárními subjekty mezinárodního práva, ale také dílčími, více či méně autonomními územními celky v rámci států, mezinárodními mezivládními organizacemi a výjimečně také jinými organizacemi sui generis. Lze nicméně konstatovat, že i přes nesporný celosvětový vliv katolické církve není úzus uzavírání konkordátních dokumentů v žádném případě charakteristický pro všechny subjekty udržující s Apoštolským stolcem diplomatický kontakt. Tak např. v Severní Americe a na australském kontinentě právní kultura a tradice k této formě úpravy vzájemných vztahů nedospěla, naproti tomu většina afrických a asijských státních celků neeviduje více než zanedbatelné procento ke katolicismu se hlásící populace, přesto zde smlouvy konkordátního typu nejsou výjimkou. Spíše než kriterium vyznání většiny obyvatelstva je v této otázce klíčová politická vůle a potřeba právní jistoty.

Pokud jde o země obklopující Českou republiku, všechny v určité formě smlouvu s Apoštolským stolcem již uzavřely. Předmětem častých politických diskusí a společným problémem postkomunistických států ve vztahu k církvi, který v našich podmínkách dosud ztratil pramálo na své palčivosti, bylo zejména vypořádání v rovině majetkové, což ovšem překážku pro uzavření smlouvy s Apoštolským stolcem v žádném případě nepředstavuje, naopak je otázkou do jaké míry spadá tato problematika do jeho působnosti, spadá-li do ní vůbec. Pomineme-li tedy proklamativní v obecné rovině formulovaná ustanovení, dá se říci, že „standardní konkordát středoevropského typu“ majetkoprávní otázky neřeší a zaměřuje svou pozornost na jiné okruhy, zejména garanci náboženské svobody státem, církevní sňatky, pastorační službu v ozbrojených silách, výuku ve školách, provozování škol atd.

Z hlediska obsahového lze konkordátní dokumenty členit podle šíře předmětu úpravy na smlouvy generální, které usilují o regulaci všech oblastí potenciální spolupráce nebo jakéhokoliv kontaktu státních a církevních institucí, na smlouvy speciální, dílčím způsobem zaměřené na vybranou oblast působení, kdy v takovém případě se zpravidla předpokládá existence soustavy takových souřadných smluv, a smlouvy, které v podobě jednoho dokumentu vytvářejí základní rámec s tím, že zastřešují podrobnější úpravu dalších doplňkových smluv pro jednotlivé speciální oblasti, čímž je základní rámcová smlouva doplňována (tzv. pyramidální model). V České republice směřovalo více než dvouleté vyjednávací úsilí s výše nastíněnou diskutabilní výjimkou majetkového vypořádání k vyhotovení smlouvy generální a za takovou je také možno Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů bez větších pochybností označit.

V nekonfesních státech, tedy ve státech, kde není žádné náboženství preferováno jako státní, se jako ústřední princip, kterým je ovládána spolupráce církví a státu, objevuje tzv. princip paritní. Jeho podstata spočívá v nevýlučnosti vůči všem registrovaným církvím a náboženským společnostem a odráží zásadu rovného přístupu. V tomto směru lze spatřovat přínos konkordátu i pro jiné subjekty, protože mnohá práva svědčící na základě vyjednané smlouvy katolické církvi mohou být ve stejném rozsahu uplatňována i jinými církvemi a náboženskými společnostmi, ač jejich vrcholná reprezentace nebude splňovat parametry subjektivity v mezinárodněprávním slova smyslu, jako tomu je v případě katolické církve. Tím přirozeně není dotčena možnost uzavření vlastní smlouvy i za současné existence a platnosti konkordátu, nikoliv ovšem v rovině mezinárodního práva, nýbrž na úrovni vnitrostátních právnických osob. Uzavírání takových „kvazikonkordátů“ ostatně není v liberálních evropských zemích výjimkou. Jako hlavní zastřešující princip a hybnou sílu při vzniku jakékoliv dohody je však nutno vyzdvihnout především princip spolupráce – kooperace. Zájem smluvních stran se na rozdíl od v historii uzavíraných konkordátů dnes již neorientuje na upevnění a rozšíření sféry vlivu, která je vesměs předurčena, nýbrž na bezproblémové, právně podepřené a k zájmům občana směřované fungování obou kontrahujících institucí. Státu i církve.

Mezinárodněprávní subjektivita a terminologický exkurs

O subjektivitě Apoštolského stolce bylo již vyčerpávajícím způsobem napsáno mnohé a zcela novou ideu lze pro účely a v rozsahu této práce uvést jen stěží. Obecně se v renomovaných učebnicích mezinárodního práva soudí, že Apoštolský resp. Svatý stolec, který je reprezentantem katolické církve a v návaznosti na to v kontraktačním procesu také partnerem pro státy eventuelně jiné smlouvy uzavírající entity (viz. shora), nositelem mezinárodněprávní subjektivity v jisté podobě je, a tak spíše než otázka jejího prostého konstatování nebo popření vyvstává do popředí problematika terminologie.

Je prakticky nemožné dopustit se záměny subjektů, hovoříme-li o uzavírání konkordátů, přestože označení smluvní strany představující katolickou církev se i v současné době byť ve velmi podobném právním a kulturním prostředí v jednotlivých dokumentech a překladech různí, v zájmu preciznosti by si však alespoň o Vatikánu píšící novináři měli terminologické konsekvence ozřejmit a nepoužívat, jak je obvyklé, související pojmy promiscue.

Vatikán:

Pojem Vatikán pocházející z latinského „Mons Vaticanus“- pahorek Věštců- se stal základem pro označení státu, jehož oficiální název zní ‚Stát Vatikánské město‘ (Status Civitatis Vaticanae, Stato della Cittŕ del Vaticano). Jedná se o rozlohou i počtem obyvatel nejmenší nezávislý státní útvar na světě, který je svým zřízením absolutistickou teokracií v čele s římským biskupem neboli papežem. I přes svou kuriózní rozlohu 0,44 km2 zahrnující toliko baziliku Sv. Petra, Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem, Vatikánskými zahradami a přiléhajícími budovami, splňuje všechny podstatné prvky státnosti, neboť nauka mezinárodního práva nespojuje existenci svrchovaného státu s požadavkem dosažení určité minimální rozlohy státního území nebo počtu obyvatel. Počínaje rokem 1929, kdy byl tento stát na základě tzv. Lateránských smluv vytvořen, je jeho hlavou a současně hlavou katolické církve římský biskup.

Apoštolský (Svatý) stolec:

Už pouhá skutečnost, že k uzavření zmíněných Lateránských smluv dne 11.2.1929 mezi zástupci Italského království a Svatého stolce došlo, svědčí o faktu, že byl tento Stolec nezávisle na existenci příslušného státního útvaru jako subjekt a mezinárodněprávně smluvní partner respektován. To, že bylo těmito smlouvami Svatému stolci přiznáno plné vlastnictví, výlučná a absolutní svrchovanost i suverénní jurisdikce nad nově ustanoveným státním územím, je teprve okolnost následná. Kontinuita tzv. Papežského státu, Církevního státu, Patrimonia Sv. Petra i jiná označení nesoucího státního útvaru byla v mezidobí 1870-1929 přerušena, avšak bez citelné újmy na všeobecném respektování Apoštolského stolce jakožto subjektu sui generis.

Lze říci, že označení Apoštolský stolec, na místo kterého je taktéž možno v souladu s dikcí platného kodexu kanonického práva can. 361 CIC/1983 alternativně připustit tzv. Svatý stolec (alias Svatá stolice -lat. Sedes Sancta), zahrnuje vrcholnou reprezentaci světové katolické církve v čele s římským biskupem, tedy papežem. Je veskrze teoretickou otázkou nakolik úzký či široký aparát lze pod označení Apoštolský stolec podřadit a v této souvislosti bývá také chápáno v užším slova smyslu jako úřad papeže nebo v širším slova smyslu jako souhrn všech souvisejících úřadů, kongregací, tribunálů a orgánů, které se nějakým způsobem na správní činnosti podílejí, z hlediska uzavírání smluv má však podstatnější význam z jakého titulu Apoštolský stolec jedná. Poněkud nestandardně zde působí dvojí identita, způsobená potenciálem Apoštolského stolce vystupovat jako reprezentant světové katolické církve a zároveň jako představitel a jediný orgán státu Vatikán, přičemž mezinárodněprávní subjektivitu lze konstatovat z obou těchto titulů.

Jediný relevantní argument, který je možno proti existenci subjektivity Apoštolského stolce vznést, je zpochybnění teritoriálního základu jako natolik symbolického, že vlastně schází zcela. Historická zkušenost z období absence státnosti 1870-1939 nicméně dokládá, že teritoriální prvek onu conditio sine qua non nutně nepředstavuje a tradiční projevy mezinárodněprávní subjektivity, k nimž vedle uzavírání mezinárodních smluv patří zejména aktivní i pasivní legační právo, tzn. vysílání a přijímání diplomatických zástupců, byly i bez územního základu uplatňovány v nezměněném rozsahu, byť názory z řad odborné veřejnosti na problematiku subjektivity Apoštolského stolce se tehdy v podstatně větší míře než dnes různily.

Katolická církev:

Pokud jde o subjektivitu a vlastní pojem katolické církve, lze uzavřít, že zde naopak o znacích mezinárodněprávního subjektu nemůže být řeč. Stejně jako pro ostatní státem registrované církve a náboženské společnosti pro ní proto platí, že do právních vztahů vstupuje jako právnická osoba v režimu práva vnitrostátního, případně v podobě vícera právnických osob. Sbor všech biskupů zpravidla na území státu pak představuje vrcholný vnitrostátní církevní orgán, což je v prostředí České republiky, kde se eviduje přibližně 2.750.000 katolíků, Česká biskupská konference. To ostatně stvrzuje také článek 18 Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů, a ve svém druhém odstavci pak ještě alternativně k možnosti uzavření nových smluv mezi smluvními stranami výslovně připouští i možnost dohod uzavřených Českou biskupskou konferencí, jednající se souhlasem Svatého stolce. Dá se proto říci, že Česká biskupská konference ve vnitrostátním měřítku představuje jakousi pomyslnou prodlouženou ruku Apoštolského stolce shlížejícího z vod mezinárodních.

Pro úplnost dodejme, že se tuzemská katolická církev člení na Církev římskokatolickou (církev latinského obřadu- v ČR t.č. cca 2.741.000 věřících) a Církev řeckokatolickou (církev byzantského obřadu- v ČR t.č. cca 7.700 věřících), jež jsou obě v souladu s vnitřními předpisy katolické církve a právním řádem České republiky právnickými osobami.

Státy:

Bylo-li v úvodu tohoto oddílu vyjádřeno přesvědčení, že v otázce mezinárodněprávní subjektivity Apoštolského stolce názorová nejednota odborníků prakticky nepanuje, tím spíše lze totéž říci o subjektivitě suverénních států jako vůbec základních, plných a esenciálních subjektů tohoto právního odvětví. I přesto, že takovou subjektivitu není třeba jakkoliv dále prohlašovat nebo zdůrazňovat, v ustanovení hned úvodního článku předmětné Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů nalezneme deklaraci vzájemného uznání mezinárodněprávní subjektivity a závazek obou smluvních stran se jako nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodního práva plně respektovat. Účelem uvedené formulace bude zřejmě spíše proklamativní vyjádření rovnosti obou smluvních stran tak, aby se případné uznání mezinárodněprávní subjektivity Apoštolského stolce expresis verbis nejevilo jako poněkud jednostranné.

V otázkách subjektivity jednotlivých regionů svrchovaných států (např. spolkových zemí) pak nezbývá než odkázat na ústavu státu jako celku, která de iure jediná může takovým součástem v omezené míře mezinárodněprávní subjektivitu přiznat, jakož i opravňovat je k vlastní autonomní kontraktaci a případně také její rozsah vymezit.

Předmět úpravy

Ve smyslu výše popsaného principu kooperace se těžiště a pozornost současných konkordátních dokumentů vesměs pragmaticky zaměřuje na ty oblasti lidské činnosti, které určitým způsobem zasahují do působnosti státu i církve. V souladu se smluvní volností je přirozeně zcela na smluvních stranách, jaké okruhy úpravě podrobí, v kulturně a historicky blízkých oblastech lze však celkem pochopitelně vysledovat jisté opakující se pilíře, o něž se vztah mezi státem a Apoštolským stolcem obrazně řečeno opírá.

Smlouva, která byla před více než pěti lety pro Českou republiku vyjednána se svým zaměřením a rozsahem kontextu postkomunistické střední Evropy nijak nevymyká, v porovnání s okolními zeměmi, Slovenskem a Polskem, lze nicméně v pozici katolické církve připustit rozdíl už proto, že obě tyto sousední země považovaly uzavření takové smlouvy za podstatně důležitější než česká politická reprezentace a k jejímu přijetí také bez větších komplikací úspěšně dokráčely. I ve smlouvách samých se dá jen stěží přehlédnout to, že česká úprava ze zmíněných tří vykazuje nejméně formulací koncipovaných tak, že katolická církev je oprávněna, katolické církvi se zaručuje, případně Česká republika garantuje katolické církvi atd. Jistou opatrnost lze spatřovat také v tom, že „česká smlouva“ je v tomto porovnání nejméně podrobná a obsahuje také nejméně článků. Základní rysy- pilíře- jsou však totožné: 1. uznání subjektivity Apoštolského stolce eventuelně diplomatická formulace vzájemného uznání – 2. přizpůsobení diecézí a územních administratur státním hranicím – 3. manželství uzavřená v rámci církevního obřadu – 4. zřizování a provozování církevních škol + výuka katolického náboženství ve školách – 5. duchovenská a pastorační služba (+ právo vykonávat ji v ozbrojených sborech, nemocničních, vězeňských a jiných zařízeních). Důležitou vstupní premisu obsaženou mezi řádky nebo výslovně pak tvoří garance náboženské svobody státem v souladu s jeho právním řádem.

Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů došla své finální podoby v průběhu čtrnácti kol vyjednávání v období od 6.4.2000 do 28.5.2002. V této době se za českou stranu opakovaně změnil velvyslanec ve Vatikánu, prvotním iniciátorem byl nicméně M. Stropnický (ministr kultury ve vládě J. Tošovského), jenž funkci velvyslance ve Vatikánu vykonával v letech 1999-2002. Slovy předkladatele, tehdejšího místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody, byla přesto vyjednána pečlivě, nepřekračuje ústavní rámec České republiky a zrcadlí obvyklý vztah Svatého stolce a státu, jakož i dosavadní vztah k církvi v České republice vyvinuvší se od roku 1989. Hlasování v poslanecké sněmovně dne 21.5.2003 však, jak známo, vyznělo pro zamítnutí návrhu této smlouvy v poměru 110 ku 39 ze 177 přítomných poslanců, dá se tedy mluvit o výsledku více než jednoznačném.

V politických kuloárech se již v předvečer tohoto zamítnutí bouřlivá rozprava nad vyjednanou dohodou očekávala a ani její výsledné nepřijetí překvapivě nepůsobilo. Mezi hlavní argumenty zástupu odpůrců patří přesvědčení, že principielně taková smlouva není pro Českou republiku nijak užitečná nebo potřebná, že nevychází z žádných tradic takové úpravy, a že nadto omezuje suverenitu státu a diskriminuje ostatní registrované církve a náboženské společnosti. Mimoto se taktéž vedla emotivní polemika nad samou podstatou Apoštolského stolce, zdali se jedná o symbol jedné konkrétní církve nebo regulérního smluvního partnera. Při vší úctě k erudici pánů poslanců, z nichž mnozí jsou právníky, na tomto místě nezbývá než podotknout, s odkazem na ostatních 174 Apoštolským stolcem ve světě uzavřených smluv, že takové obavy jsou v převážné míře celkem snadno vyvratitelné.

Zaznívaly ovšem také věcné a právní argumenty, směřující zejména k tomu, že zahraniční výbor poslanecké sněmovny nebyl o stavu příprav smlouvy průběžně informován, a že dokument obsahuje určité chyby a nedostatky, které v již ratifikované smlouvě nebude možno v budoucnu odstranit. Pomineme-li existenciální otázku toho, zdali Česká republika a Apoštolský stolec vůbec potřebují bilaterálním smluvním instrumentem regulovat své vztahy, týkaly se relevantní výtky v rozpravě před hlasováním

1)nedostatečného vysvětlení pojmů, s kterými smlouva pracuje – in concreto „apoštolské poslání“, které v žádném právním předpisu vnitrostátního práva není obsaženo a tudíž ani podrobněji specifikováno (to platí i o smlouvě samé);

2)předjímání budoucí zákonné právní úpravy tím, že smlouva předpokládá majetkové vypořádání a církevní sňatky; Ač novela občanského zákoníku de lege ferenda s  možností uzavírání církevních sňatků nepočítá, čl. 9 Smlouvy ve smyslu současné právní úpravy toto oprávnění církvi přiznává, byť za současného zdůraznění, že toliko za podmínek stanovených právním řádem České republiky.

3)poměru vnitrostátního a kanonického právního řádu- resp. že smlouva, odkazujíce na obé, nestanoví přednost jednoho z nich (v daném případě českého) pro případ kolize; Hypoteticky v důsledku toho může dojít k situaci, že přímo aplikovatelná mezinárodní smlouva do českého práva pro určitou konkrétní otázku „vtlačí“ prioritu práva cizího.

Pokud jde o rovněž vznesené námitky nezákonnosti smlouvy nebo jejích jednotlivých ustanovení, navrhoval předkladatel a její největší zastánce C. Svoboda, aby smlouva sice byla přijata, avšak následně, pro vyloučení jakýchkoliv pochybností, aby byla postoupena k posouzení Ústavnímu soudu, který by ji eventuelně z tohoto titulu mohl zamítnout. Tento poněkud krkolomný postup však aplikován být nemusel. Shrnutí, že k sobě již před hlasováním o osudu smlouvy hovořili přesvědčení k přesvědčeným, se zdá být příznačné.

Závěrem ke statu quo

Je velmi nesnadné zaujmout jednoznačné hodnotící stanovisko, spíše než jako právně-technický oříšek se celé martyrium vyjednávání a následného nepřijetí vyjednané smlouvy zdá být politickým problémem. Bylo by vhodné zodpovědět si prvně základní otázku, a to napříč politickým spektrem, zdali je vůbec jakýkoliv smluvní dokument á la ‚Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů‘ k udržování korektní a fungující koexistence státu a církve třeba. Ohlédnutí za uplynulými pěti lety dává na první pohled spíše za pravdu těm, kteří tvrdí, že bilaterální smluvní vztah v případě České republiky nevychází ze specifických tradic země, není místně obvyklý a tím pádem ani nezbytný. Kvalitní a úplná vnitrostátní legislativa upravující tuto oblast nám však dosud schází také.

Dá se souhlasit s tím, že pouhý výčet zemí, které obdobnou smlouvu s Apoštolským stolcem uzavřely, jako argument pro její vytvoření a přijetí nepostačuje. V obecné rovině lze nicméně konstatovat, že vzájemně vyjednaná smluvní úprava vždy znamená zvýšení právní jistoty a v relativně překotném prostředí změn vnitrostátních právních předpisů také posílení postavení katolické církve a záruk věřících. Nelze opomíjet ani její funkci coby projevu určité kultury, vzájemné úcty, dobrých vztahů a v jistém slova smyslu také vyjádření sounáležitosti k hodnotám, které utváření české kultury po staletí ovlivňovaly.

Tolik tedy k důvodům pro samu existenci takové úmluvy. V otázkách obsahových není nutné okruh již vyjednaný příliš rozšiřovat a také pokud jde o zvolenou koncepci dohody koncipované spíše obecně s možností dalšího upřesnění, dá se pro české prostředí označit za vhodnou. Nedokončená vnitrostátní úprava četných souvisejících vztahů je nicméně pro vyjednávání a výslednou podobu smlouvy značně limitující. Nic sice momentálně nenasvědčuje tomu, že se v dohledné době objeví návrh k oživení takových snah, pokud by se tak ale stalo, nezbývalo by než s realizací smlouvy ještě počkat, nebo utvářet dokument o to obecnější. V každém případě, jak praví poslední zkušenost, by smlouva v průběhu svého utváření měla být konzultována průběžně, aby se zamezilo blamáži při závěrečném politickém rozhodování a aby byly odstraněny případné formulační nedostatky. Právě preciznost, s ohledem na pozdější neproveditelnost eventuelních změn stejně snadným postupem jako v případě zákonů, je třeba zdůraznit obzvlášť. Horkou jehlou a dlouhými stehy kvalitní úpravy v této složité a citlivé otázce dojít nelze.

pozn.: Vedle citovaných knižních a časopiseckých publikací byla cenným zdrojem informací v předmětné problematice také konzultace autora článku s Mgr. Stanislavem Hykyšem, právníkem působícím v církevní oblasti a specializujícím se na otázky vztahu státu a církve. Patří mu proto poděkování.

Mgr. David Zdeněk, advokátní koncipient AK Bouček & Jandura Hradec Králové

Stížnost k ESLD v pdf

Stížnost k ESLD lze stáhnout v pdf jako formulář, krom jiného i v češtině přímo na stránkách Evropského soudu pro lidská práva.
Na stránkách Evropského soudu pro lidská práva naleznete zdarma ke stažení texty „sdělení“, určeného těm, kteří se chtějí obrátit na Evropský soud pro lidská práva, „vysvětlující poznámku“, určenou těm, kteří budou vyplňovat formulář na stížnost podle článku 34 Úmluvy a samotný formulář stížnosti.
MS

Děkuji soudcům Nejvyššího soudu

Nehodlám to dlouho natahovat, pouze bych na tomto místě rád poděkoval soudcům našeho Nejvyššího soudu, protože se domnívám, že svým výrokem v kauze nakladatele díla „Můj boj“ konečně vyřkli, co si všichni již dlouho mysleli, ale báli se to říci veřejně: Hitlerův nacizmus je mrtvou ideologií! Nemáme se tedy čeho bát! Mrtvá ideologie nám již nemůže ublížit! To znamená, že tzv. hajlování mladých mužů s krátkým sestřihem vlasů se nevztahuje na rakouského malíře pokojů, ale pravděpodobně to bude oslava nějakého méně známého německého fotbalisty stejného jména. Jsem velice rád, že nám dal Nejvyšší soud jasně najevo, že hnutí holých lebek nemá nic společného s exponentem Třetí říše a že jejich nedobrá pověst je pouze dílem jim nepřejícím médiím.

Dosti ironie! Chápu, že Nejvyšší soud dospěl k názoru, že vydavatel nechtěl propagovat nacizmus ani jeho „velkého myslitele“, ale chtěl pouze vydělat nějakou tu korunu navíc, a proto by nebylo v souladu s právem nechat ho odsoudit za trestný čin. Způsob argumentace, který k tomu ale použil, je natolik nešťastný, že v očích laické veřejnosti dává zapochybovat o soudnosti soudců soudu (a co je nejhorší) nejvyššího.