Archiv pro rubriku: Rodinné právo

Co patří do společného jmění manželů

 

Společné jmění manželů bylo jako institut do občanského zákoníku vloženo v roce 1998 a nahradilo dřívější pojem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Společné jmění manželů vzniká ze zákona spolu s manželstvím, a jeho předmět je upraven v občanském zákoníku. Institut je nedílně spojen s manželstvím. Není tedy možné, aby společného jmění vzniklo mezi druhem a družkou nebo mezi registrovanými partnery. Zánikem manželství zaniká i společné jmění mezi manželi. Společné jmění manželů tvoří nejen majetek jako aktiva, ale i závazky čili pasiva.

Pokud se jedná o majetek ve smyslu aktiv, společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku, který patří do výlučného majetku jednoho z manželů nebo do spoluvlastnictví obou manželů (například majetek, který manželé jako svobodní nabyli společně ještě před uzavřením manželství).

Výlučným majetkem tvoří majetek, který nepatří do společného jmění manželů. Výlučným majetkem je:

– majetek získaný dědictvím nebo darem určeným jednomu z manželů

– majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela (jedná se například o auto, které bylo zakoupeno z peněžních prostředků získaných prodejem nemovitosti, který patřil pouze jednomu z manželů)

– věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů (typicky osobní hygienické potřeby, oblečení, apod.)

– věcí vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci vlastníka.

Do majetku spadají věci, práva a jiné majetkové hodnoty za předpokladu, že to jejich povaha připouští. Zajímavostí je, že s „peněžními prostředky na účtu mohou nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance. Jiné osoby tak mohou činit pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Pouhá skutečnost, že na účtu u peněžního ústavu jsou uloženy i prostředky ve společném jmění manželů, neopravňuje manžela majitele účtu k nakládání s prostředky na tomto účtu.“1

Mezi závazky neboli pasiva patří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou:

– závazků, týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich (například smlouva o zasklení oken nemovitosti, kterou vlastní jen jeden z manželů)

– závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

To, co přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, se posuzuje individuálně vzhledem k okolnostem a majetkovým poměrům manželů. K úkonům, které převyšují míru přiměřenou poměrům manželů, je třeba souhlas druhého z manželů. Jestliže druhý z manželů závazek, který míru přesahuje, schválil (byť nepřímo) dodatečně, závazek bude spadat pod společné jmění manželů. Pakliže nedošlo ani k dodatečnému schválení, závazek do společného jmění nepatří.

Co se týče vztahu k podnikání, je třeba zmínit, že platí speciální úprava. Stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, pak získání podílu ani nabytí členských práv a povinnosti nezakládá účast druhého manžela na této společnosti nebo v družstvu, s výjimkou bytových družstev.2 Ačkoli nabytí podílu či práv nezakládá účast, stále platí, že získaný majetek se stává součástí společného jmění manželů.3

Závěrem bych dodal, že příspěvek vychází z úpravy, která je stanovená v občanském zákoníku. Sama úprava je v mnohém dispozitivní, a tak jsou možné i určité modifikace vymezení a trvání společného jmění manželů.

 

Petr Sprinz, autor je studentem Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci

 

 1 Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006, ze dne 8. 1. 2008

 2 § 143 odst. 2 občanského zákoníku

 3 Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 700/2004, ze dne 20.7.2004

Vyživovací povinnost rodičů k dětem

 

První otázkou je do jakého věku dítěte jsou rodiče povinni plnit vyživovací povinnost k dítěti. Zákon neposkytuje jednoznačnou hranici. Říká, že tuto povinnost mají rodiče do té doby, pokud nejsou děti schopny sami se živit. To může být značně odlišné (je nutné zohlednit jak některá subjektivní hlediska, tak otázky objektivní, tedy např. zda dítě studuje, nebo pracuje, zda je nutné či vhodné aby si samo přivydělávalo apod.). Zákon však stanoví, že povinnost poskytovat výživné nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což zahrnuje nejrůznější překážky na straně rodiče i dítěte.

Obecně platí, že rodič je povinen poskytovat dítěti výživné v takové výši, které odpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Obvykle se tak hodnotí (v případě stanovení výše výživného soudem) majetek povinného rodiče, jeho příjmy a výdaje, možnosti které má směrem k dalším příjmům apod. Zákon rovněž stanoví, že soud zkoumá, odůvodněné potřeby oprávněného (aktivní sportovec, či vysokoškolský student má jistě vyšší náklady), ale rovněž zkoumá zda se povinný bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání, či nějakého majetkového prospěchu, či nepodstupuje nějaká majetková rizika, čímž by snižoval „základ“ pro určení výše vyživovací povinnosti. Nutno podotknout, že tato povinnost je stanovena oběma rodičům. Dítě má tak podle zákona mít možnost podílet se na životní úrovni svých rodičů (a to v zásadě za trvání manželství rodičů, tak po jeho případném skončení).

Při určení výše výživného soud přihlíží také k faktu, který z rodičů o dítě osobně pečuje, příp. pečuje o společnou domácnost za trvání manželství (do jisté míry může nahrazovat příjem ze zaměstnání). To může mít rovněž důležitý vliv na výši vyživovací povinnosti pro druhého manžela.

Jak bylo výše naznačeno soud posuzuje vyživovací povinnost rodičů podle jejich možností a schopností. K tomu nutně potřebuje podklady, které získá jedině od těchto povinných osob, či jejich zaměstnavatelů. Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů ( v takovém případě může soud postupovat podle jeho daňového přiznání), je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zákona o životním a existenčním minimu.

Výživné se platí v pravidelných opětujících se dávkách. V odůvodněných případech může soud určit i jeho placení zálohově (složit částku pro výživné splatné v budoucnosti). Při změně poměrů soud samozřejmě rozhodne o změně výše výživného, a to pro nezletilé děti i bez návrhu. Dojde-li však ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.

Jak bylo výše uvedeno, vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je vzájemná. V situaci, kdy jsou děti schopny samy se živit, jsou pak povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují (tedy nemohou-li si odpovídající potřeby zajistit samy). V případě, že rodiče mají dětí více, zákon stanoví, že každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Zde platí, že úprava takovéto vyživovací povinnosti je možná jen návrh a neodporuje-li to dobrým mravům (např. v situaci, díky rodiče jsou nezaměstnaní,ale nikterak svoji složitou životní situaci neřeší a jen spoléhají právě na tuto povinnost dětí apod).

Nutno zdůraznit, že výše uvedené povinnosti se vztahují na rodiče s dětmi v případech, kdy žijí ve společné domácnosti, kdy žijí odděleně, i za trvání manželství i po jeho skončení. Zkrátka vztahy rodičů s dětmi nelze v tomto smyslu přerušit.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Otcovství – základní otázky při určování rodičovství

 

Do zákona o rodině1 se jednou z novel dostala zdánlivě banální věta, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Takové určení však bylo nutno v zákoně zakotvit, protože do té doby nebylo zákonem mateřství ve své základní podobě upraveno a pro některé sporné případy (děti „bez identity“, zvláštní případy osvojování ap.) mohly vznikat určité nejasnosti.

V otázce určování otcovství se setkáváme s tzv. domněnkami otcovství. To jsou předpoklady, za kterých je dítě považováno za dítě určitého otce před zákonem.

První domněnkou podle zákona je, že otcem dítěte je manžel matky, pokud se dítě narodí v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po prohlášení manželství za neplatné. Výjimkou z uvedeného je případ, kdy se narodí dítě ženě znovu provdané. Pak se za otce považuje nový manžel této ženy i v případě, že ještě neuplynulo výše zmíněných tři sta dnů.

Druhou domněnkou otcovství, v případě, že se neuplatní domněnka první (tzn. např. svobodná matka) se za otce dítěte považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem (pouze prohlášení nezletilého otce musí být vždy před soudem). Takto lze určit i otcovství k dítěti dosud nenarozenému, je-li již počato.

Poslední variantou pak je možnost, v případě, že nedošlo k určení otcovství podle předchozích možností, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem navrhnout, aby otcovství určil soud. Za otce se pak považuje muž, který s matkou dítěte souložil v rozhodné době (tedy v době 180 – 300 dnů před narozením dítěte), za předpokladu, že otcovství nevylučují nějaké závažné okolnosti. Soud obvykle nemá příliš jiných možností než se přiklonit k testům DNA a podobným důkazním prostředkům. Dále zákon upravuje zvláštní případy, kdy např. otec v průběhu řízení zemře, či v případě, že zemře dítě ap.

Existují však i případy, kdy otec, jenž byl určen podle výše zmíněných kritérií, popírá možnost, že by byl otcem nebo, že by jím vůbec být mohl. Zákon pak omezuje případy popření otcovství zejména lhůtami dokdy lze takový návrh na popření otcovství podat a pak i důvody, pro které tak lze učinit. Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem. Narodí-li se však dítě v době mezi stoosmdesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen v tom případě, že je vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte (obvykle z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti doma). Narodí-li se dítě do tři sta dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, lze otcovství manžele považovat za vyloučené též na základě souhlasného prohlášení manžela, matky a tohoto muže. Zvláštním případem je pak nemožnost popřít otcovství v období mezi stoosmdesátým dnem a třístým dnem od umělého oplodňování vykonaného se souhlasem manžela matky. Takové otcovství nelze popřít, ledaže by se ukázalo, že matka otěhotněla jinak. Zvláštním způsobem popření otcovství je situace, narodí-li se dítě před stoosmdesátým dnem od uzavření manželství. Pak postačí k tomu, aby se manžel matky nepovažoval za otce, popře-li u soudu své otcovství. To však neplatí, jestliže manžel s matkou dítěte souložil v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní, nebo jestliže při uzavření manželství věděl, že je těhotná.2 Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte.

Popírat otcovství může však rovněž matka, v zásadě za stejných podmínek (lhůt a předpokladů), jaké jsou stanoveny pro popření otcovství otcem.

Posledním případem popření otcovství je situace popírání otcovství na návrh nejvyššího státního zástupce. To lze jen v případě, že neuplynula lhůta stanovená pro popření otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem dítěte a je-li to ve veřejném zájmu a v souladu s ustanoveními zaručujícími základní lidská práva. Nejvyššímu státnímu zástupci přísluší i právo podat návrh na popření otcovství, pokud uplynula lhůta pro popření stanovená v případě, že to vyžaduje návrh dítěte.

Určování rodičovství je krok, který má závažné (samozřejmě nejen) právní důsledky, které mohou být začasté zvráceny nebo změněny jen stěží, příp. (např. pro určité době) vůbec ne, proto je třeba k nim přistupovat maximálně zodpovědně.

 

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

 

 1 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

 2 § 58 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

Návrh na zvýšení výživného nezletilých dětí

    Nárok na výživné dítěte vychází ze zákona o rodině. Ve třetí části první hlavě je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Základní ustanovení určují, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit a také že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Jak již bylo výše napsáno, oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

    Při určování výše výživného se musí vcelku přesně zjistit, jaké jsou příjmy a možnosti rodičů. Platí, že rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.

    Na druhé straně odůvodněné potřeby se v žádném případě nekryjí s nějakým životním minimem. Vyjadřují kompletní potřeby důstojně kulturně žijícího člověka. Tedy ne pouze strava a oblečení, ale i výdaje na zábavu, na zájmy, koníčky, sport, samozřejmě vzdělání, včetně nadstandartního apod.. Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Vždy se zkrátka musí pečlivě posoudit poměr možností a schopností povinného na jedné straně a potřeb oprávněného na straně druhé. Pokud povinný získá lukrativnější zaměstnání a zdvojnásobí se mu příjem, tak i při zdánlivě nezměněných potřebách bude místo pro zvýšení výživného, neboť odůvodněným se nyní bude zdát vyšší standart.

    Pro úplnost je ještě třeba zdůraznit, že podmínkou pro nárok na výživné je odkázanost na výživu. Tedy jakmile není dítě schopno se samo živit, může požadovat od rodičů výživné. Je ovšem třeba správně chápat, co znamená nebýt schopen se sám živit. Neznamená to, že kdo dosáhl patnácti let nebo např. dokončil střední odbornou školu, ale chce ještě pokračovat ve vzdělávání, se už může sám živit. Pokud se rozhodne studovat vysokou školu, trvá jeho nárok do té doby, dokud vzdělání neukončí.

    Pokud dojde k situaci, že potřeby oprávněného, tedy dítěte, se zvýší a stávající výživné již není schopno tyto potřeby krýt, je oprávněné žádat jeho zvýšení. Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví rozsah jejich vyživovací povinnosti soud nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Tedy pokud po rozvodu povinný manžel odmítá přistoupit na zvýšení poskytovaného výživného, nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud.

    Při sepisování žaloby se není třeba obávat určení konkrétní částky, o kterou by se mělo výživní zvýšit. Soud pečlivě posoudí, jak jsou potřeby dítěte odůvodněné a jaké jsou skutečné možnosti, schopnosti a poměry a může eventuelně stanovit částku sám. Klidně může být i vyšší, než žalobce původně požadoval. V tomto případě není totiž petitem striktně vázán, neboť mu zákon o rodině dovoluje rozhodnout tuto věc i bez návrhu. Do žaloby je vhodné uvést všechny aktivity na straně dítěte, které představují nějaké náklady. Ovšem žalobce musí být připraven tyto náklady doložit a odůvodnit před soudem.
 

Neplatné a zdánlivé manželství

    Uzavření manželství je sice především záležitostí snoubenců a jejich rozhodnutí, vzhledem k závažnosti a povaze tohoto vztahu však zákon celkem přísně tuto oblast upravuje. Stanovuje podmínky a také procesní pravidla, jejichž dodržení je pro vznik řádného platného manželství nutné. Jedná se především o náležitosti subjektů manželství, tedy snoubenců, kteří musí splňovat zákonem dané předpoklady, a také dodržení postupu, kterým se prohlášení o uzavření manželství činí. Pokud dojde ve splnění nějaké podmínky k nedostatku, pochybení či opomenutí, může to mít na charakter dalšího právního vztahu významný vliv.

    Zásadní rozlišení spočívá v určení, zda manželství vůbec vzniklo, ať již platně či neplatně, anebo nevzniklo vůbec. Pokud nebyly vůbec dány předpoklady pro samotný vznik manželství, hovoříme o manželství zdánlivém, non matrimonium. Toto „manželství“ však žádným manželstvím není. Pohlíží se na něj, jako by se právně nic nestalo. Jednání vedoucí k non matrimoniu není právním úkonem a nemá jakékoliv právní následky.  Ustanovení § 17a zákona o rodině vyjmenovává, kdy o tyto případy půjde.
    Odstavec 1 stanoví, že manželství nevznikne, jestliže muž nebo žena byli k prohlášení o uzavření manželství donuceni fyzickým násilím. To je v podstatě samozřejmé, jako typický příklad může posloužit třeba situace, že žena by měla v průběhu obřadu pistoli u hlavy. Pak zkrátka nemůže být o žádném právním úkonu řeč.
    Stejně tak manželství nevznikne, jestliže bylo uzavřeno nezletilým mladším šestnácti let. Zákon sice umožňuje výjimečně sňatek nezletilého, ovšem nikdy, za žádných okolností se nemůže jednat o osobu mladší šestnácti let. V takovém případě vždy půjde o zdánlivé manželství.
    Manželství dále nevznikne, jestliže nebyly dodrženy podmínky uvedené v § 4, § 4a odst. 1, § 4b odst. 2 a § 9. V případě ustanovení § 4 se jedná o základní podmínky prohlášení o vstupu do manželství. Prohlášení musí být učiněno před starostou, zástupcem starosty, nebo pověřeným členem obecního zastupitelstva matričního úřadu, v jehož obvodu je jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu. Prohlášení o uzavření manželství lze učinit i před starostou, nebo zástupcem starosty obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, které patří do správního obvodu matričního úřadu a nejsou matričním úřadem. Prohlášení o uzavření manželství musí být učiněno v přítomnosti zaměstnance obce splňujícího podmínky podle zvláštního právního předpisu. Snoubenci také musí být s ohledem na § 2 vždy muž a žena.
    § 4a odst. 1 a § 4b odst. 2 se týkají církevního sňatku. Pro vznik manželství tedy musí být dodrženy tyto podmínky. Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností. Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství.
    § 9 pojednává o uzavření manželství v zastoupení, což je velmi výjimečný a neobvyklý případ. Musí být splněny všechny podmínky, jinak manželství nevznikne.

    Jiný případ je, když nejsou dodrženy podmínky pro vznik platného manželství. Pak nehovoříme o zdánlivém, ale o neplatném manželství, matrimonium nullum. Takové manželství vzniklo, pohlíží se na něj jako na platně uzavřené, ovšem pouze do doby, než je prohlášeno za neplatné. Neplatnost může vyslovit pouze soud. Zásadní rozdíl oproti zdánlivému manželství je v tom, že uzavření neplatného sňatku má narozdíl od non matrimonia právní následky. Teprve až po vyslovení neplatnosti se považuje za nikdy neuzavřené. Osobní stav neplatně oddaných snoubenců bude po vyslovení neplatnosti opět svobodný, nikoliv rozvedený. O právech a povinnostech manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových poměrech po prohlášení manželství za neplatné pak platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových poměrech.

    Základních důvodů neplatnosti je pět a jsou obecně známy. Stručně řečeno, jedná se o bigamii, příbuzenství,  věk, duševní stav a vady právního úkonu. O prvním důvodu hovoří § 11. Manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou. U každého důvodu se rozlišuje, zda lze neplatnost vyslovit i bez návrhu a zda i po zániku manželství. U tohoto případu neplatnosti ji soud může vyslovit i bez návrhu a i po jeho zániku. Stejně tak rozlišujeme, zda může neplatné manželství konvalidovat. Tedy stát se platným, pokud daná překážka odpadne. Odstavec 2 říká, že k výroku o neplatnosti nedojde a takové manželství se stane platným, jakmile dřívější manželství zaniklo, nebo bylo prohlášeno za neplatné. Tedy konvalidace je možná, manželství se může stát platným, ovšem trestní důsledky bigamie zůstávají.
    Dalším důvodem neplatnosti je příbuzenství. Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci; totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu a i po zániku. U dalších důvodu již po zániku manželství neplatnost vyslovit nelze. Toto manželství neplatné pro příbuzenské vztahy pochopitelně konvalidovat nemůže.
    Třetí důvod souvisí s věkem. Manželství nemůže uzavřít nezletilý. Výjimečně, jestliže to je v souladu se společenským účelem manželství, může soud z důležitých důvodů povolit uzavření manželství nezletilému staršímu než šestnáct let. Bez tohoto povolení je manželství neplatné a soud vysloví neplatnost i bez návrhu. U tohoto případu je konvalidace možná, k výroku o neplatnosti manželství nedojde a takové manželství se stane platným, jestliže manžel, který byl v době uzavření manželství nezletilý, již dovršil osmnáctý rok, nebo jestliže manželka otěhotněla.
    Trochu složitější je problematika způsobilosti k právním úkonům. Je potřeba ji rozdělit na dvě části. Za prvé osoby, které jsou zcela zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo stižené duševní poruchou, která by měla za následek omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemohou uzavřít platné manželství vůbec. V takovém případě vysloví soud neplatnost manželství i bez návrhu.
    Druhá část se týká osob, jejichž způsobilost k právním úkonům byla pouze omezena, nebo které jsou stiženy duševní poruchou, která by měla za následek omezení způsobilosti k právním úkonům. Takovým osobám může soud uzavření manželství povolit. Bez toho povolení se ale jedná o neplatné manželství. Soud vysloví neplatnost tohoto manželství na návrh kteréhokoli z manželů. Konvalidace je narozdíl od první části možná, neboť platí, že neplatnost manželství soud nevysloví, jestliže zdravotní stav manžela se stal slučitelný s účelem manželství.
   Posledním důvodem jsou vady právního úkonu. Dle § 15a je manželství neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství. Soud vysloví neplatnost takového manželství na návrh kteréhokoli z manželů. Bezprávnou výhružku je třeba odlišovat od fyzického násilí, neboť to má za následek přímo neexistenci manželství (non matrimonium). Pro vyslovení neplatnosti v případě těchto vad platí, že právo manžela uplatnit neplatnost manželství zanikne uplynutím jednoho roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti dozvěděl, tedy pokud si např. někdo vzal místo své snoubenky omylem nějakou jinou ženu a ani rok poté, co si toho všiml, nepožádal soud o prohlášení tohoto manželství za neplatné, zjevně se s tímto stavem  dostatečně smířil a proto jeho právo zaniká.

Povinnost hradit náklady společné domácnosti

    Zákon o rodině ukládá povinnost hradit náklady společné domácnosti zásadně oběma manželům. Jsou povinni podílet se na úhradě podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Přitom je třeba brát ohled na to, že poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti. Neznamená to tedy, že oba manželé musí přispívat shodnou finanční částkou, pokud např. jen jeden z nich z velké části nebo dokonce téměř výhradně pečuje o děti či o domácnost.

   Manželé by v této záležitosti vzhledem k povaze manželství a závažnosti jeho uzavření neměli mít závažnější problém se dohodnout, ovšem v praxi se vyskytují případy, kdy jeden manžel tzv. „táhne“ domácnost ze svých příjmů, nakupuje potraviny, hradí nájem apod. a druhý manžel odmítá čímkoliv přispívat. Pokud se ani po žádostech o nápravu situace nezlepší, nastupuje ust. § 19 odst. 3 zákona o rodině, podle kterého „neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud.“

Smlouva o vypořádání majetkových vztahů po rozvodu

    Tato smlouva je jednou ze součástí nesporného rozvodu podle §24a zákona o rodině, při němž soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství. Na rozvrat se v tomto případě usuzuje z objektivních skutečností : 1) manželství muselo trvat alespoň 1 rok, 2) manželé spolu nejméně 6 měsíců nežijí a 3) druhý manžel se k návrhu připojí. Pokud jsou tyto podmínky splněny, má se za to, že manželství je rozvráceno tak jak popisuje §24. Soud pak takové manželství rozvede, pokud manželé předloží : a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů b) práva a povinnosti společného bydlení a c) případnou vyživovací povinnost. Pokud se v manželství narodily děti tak ještě d) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

    Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů narozdíl o smlouvy o poměrech nezletilých dětí nepotřebuje schválení soudu, ovšem podpisy na ní musí být úředně ověřeny. Obligatorně musí obsahovat ujednání o majetkových vztazích a právech a povinnostech společného bydlení. Vyživovací povinnost obsažena být nemusí.

Výživné mezi manžely

    Výživné mezi manžely předchází všem ostatním typům výživného. Pokud bude osoba oprávněná nárokovat po někom výživné, vždy to v prvním případě bude manžel. Teprve pokud ten nebude schopen vzhledem ke svým možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům výživné hradit, je možné obrátit se na další povinné (rozvedený manžel, rodiče, děti, ostatní příbuzní).

    Rozsah vyživovací povinnosti je ze všech typů největší. Známe výživu nutnou, přiměřenou i slušnou. Výživné mezi manžely však musí mít takový rozsah, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Není tedy předpokladem pro tento typ výživného (jako u mnoha jiných typů) odkázanost na výživu, ale situace, kdy hmotná a kulturní úroveň není zásadně stejná. Kdykoliv se tato úroveň manželů bude lišit, vzniká povinnost manžela s vyšší úrovní druhého vyživovat. A to bez ohledu na to, jestli je druhý manžel v nouzi či nějaké chudobě. I když bude mít jeden manžel příjmy 250 tisíc měsíčně a druhý 800 tisíc měsíčně, tak přestože o žádné neschopnosti se živit nemůže být řeč, musí být příjmy mezi manžely vyrovnány. Je to dáno povahou a významem manželství a principiální rovností, jednotností a nerozdílností manželů.

    V naprosto drtivé většině případů je výživné plněno dobrovolně. Ovšem vyskytují se i případy, kdy manžel s většími příjmy (většinou to bývá muž) odmítá druhému manželu sdělit výši svého výdělku, natož z něho něčím přispět s tím, že je to jeho věc a druhý manžel je schopný uživit se sám. Často také pouze jeden manžel ze své výplaty platí náklady společné domácnosti a tím snižuje svou hmotnou úroveň (na to je ovšem speciální §19 o povinnosti hradit náklady společné domácnosti). V těchto případech je namístě, aby se oprávněný manžel dožadoval výživného. Nejprve je třeba požádat povinného manžela. Pokud se situace nezmění, nebo se změní nedostatečně, je vhodné obrátit se na soud. Ten určí výši výživného podle kritérií § 96, tedy přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Důležité je také pravidlo, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Pokud oprávněný manžel povinného například podvádí či se k němu hrubě chová, soud vezme tyto skutečnosti samozřejmě v úvahu a zahrne je do posouzení daného případu. Výživné je možné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení.

    Žaloba se podává okresnímu soudu. Místní příslušnost je dána bydlištěm žalovaného, a nemá-li bydliště, je příslušný okresní soud v jehož obvodu se zdržuje. Má-li žalovaný bydliště na více místech, jsou jeho obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale; vedle obecného soudu žalovaného je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu má žalovaný své stálé pracoviště. Žalobce je u této žaloby osvobozen od soudního poplatku.

Svěření do výchovy jiné fyzické osoby

    Pokud rodiče nemohou vykonávat svou rodičovskou zodpovědnost, ať už z objektivních či subjektivních důvodů, je možné svěřit dítě jiné osobě. Zákon o rodině nabízí několik možností, které se v praxi užívají v situacích různého druhu. Jde o pěstounskou péči, státem podporovanou a placenou službu dlouhodobého charakteru, dále osvojení jako nejhlubší formu náhradní výchovy, ale také svěření do výchovy jiné fyzické osoby podle §45. Tento institut plní v našem právním řádu funkci primárně přechodného řešení. Pokud je na straně rodičů dítěte překážka či problém dlouhodobějšího charakteru, je vhodnější uvažovat právě o některém z jiných typů náhradní, nejlépe rodinné výchovy. Pokud ovšem je naděje, že se dítě bude moci do svého původního rodinného prostředí vrátit, či není jiný typ náhradní výchovy vhodný či je jiný opodstatněný důvod pro takové řešení, je namístě uvažovat o řešení podle §45. Může jít například o situaci, kdy jediný žijící rodič utrpí autonehodu a je nucen po několik měsíců zůstat v nemocnici. Pak bude nejčastěji vhodné svěřit dítě do výchovy jeho babičce, která se o něj dočasně postará.

    Charakter instituce svěření podle §45 je dán charakterem situací, na které se bude aplikovat. Rodiče (či poručník, pokud rodiče nejsou schopni být zákonnými zástupci dítěte) nadále rozhoduje o podstatných záležitostech ohledně dítěte. Jiná fyzická osoba rozhoduje pouze o těch běžných. Stejně tak co se týče zastupování. Přesný rozsah práv a povinností fyzické osoby k dítěti vymezí při rozhodnutí o svěření soud. Jiné fyzické osobě obecně nenáleží za výchovu dítěte odměna (jako je tomu v případě pěstouna).

    Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželů. Zemře-li jeden z manželů, zůstává dítě ve výchově druhého manžela. Po rozvodu manželů rozhodne soud o výchově dítěte; do rozhodnutí soudu společná výchova trvá. Do výchovy jen jednoho manžela je možno dítě svěřit pouze se souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý z manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.

Informace o rozvodu

    &nbspV případě, který popisujete by mělo být řízení velmi rychlé. Soud bude postupovat podle §24a zákona o rodině, podle kterého soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství. Uplatní se zde konstrukce tzv. zjednodušeného neboli smluveného rozvodu, která se v zákoně o rodině objevila s velkou novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Výrazně zjednodušila soudní praxi a ulehčila situaci jak soudcům, tak především manželstvím, které již fakticky nefungují a rozvodu nic nebrání, včetně stanovisek samotných manželů.

    &nbspSoud manželství rozvede pokud : 1) Manželství trvalo alespoň 1 rok, 2) Manželé spolu nejméně 6 měsíců nežijí, 3) Druhý manžel se připojí 4) Předložíte písemné smlouvy s ověřenými podpisy upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, 5) práva a povinnosti společného bydlení a 6) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí. Pokud tedy chcete rozvod co nejdříve, připravte si požadované dokumenty a doufejte, že se k soudu dostanete rychle. Samotné řízení by pak mělo být otázka několika málo desítek minut.