Archiv pro rubriku: Správní právo

Trvalý pobyt – k čemu se využívá?

 


„Místem trvalého pobytu se podle zákona č. 133/2000 Sb. rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Objekt musí být označen číslem popisným nebo evidenčním, popř. orientačním a je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Z přihlášení občana k trvalému pobytu podle zákona výslovně nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti.“ 1
 
Trvalý pobyt je tedy definován jako údaj „pouze“ evidenční. Ve skutečnosti s ním ale pracuje celá řada dalších zákonů a navazuje na něj řada práv a povinnosti, např. právo volební, výkon mandátů v obecních zastupitelstvech, poskytování sociálních dávek, příspěvku na bydlení, úhrada poplatku za svoz a likvidaci odpadu, parkování v placených zónách, exekuce apod.
 
Pro běžného občana je asi nejběžnější jeho využití v právu sociálního zabezpečení. Např. v doposud neúčinném zákoně o nemocenském pojištění se stále s institutem trvalého pobytu pracuje. Váží se na něj alternativně povinnosti k nemocenskému pojištění. Zákon konkrétně tento pojem využívá při stanovení povinnosti platit nemocenské pojištění. Podle § 6 uvedeného zákona tak jsou povinni na nemocenském pojištění zaměstnanci kteří a) vykonávají zaměstnání
1. na území České republiky; za výkon zaměstnání na území České republiky se považuje i přechodný výkon práce mimo území České republiky, je-li místo výkonu práce trvale v České republice, nebo
2. v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně pojištěni podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají trvalý pobyt na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie, a při splnění dalších podmínek. Uvedený zákon se však zmiňuje o trvalém pobytu i na jiných místech.
 
Dále můžeme uvést např. zákon o důchodovém pojištění, kde se povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění také v některých (konkrétně osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky a vykonávají zaměstnání v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, jsou účastny pojištění podle tohoto zákona, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině, nejsou povinně účastny pojištění podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a splňují-li další podmínky) případech váže na trvalý pobyt. Zásadní souvislost má institut trvalého pobytu pro nárok na invalidní důchod (viz § 42 zákona o důchodovém pojištění).
 
„Poplatek za svoz a likvidaci odpadu je ve většině obcí povinen uhradit každý, kdo zde má trvalý pobyt, a obec nezohledňují, jestli zde skutečně bydlí a odpad produkuje.
 
V systému tzv. zón placeného stání může obec umožnit parkování jen osobě, která zde má nahlášeno místo trvalého pobytu, bez ohledu na to, jestli zde tato osoba skutečně bydlí nebo někdy bydlela. Jiní občané, kteří zde fakticky bydlí, ale bez evidovaného trvalého pobytu, povolení k parkování získat nemohou.
 
Závažným problémem souvisejícím s trvalým pobytem je také činnost soudních exekutorů. Ti se zaměřují na místa trvalého pobytu, která však se skutečnými místem pobytu nemusí mít nic společného. Stává se tak, že z bytu nebo domu jsou odvezeny i věci někoho jiného.“
 
Z uvedeného vyplývá, že v některých situacích se institut trvalého pobytu stále využívá, ačkoli spíše podpůrně. Např. v případech uvedených z oblasti sociálního zabezpečení se primárně práva a povinnosti vážou na výkon zaměstnání na území ČR, tedy trvalý pobyt je takto zkoumán povětšinou u cizích státních příslušníků. Navíc přichází z mnoha stran kritika institutu trvalého pobytu tak jak je u nás pojímán. „Využití institutu trvalého pobytu, jak ho definuje zákon, je v praxi neudržitelné. Zástupkyně veřejného ochránce práv se domnívá, že je nutné buď změnit definici trvalého pobytu v zákoně č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, nebo provést změny v ostatních zákonech, které termín „trvalý pobyt“ používají. Podmínky a práva by měly být vázány spíše na faktické bydliště, než na mnohdy formální a nefunkční místo trvalého pobytu.“
 
Je proto na místě vždy prověřit, zda v daném případě je institut trvalého pobytu skutečně rozhodujícím kritériem pro vznik práv a povinností. Obecně lze říci, že je význam trvalého institutu přeceňován. Nelze ovšem vyloučit, že některé zákony s tímto institutem stále počítají, jako jednou z podmínek ukládání práv a povinností.
 
1 veškeré uvedené citace jsou převzaty z dokumentů Veřejného ochránce práv, dostupných na http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?doc=1218

Poplatky u lékaře budeme platit i nadále

 

První námitkou opozičních poslanců a senátorů byla neústavní procedura přijetí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. „Základní vadou předmětného zákona mělo být to, že v jediném novelizujícím zákoně došlo ke spojení mnoha novel různých zákonů, které spolu bezprostředně nesouvisejí, čímž jsou porušeny zásady tvorby souladného, předvídatelného a přehledného práva, jimiž mají být poměřovány nejen pozměňovací návrhy, ale i návrhy zákonů, protože Pojítko komplexu norem – stabilizace veřejných rozpočtů – je příliš neurčité.“ Dále bylo namítáno, že formou pozměňovacích návrhů se součástí zákona staly tzv. „přílepky”, jež neobstojí při posuzování obsahu a účelu původního návrhu zákona a návrhů pozměňovacích. Opoziční poslanci dále tvrdili, „že pozměňovací návrhy nebyly projednány ve výborech Poslanecké sněmovny, a že jim chybí odůvodnění. V Senátu došlo přijetím usnesení, jímž vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, k umlčení opozice.“ Dále poukazovali na fakt, že došlo fakticky k obcházení moci zákonodárné, kdy tato část reformy byla v podstatě podrobena pouze jedinému hlasování v Poslanecké sněmovně, čímž byla neústavně posílena moc výkonná. Navrhovatelé rovněž poukazují na příliš krátkou legisvakanční lhůtu, ve které zákon nabývá účinnosti a na fakt, že přijetím tohoto zákona způsobem novelizací různých zákonů s různým datem účinnosti došlo k mezerám v právním řádu.
Tato kritika domnělých formálních vad zákona byla Ústavním soudem odmítnuta s poukazem na fakt, že „v projednávané věci formální procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu proporcionality požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti. Podle Ústavního soudu nelze rovněž přehlédnout fakt, že navrhovatelé a vedlejší účastníci nemají k obsahu napadených zákonných ustanovení tzv. „přílepků“ jako celku výhrady a že k jejich přijetí vedla i obava z periculi in mora počínaje 1. lednem 2008.“.
K meritu věci navrhovatelé poukazovali především na rozpor zavedení poplatků u lékaře s principem bezplatné zdravotní péče, vyjádřené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v rozsáhlé argumentaci odmítá i tento rozpor. Nejprve se věnuje historickým souvislostem. Zdůrazňuje fakt, že základní kodexy v dějinách lidstva se s platbami za výkon lékařských služeb vyrovnávala tak, že takové platby připouštěla. Bez zajímavosti jistě není, že soudci poukazují na tuto otázku už u starověkého Chammurapiho zákoníku, rovněž u socialistických kodexů, a větší části normativních systémů. Ústavní soud se posléze pouští ke komparaci s jinými evropskými zeměmi. Zde uvádí, že ve většině západních států není požadavek bezplatnosti lékařské péče ústavně dán vůbec. Dále uvádí rozbor filosoficko-etického rozměru plateb u lékaře, kde v zásadě nevidí rozpor mezi poskytováním jakési ideální medicíny, tedy pomoci lidem a ekonomickou aktivitou. Ekonomický rozměr ve zdravotnictví poté podtrhuje i odkazem na názor OECD, ve kterém tato organizace doporučila zavedení regulačních poplatků s cílem omezit nadužívanou zdravotní péči.
V dalším se Ústavní soud dostal k tvrzenému rozporu zákona s ústavním zakotvením (čl.31 Listiny), které zní: „Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Zákonné provedení bezplatné péče může znamenat určité úpravy zdravotního systému, jehož cílem je rozumnější uplatnění „esenciálního obsahu tohoto ustanovení.“ Soudci ve svém rozhodnutí uvedli, že „esenciálním obsahem (jádrem) čl. 31 věty druhé Listiny je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, který vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků. Zákonem zavedené poplatky, jak vyplynulo i z provedeného dokazování, regulují přístup k zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění, čímž zamezují jejímu nadužívání; to v důsledcích zvyšuje procento pravděpodobnosti, že se zdravotnická péče dostane opravdu těm skutečně nemocným. Tímto, skrze poplatky, dochází i k naplňování legitimního cíle ústavodárce, a to aniž by se použitý prostředek jevil nerozumným. Proto napadenou právní úpravou nebyl popřen esenciální obsah ústavně zaručeného základního práva tak, jak byl popsán shora, přičemž zákonná úprava nevybočila ze sledování legitimního cíle a není očividně nerozumnou. Lze proto uzavřít, že daná kritéria napadenou právní úpravou překročena nebyla.
Tímto soud vyjádřil, že snahy o efektivnější uplatňování sociálních práv provedením zákonných úprav je možné. Vyjádřil i jistou rezervovanost k zásahům do politických rozhodnutí, která jsou pro reformní činnost ve zdravotnictví a uvedl, že by mohl být vytvořen nebezpečný precedent odmítání jakýchkoli reformních snah vlád. Odmítl tak úvahu o tom, že uvedená změna zdravotního systému zhoršuje přístup ke zdravotnictví. Dále se soud pouští do vymezení chápání principu solidarity a určení, zda v tomto případě opravdu zůstane dodržen. Apeluje poté na zákonodárce, že by měl vyhodnotit skutečné dopady této části reformy a v případě, že se ukáže, že solidarita v systému zdravotnictví byla porušena, měl by přistoupit ke zrušení této úpravy. Podle názorů soudců „není případné, aby Ústavní soud vyvozoval derogační konsekvence již nyní a plošně (tedy ve vztahu ke všem regulačním poplatkům), již proto, že tato analýza (doposud) neexistuje. Stejně nepřípadné by bylo, pokud by Ústavní soud zmíněnou analýzu nyní sám v rámci dokazování v řízení o abstraktní kontrole normy prováděl. Ve svých důsledcích by tím Ústavní soud pro futuro (vzdor principu zdrženlivosti) připustil, že bude v každém jednotlivém případě na návrh analyzovat vždy krátce po nabytí účinnosti toho či onoho zákona, jaké ten má (nebo jaká jeho jednotlivá ustanovení mají), a to z rozličně myslitelných úhlů pohledů, dopady. Tím by se však dostal Ústavní soud do nebezpečné pasti nejen proto, že při obstarávání podkladů pro takovéto analýzy musil by se spoléhat na moc výkonnou (popř. zákonodárnou), ale především proto, že by tím (při realizaci uvedených analýz vzápětí po přijetí nové zákonné úpravy čehokoliv) zřetelně vstupoval na politické kolbiště a stával se na místo plnění role ochránce ústavnosti pouhým kontrolorem či analyzátorem dopadů právních úprav.“
K rozhodnutí soudu byly připojeny i odlišná stanoviska soudců, kteří byli odlišného stanoviska. Seznámení se s jejich argumenty může být rovněž podnětné, ale z hlediska zamítavého rozhodnutí Ústavního soudu jako celku, nevyjadřují judikatorní oporu k tomuto rozhodnutí, tedy argumentaci podporující rozhodnutí soudu. K porovnání ji lze nalézt na webových stránkách Ústavního soudu.
 
 
veškeré citace jsou převzaty z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.5.2008, nálezu ve věci Pl ÚS 1/08 – návrh na zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, oblast zdravotnictví

Základní povinnosti podnikatele vůči správním orgánům

 

1. Ve vztahu k živnostenskému úřadu:

a) Ohlášení živnosti ve kterém fyzická osoba uvede –

a) jméno a příjmení, popřípadě obchodní firmu, státní občanství, bydliště, (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo) rodné číslo, bylo-li přiděleno, jinak datum narození a prohlásí, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti, zda u ní trvá jiná překážka týkající se provozování živnosti, nebo zda mu bylo v posledních 3 letech zrušeno živnostenské oprávnění, 

b) provozuje-li živnost prostřednictvím odpovědného zástupce, uvede údaje uvedené pod písmenem a) týkající se jeho osoby, 

c) zahraniční fyzická osoba bydliště mimo území České republiky, místo pobytu v České republice (pokud byl povolen), umístění organizační složky podniku v České republice (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo) a údaje uvedené pod písmenem a) týkající se vedoucího organizační složky podniku. Je-li odpovědným zástupcem nebo vedoucím organizační složky podniku osoba s bydlištěm mimo území České republiky, uvede též místo jejího pobytu v České republice, pokud mu byl pobyt povolen, 

d) místo podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo), 

e) předmět podnikání s přesným vymezením podle živnostenského zákona, 

f) identifikační číslo, bylo-li přiděleno, 

g) provozovnu nebo provozovny, ve kterých bude provozování živnosti zahájeno bezprostředně po vzniku živnostenského oprávnění, 

h) datum zahájení provozování živnosti, pokud datum zahájení není shodné se vznikem živnostenského oprávnění, 

i) datum ukončení provozování živnosti, pokud zamýšlí provozovat živnost na dobu určitou; osoba, na kterou se vztahuje povinnost mít povolený pobyt podle (jak vyplývá z § 5 odst. 5 živnostenského zákona), může ohlásit provozování živnosti nejdéle na dobu povoleného pobytu, 

j) údaj o tom, že hodlá živnost provozovat průmyslovým způsobem.

 

b) Oznámení o zahájení/ukončení provozování živnosti v provozovně

Podnikatel je povinen zahájení a ukončení provozování živnosti v provozovně písemně oznámit příslušnému živnostenskému úřadu nejméně 3 dny předem. Podnikatel je povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních předpisů, byla řádně označena a aby pro každou provozovnu byla ustanovena osoba odpovědná za činnost provozovny.

V oznámení podnikatel uvede

a) obchodní firmu nebo název nebo jméno a příjmení,

b) identifikační číslo,

c) sídlo nebo trvalý pobyt, popřípadě místo podnikání; zahraniční osoba adresu pobytu na území České republiky, byl-li jí pobyt povolen, a umístění organizační složky podniku na území České republiky, pokud ji zřizuje,

d) adresu provozovny podléhající kolaudačnímu řízení a předmět podnikání v této provozovně,

e) druh provozovny nepodléhající kolaudačnímu řízení, její umístění a předmět podnikání v provozovně,

f) datum zahájení (ukončení) provozování živnosti v provozovně,

g) právní titul užívání provozovny. 

 

2. Ve vztahu k finančnímu úřadu:

Přihláška k daňové registraci pro fyzické osoby

* přihláška k registraci k dani z příjmů fyzických osob

* přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty

* přihláška k dani z nemovitosti

* přihláška k dani silniční

* přihláška k registraci pro plátcovy pokladny

* přihláška k registraci – odštěpné závody a provozovny

* přihláška k dani z příjmů jako plátci: 

– daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků 

– daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně 

– zajišťující daň

 

Přihláška k daňové registraci pro právnické osoby

* přihláška k registraci k dani z příjmů právnických osob

* přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty

* přihláška k dani z nemovitosti

* přihláška k dani silniční

* přihláška k registraci pro plátcovy pokladny

* přihláška k registraci – odštěpné závody a provozovny

* přihláška k dani z příjmů jako plátci: 

– daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků 

– daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně 

– zajišťující daň

 

3. Ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení:

Oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti OSVČ 

Přihláška k důchodovému a nemocenskému pojištění OSVČ

 

4. Ve vztahu k úřadu práce:

Hlášení volného pracovního místa, resp. jeho obsazení (týká se jak FO, tak PO)

 

5. Ve vztahu ke zdravotní pojišťovně:

Oznámení pojištěnce (FO) o zahájení (ukončení) samostatné výdělečné činnosti 

 

Fyzická osoba připojí k ohlášení, pokud zákon nestanoví jinak

a) v případě, že je

      1. občanem České republiky, výpis z evidence Rejstříku trestů, ne starší než 3 měsíce

      2. státním příslušníkem členského státu Evropské unie, výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný příslušným soudním nebo správním orgánem tohoto státu nebo členského státu posledního pobytu. Nevydává-li tento stát výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad, předloží fyzická osoba prohlášení o bezúhonnosti učiněné před notářem nebo orgánem členského státu, jehož je občanem, nebo před notářem nebo orgánem členského státu posledního pobytu. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce; doklad podle tohoto bodu může být nahrazen dokladem o uznání odborné kvalifikace, pokud prokazuje i splnění podmínky bezúhonnosti,

      3. občanem jiného státu než států uvedených pod body 1 a 2, výpis z Rejstříku trestů a odpovídající doklady vydané státem, jehož je fyzická osoba občanem; věta druhá bodu 2 se použije obdobně. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce, 

b) výpis z Rejstříku trestů odpovědného zástupce; je-li odpovědný zástupce státním příslušníkem členského státu Evropské unie, předkládá doklady podle písmene a) bodu 2; tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce, 

c) doklad prokazující její odbornou způsobilost, popřípadě odbornou způsobilost odpovědného zástupce, pokud ji zákon vyžaduje, 

d) je-li zahraniční fyzickou osobou, doklady o pobytu, vyplývá-li tato povinnost ze zákona pro některé zvláštní živnosti (§ 5 odst. 5); zahraniční fyzická osoba, která zřizuje na území České republiky organizační složku podniku, doklad prokazující, že má tento podnik mimo území České republiky a doklady o jeho provozování; doklad o provozování podniku nedokládá státní příslušník členského státu Evropské unie, 

e) doklad prokazující právní důvod pro užívání prostor, do nichž umístil místo podnikání, liší-li se od bydliště (§ 5 odst. 2), nebo k objektu nebo prostorám, v němž je na území České republiky umístěna organizační složka podniku zahraniční osoby; k doložení právního důvodu pro užívání prostor postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru, kde jsou prostory umístěny, případně prohlášení osoby oprávněné nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem jinak nakládat, že s umístěním souhlasí, 

f) výpis z obchodního rejstříku, ne starší než 3 měsíce, je-li v něm zapsána, 

g) doklady o skutečnostech prokazujících provozování živnosti průmyslovým způsobem, včetně vymezení činností podle § 7a odst. 3,

h) prohlášení odpovědného zástupce, že souhlasí s ustanovením do funkce, s převzetím povinností v rozsahu stanoveném tímto zákonem a s uvedením podnikatelů, u nichž je do funkce odpovědného zástupce ustanoven. Podpis na prohlášení musí být úředně ověřen, neučinil-li odpovědný zástupce prohlášení osobně před živnostenským úřadem, 

i) doklad o zaplacení správního poplatku podle zvláštního právního předpisu.

 

Doklady o vzdělání vydané v zahraničí musí být opatřeny nostrifikační doložkou podle zvláštního právního předpisu v případě dokladů o vysokoškolském vzdělání osvědčením o uznání podle zvláštního právního předpisu. Povinnost předkládat doklady opatřené nostrifikační doložkou nebo osvědčením o uznání se nevztahuje na doklady o vzdělání vydané v členském státu Evropské unie nebo předkládané osobou z tohoto státu.

Podnikatel a řemeslná živnost a změny po 1.7.2008

 

Všeobecnými podmínkami provozování živnosti fyzickými osobami jsou:

a) dosažení věku 18 let,

b) způsobilost k právním úkonům,

c) bezúhonnost.

a dále odborná způsobilost:

Odborná způsobilost pro řemeslné živnosti se prokazuje, není-li v některých případech stanoveno jinak,

a) výučním listem z příslušného tříletého učebního oboru nebo jiným dokladem o řádném ukončení příslušného tříletého učebního oboru a dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru,

b) vysvědčením o ukončení studia příslušného studijního oboru střední odborné školy, jehož délka je kratší než 4 roky, a dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru,

c) vysvědčením o maturitní zkoušce v příslušném studijním oboru střední odborné školy nebo středního odborného učiliště nebo gymnázia s předměty odborné přípravy a dokladem o vykonání dvouleté praxe v oboru, nebo

d) diplomem, vysvědčením nebo jiným dokladem o absolvování bakalářského nebo magisterského studijního programu uskutečňovaného vysokou školou v příslušné oblasti studijních oborů  a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru,

e) dokladem o uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.

 

Od roku 2006 je zjednodušen postup pro ohlášení živnosti zavedením jednotného registračního formuláře. Ohlášení živnosti je však možno stále i tzv. „po staru“, tedy bez využití jednotného kontaktního místa. Toto je možné zejména pokud živnostenský úřad odmítne ohlášení pro nějaké formální vady apod. Připomeňme si tedy, jaký je postup při ohlášení živnosti.
 

Státní příslušník členského státu Evropské unie a občan České republiky mohou prokázat odbornou způsobilost doklady o tom, že

1. po dobu 3 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení,

2. po dobu 2 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení, je-li držitelem dokladu o formální kvalifikaci, potvrzujícího vzdělání a přípravu, které jej odborně připravují pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu,

3. po dobu 2 po sobě jdoucích let v nezávislém nebo vedoucím postavení, prokáže-li uchazeč, že vykonával předmětnou činnost nejméně 3 roky v postavení zaměstnance, nebo

4. po dobu 3 po sobě jdoucích let v postavení zaměstnance, je-li držitelem dokladu o formální kvalifikaci, potvrzujícího vzdělání a přípravu, které jej odborně připravují pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu,

přičemž v případech uvedených pod body 1 a 3 nesmí být výkon předmětné činnosti ukončen více než 10 let před podáním žádosti.

(viz zákon o uznávání odborné kvalifikace)

 

Pro začínající podnikatele se výrazně snižují nároky na povinnou praxi. Pokud má živnostník vzdělání v oboru, může začít podnikat okamžitě. Vystudoval-li budoucí podnikatel příbuzný obor, nebo má potřebnou rekvalifikaci, bude mu stačit roční praxe. Ti, kdo nemají potřebné vzdělání v oboru a doloží šestiletou praxi, mohou také bez problémů začít podnikat. 

„Dále u prokazování odborné způsobilosti u řemeslných živností doklady o ukončeném vzdělání v oboru se upouští od požadavku prokazovat současně i odbornou praxi. Umožňuje se tak mladým kvalifikovaným odborníkům přístup do podnikání v řemeslných živnostech a podporuje se rozvoj vzdělanosti. 
 
Nadále se kromě práva státních příslušníků Evropské unie a občanů České republiky doložit odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace uznávacím orgánem umožňuje těmto osobám doložit odbornou způsobilost živnostenskému úřadu přímo doklady získanými nebo uznanými v jiném státě Evropské unie v návaznosti na přílohu č. IV směrnice 2005/36/ES a na zákon o uznávání odborné kvalifikace. Pro snazší orientaci se příslušné doklady v případech, kdy česká právní úprava není liberálnější než požadavky směrnice, uvádějí odkazem na § 7 odst. 5 živnostenského zákona. Naopak v případech, kdy česká právní úprava v § 22 písm. f) v návaznosti na § 7 odst. 4 stanoví požadavky na praxi v oboru pro řemeslné živnosti liberálněji (postačí 6 let jakékoliv praxe v oboru), navrhuje se pro jednoznačnost postup podle této úpravy a přísnější úprava dle § 7 odst. 5 se neaplikuje. 
 
Odbornou způsobilost pro řemeslné živnosti lze i nadále nahradit vzděláním v příbuzném oboru a praxí v oboru. Praxi v oboru se navrhuje snížit na jeden rok a to u všech stupňů vzdělání, pro urychlení přístupu do podnikání. Odbornou způsobilost lze též nahradit dokladem o rekvalifikaci v kombinaci s jednoroční praxí v oboru. Výrazně se tak zohledňuje vzdělávání v profesi oproti kvalifikaci dosažené praxí v oboru. V návaznosti na citovaný zákon se upouští od specifické úpravy prokazování odborné způsobilosti pro řemeslné živnosti kvalifikační zkouškou vykonanou před komisí složenou ze zástupců živnostenského úřadu, příslušné střední odborné školy nebo učiliště a živnostenského společenstva. Terminologicky se úprava slaďuje se školským zákonem, zákonem o vysokých školách a zvláštními právními předpisy upravujícími další vzdělávání. Definice praxe v oboru je ze systémového hlediska nově uváděna v § 7. Upouští se od specifické úpravy praxe v oboru konané v průběhu základní a náhradní služby v ozbrojených silách nebo v civilní službě.“1
 
1 citováno z důvodové zprávy k novele živnostenského zákona

V dalším příspěvku se podíváme na povinnosti ve vztahu ke správním orgánům.

Povinnosti ve vztahu k občanským průkazům

 

Základní povinností každého držitele občanského průkazu je povinnost tento průkaz s přihlédnutím ke všem okolnostem a poměrům chránit před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. Zejména se při nedodržení této povinnost nelze dovolávat jeho zneužití jinou osobou. Pokud jsme si ho například řádně nezabezpečili, nebudeme moct tvrdit, že občanský průkaz byl zneužit třetí osobou bez našeho vědomí. Naopak takové jednání může být přičítáno skutečně vlastníku občanského průkazu. V případě, že dojde k poškození, zničení, ztrátě, odcizení nebo jeho zneužití, pak toto musí její vlastník ohlásit neprodleně kterémukoliv obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu. Pouze v případě odcizení občanského průkazu je možno ohlásit tuto skutečnost též policii.

Obecně známou povinností je nutnost požádat o vydání nového občanského průkazu do 15 pracovních dnů v zákonem uvedených situacích. Těmi jsou:

1. skončení platnosti občanského průkazu, protože skončila platnost občanského průkazu uplynutím doby v něm vyznačené, nebo ohlášením jeho ztráty, odcizení, poškození nebo zničení, nebo rozhodnutím obecního úřadu o skončení jeho platnosti

2. po obdržení oddacího listu (tzn. při změně rodinného stavu),

3. po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství (opět změna rodinného stavu),

4. po obdržení úmrtního listu manžela,

5. po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo změněno jméno, popřípadě jména, příjmení, nebo bylo přiděleno nové rodné číslo,

6. po dni, kdy ohlásil změnu místa trvalého pobytu nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu,

7. po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla občanovi omezena způsobilost k právním úkonům, nebo

8. po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl občanovi uložen trest zákazu pobytu.

Pokud zákon stanoví povinnost požádat v uvedených případech o vydání nového občanského průkazu, pak musí existovat i situace, kdy je osoba povinna svůj občanský průkaz odevzdat obecnímu úřadu. Tyto důvody zná zákon dva. Občan musí odevzdat do 15 pracovních dnů občanský průkaz obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vydal, nebo matričnímu úřadu podle místa trvalého pobytu, jestliže ukončil trvalý pobyt na území České republiky, pozbyl státní občanství nebo bylo prokázáno, že mu byl občanský průkaz vydán neoprávněně. Vedle toho musí rovněž při převzetí nového občanského průkazu odevzdat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu dosavadní občanský průkaz, potvrzení o občanském průkazu, potvrzení o změně místa trvalého pobytu a potvrzení o změně údajů zapisovaných do občanského průkazu, pokud mu byly vydány.

Vedle uvedených povinností může obecní úřad stanovit povinnost dostavit se ve stanovené lhůtě na vyzvání k obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k vydání občanského průkazu nebo matričnímu úřadu podle místa jeho trvalého pobytu za účelem provedení úkonů souvisejících s vydáním občanského průkazu.

Jak jsme si však řekli povinnosti nestíhají pouze vlastníky občanských průkazů, ale v určitých situacích i třetí osoby ve vztahu k občanskému průkazu jiné osoby. Proto každý, kdo nalezne cizí občanský průkaz, potvrzení o občanském průkazu, potvrzení o změně místa trvalého pobytu nebo potvrzení o změně údajů zapisovaných do občanského průkazu, je povinen je odevzdat neprodleně kterémukoliv obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu anebo policii. Stejnou povinnost má i občan, který ohlásil ztrátu nebo odcizení svého občanského průkazu, jestliže dosavadní občanský průkaz nalezne nebo jej získá zpět jinak.

Každý, kdo má v držení občanský průkaz zemřelého občana nebo občana prohlášeného za mrtvého, je povinen jej odevzdat bezodkladně nejbližšímu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo matričnímu úřadu. Stejně tak opatrovník je povinen odevzdat občanský průkaz občana, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům, do 15 dnů ode dne, kdy usnesení soudu o jeho jmenování nabylo právní moci, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který občanský průkaz vydal, nebo matričnímu úřadu podle místa trvalého pobytu občana.

Tyto povinnosti třetích osob jsou určitou zárukou, že nedojde k zneužití občanských průkazů třetích osob.

 

Zbyněk Bouda, student 4 ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Postup při žádosti o informace

 

Nejprve co se týče formy žádosti, pak platí, že žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací (tedy např. elektronickou poštou).

Není-li žadateli na ústně podanou žádost informace poskytnuta anebo nepovažuje-li žadatel informaci poskytnutou na ústně podanou žádost za dostačující, je třeba podat žádost písemně. Taková žádost je považována za podanou dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt.

Zásadní otázkou pak je, co musí taková žádost obsahovat, aby byla posuzována dle zákona o informacích a nejen jako prostá žádost (kde není tak vstřícný režim jejího vyřizování). Ze žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona. Fyzická osoba uvede v žádosti jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště a adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště. Právnická osoba uvede název, identifikační číslo, adresu sídla a adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla. Adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa. Je-li pak žádost učiněna elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu, pokud ji povinný subjekt zřídil. Pokud adresa elektronické podatelny není zveřejněna, postačí podání na jakoukoliv elektronickou adresu povinného subjektu. Do jisté míry lze říci, že toto jsou jediné formální náležitosti žádosti. Nejsou náročné, proto neobsahuje-li je žádost, není žádostí ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Povinný subjekt s žádostí naloží různě podle odlišných situací. Povinný subjekt posoudí žádost po formální stránce a:

a) brání-li nedostatek údajů o žadateli postupu vyřízení žádosti o informaci podle tohoto zákona, vyzve žadatele ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti, aby žádost doplnil; nevyhoví-li žadatel této výzvě do 30 dnů ode dne jejího doručení, žádost odloží,

b) v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne o odmítnutí žádosti,

c) v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli,

d) pokud není žádost odmítnuta, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění.

Z určitých závažných důvodů může povinný subjekt lhůtu prodloužit až o deset dní.

Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části s výjimkou případů, kdy se žádost odloží(jak bylo naznačeno v předchozím odstavci). Pokud nebylo žádosti vyhověno z důvodů ochrany obchodního tajemství nebo ochrany práv třetích osob k předmětu práva autorského podle, musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství nebo kdo vykonává majetková práva k tomuto předmětu ochrany práva autorského, je-li tato osoba povinnému subjektu známa.

Takový postup orgánu musí být samozřejmě přezkoumatelný. Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání. Povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání a nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání povinným subjektem. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15 pracovních dnů ode dne doručení rozkladu povinnému subjektu. Lhůtu nelze v tomto případě prodloužit. V krajním případě poté lze odmítnutí žádosti soudně přezkoumat. Při takovém přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

Jinou možností je podání stížnosti na postup orgánu při vyřizování žádost o informace k orgánu nadřízenému a to písemně či ústně a to do 30 dnů od doručení sdělení nebo do 30 dnů od uplynutí lhůty pro podání informace. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že postup povinného subjektu potvrdí, nebo povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Tento postup však nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti.

Závěrem jedno upozornění. Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. V případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Pokud takovou informační povinnost nesplní, ztrácí povinný subjekt nárok na náhradu nákladů. Poskytnutí informace je však podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta podle věty druhé neběží. Toto opatření má omezit nedůvodné, šikanózní a kverulantské žádosti o informace.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Co se můžeme dozvědět od státních orgánů?

 

V otázce povinných subjektů je zdánlivě jasno. Zákon je vymezuje jako státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, přičemž takové subjekty poskytují informace vztahující se k jejich působnosti. Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Zde už si tak jisti vymezením nejsme. Judikatura např. řešila otázku, zda i státní podnik je takovýmto povinným subjektem a postavila se k této otázce vyhýbavě, konstatováním, že to je možné, ale ne bezpodmínečně nutné.

Na druhé straně je poměrně jasně vymezena otázka oprávněných subjektů, tedy osob, které mohou v režimu uvedeného zákona informace požadovat. Jsou jimi všechny fyzické i právnické osoby, přičemž omezení je možné např. v některých zvláštních zákonech (např. v zákoně o obcích).

Nejsložitější otázkou je, co vše musí „úřady“ zveřejňovat. Zákon nejprve vymezuje pozitivní výčet, takže každý povinný subjekt musí pro informování veřejnosti ve svém sídle a svých úřadovnách zveřejnit na místě, které je všeobecně přístupné, jakož i umožnit pořízení jejich kopie, tyto informace:

a) důvod a způsob založení povinného subjektu, včetně podmínek a principů, za kterých provozuje svoji činnost,

b) popis své organizační struktury, místo a způsob, jak získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či jiné dožádání anebo obdržet rozhodnutí o právech a povinnostech osob,

c) místo, lhůtu a způsob, kde lze podat opravný prostředek proti rozhodnutím povinného subjektu o právech a povinnostech osob, a to včetně výslovného uvedení požadavků, které jsou v této souvislosti kladeny na žadatele, jakož i popis postupů a pravidel, která je třeba dodržovat při těchto činnostech, a označení příslušného formuláře a způsob a místo, kde lze takový formulář získat,

d) postup, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů, a to včetně příslušných lhůt, které je třeba dodržovat,

e) přehled nejdůležitějších předpisů, podle nichž povinný subjekt zejména jedná a rozhoduje, které stanovují právo žádat informace a povinnost poskytovat informace a které upravují další práva občanů ve vztahu k povinnému subjektu, a to včetně informace, kde a kdy jsou tyto předpisy poskytnuty k nahlédnutí,

f) sazebník úhrad za poskytování informací,

g) výroční zprávu za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací,

h) adresu elektronické podatelny,

případně i některé další informace v zákoně uvedené, již ne tak pro běžného občana důležité, a dále ve svých úředních hodinách zpřístupnit, tak aby z nich mohly být pořizovány kopie, výpisy či opisy

i) právní předpisy vydávané v rámci jejich působnosti,

j) seznamy hlavních dokumentů, zejména koncepční, strategické a programové povahy, které mohou být poskytnuty podle tohoto zákona včetně případných návrhů licenčních smluv.

Zákon se však nevztahuje na poskytování celé řady informací, například informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, dále se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací, informací, které jsou předmětem obchodního tajemství (což je z důvodu veřejné kontroly do určité míry omezeno např. u veřejných zakázek), či k ochraně důvěrných majetkových poměrů. Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Povinný subjekt může dále omezit poskytnutí informace, pokud:

a) se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, nebo

b) jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím.

V případě, že existuje důvod k omezení práva na informace, poskytne povinný subjekt požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon.

Toto je pouze základní přehled, do kterého zasahuje množství pro běžného občana již ne tak zásadních výjimek. V příští části se zaměříme na postup při získávání informací od povinných subjektů.

 

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Veřejný ochránce práv

 

Veřejný ochránce práv byl u nás zřízen zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). První veřejný ochránce práv byl zvolen 12. prosince roku 2000 a reprezentantem tohoto institutu se stal JUDr. Otakar Motejl, který tuto funkci vykonává dodnes.

Obecně bývá tento institut vnímán jakožto prostředek, který zlepšuje vztah občana a státní moci. Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Zákon obsahuje pozitivní i negativní vymezení jeho působnosti. Jeho působnost se tak nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, Nejvyšší kontrolní úřad, zpravodajské služby České republiky, orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů. 

Ombudsman je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období 6 let, přičemž může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu – tedy každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Jeho funkce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Nesmí být také členem politické strany či politického hnutí. Veřejný ochránce práv je totiž nezávislou a nestrannou osobou. 

Právní úprava postavení ombudsmana vychází v současné době především z oprávnění navrhovat jistá řešení či opatření k nápravě, doporučit vydání, změnu, zrušení právního nebo vnitřního předpisu, nicméně on samotný není nadán žádnými rozhodovacími pravomocemi. 

Nyní k jednotlivým oprávněním veřejného ochránce práv: 

1) oprávnění vstupovat do prostor úřadů, právo na informace

– z ust. §15 vyplývá, že veřejný ochránce práv (popř. pověřený zaměstnanec Kanceláře ochránce) je oprávněn vstupovat do všech prostor úřadů, nahlížet do spisů, klást otázky jednotlivým zaměstnancům úřadů, a naopak příslušné úřady jsou povinny mu na jeho žádost poskytnout potřebná vysvětlení a informace. 

2) návrhy na změnu předpisů

– ombudsman je oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu, o těchto doporučeních – pokud jde o právní předpisy – informuje Poslaneckou sněmovnu. 

Ombudsman je povinen vést statistiku přijatých a vyřízených podnětů. V průběhu roku 2007 se na veřejného ochránce práv obrátili občané s 6 062 podněty. Nejvýraznější nárůst počtu stížností byl zaznamenán v oblasti práva sociálního zabezpečení. Veškeré další a podrobné informace naleznete přímo na webových stránkách veřejného ochránce práv – www.ochrance.cz. Na těchto stránkách najdete také formulář k podnětu.

 

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Nastanou změny v nemocenském pojištění podle nového zákona – dávky nemocenského pojištění

Dnes se zaměříme na část, která je pro běžného zaměstnance jistě zajímavější – na dávky nemocenské. Nejprve si tak musíme vymezit, kdy má vůbec zaměstnanec (tak jak jsme si ho vymezili minule) nárok na dávku nemocenské. Nárok na dávku vzniká, jestliže podmínky pro vznik nároku na dávku byly splněny v době pojištění nebo v době přerušení pojištění, tj. v době pracovního volna bez náhrady příjmu nebo služebního volna nebo v době rodičovské dovolené, s výjimkou doby, za kterou zaměstnanci náleží peněžitá pomoc v mateřství. Rozhodující je tak okamžik vzniku tohoto nároku, nikoli naplňování podmínek po celou dobu, kdy máte dávku nemocenské pobírat (tzn. že pokud v průběhu nemoci skončí váš pracovní poměr, pak to nemá na výplatu nemocenské vliv). Velmi zajímavé je ustanovení, které se vyrovnává s více zaměstnáními jednoho subjektu. V případě souběhu pojištění se podmínky pro vznik nároku na dávku posuzují v každém pojištění samostatně. Je-li nárok na tutéž dávku, s výjimkou vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství, současně z více pojištění, náleží dávka ze všech pojištění jen jednou, což neodpovídá stávající právní úpravě.

Zpřísnění nacházíme i v úpravě další otázky – ochranné lhůty. To je zvláštní překlenovací institut, kdy má zaměstnanec nárok na nemocenskou i v určité lhůtě po skončení zaměstnaneckého poměru (opět v širokém chápání zákona o nemocenském pojištění). Nemocenské tak náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo k nařízení karantény došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Ochranná lhůta činí 7 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění; pokud však pojištění trvalo kratší dobu, činí ochranná lhůta jen tolik kalendářních dnů, kolik dnů pojištění trvalo. Dříve, přesně řečeno do konce roku 2007 (takže toto novum není věcí až schváleného zákona, ale již novelizací toho stávajícího) byla délka ochranné lhůty celých 42 dní.

K otázce výše nemocenského nutno uvést, že její výpočet je poměrně složitý. Jednoznačné je snad jen ustanovení o vzniku nároku na nemocenskou, která neudělá příliš radosti, které říká, že nárok na nemocenské má pojištěnec, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, trvá-li dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa déle než 14 kalendářních dní. Podpůrčí doba však zaniká nejpozději po roce (380 dní) V současné době náleží nemocenská po 3 dnech dočasné pracovní neschopnosti. Při přijímání této úpravy bylo otázkou možné kompenzace z jiných zdrojů – např. ze strany zaměstnavatele.

Bez zásadních změn pak zůstávají postupy pro výpočet nemocenského. Výše nemocenského za kalendářní den činí

a) 60 % denního vyměřovacího základu do 30. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény,

b) 66 % denního vyměřovacího základu od 31. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény do 60. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény,

c) 72 % denního vyměřovacího základu od 61. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény.

Vyměřovací základ se vypočte tak, že pro výpočet nemocenského se do částky první redukční hranice se počítá 90 %, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice se počítá 60 %, z částky nad druhou redukční hranici do třetí redukční hranice se počítá 30 % a k částce nad třetí redukční hranici se nepřihlíží. Musíme si pak stanovit výši redukčních hranic. Ty jsou odvozeny ze zákona o důchodovém pojištění a to tak, že první redukční hranice je jednou třicetinou součinu všeobecného vyměřovacího základu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se výše redukčních hranic stanoví, a přepočítacího koeficientu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu, druhá redukční hranice 1,5násobek částky první redukční hranice, třetí redukční hranice 3násobek částky první redukční hranice. Jak vidno, tento postup je velmi složitý. Naznačená konstrukce nechť tedy slouží jen pro představu a přibližnou kontrolu toho, co Česká správa sociálního zabezpečení vyčíslí.

V podstatě zachovány zůstávají důvody neposkytnutí nemocenské. Nárok na nemocenské nemá pojištěnec, který si úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost, dále pojištěnec, kterému v době dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény vznikl nárok na výplatu starobního důchodu, pokud pojištěná činnost skončila přede dnem, od něhož mu vznikl nárok na výplatu starobního důchodu; nárok na nemocenské v tomto případě zaniká posledním dnem přede dnem, od něhož mu vznikl nárok na výplatu starobního důchodu. Nárok nemá také pojištěnec, u něhož vznikla dočasná pracovní neschopnost nebo byla nařízena karanténa, a to v době útěku z místa vazby nebo v době útěku odsouzeného z místa výkonu trestu odnětí svobody.

Dále je možné nemocenskou snížit z různých důvodů. Výše nemocenského za kalendářní den činí 50 % výše nemocenského, jestliže si pojištěnec přivodil dočasnou pracovní neschopnost zaviněnou účastí ve rvačce; rvačkou se zde rozumí vzájemné napadení či zápas dvou nebo více osob, nejde-li o sebeobranu nebo pomoc napadenému, nebo jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných prostředků nebo psychotropních látek, nebo konečně při spáchání úmyslného trestného činu nebo úmyslně zaviněného přestupku.

Na základě výše zmíněného můžeme konstatovat určité zpřísnění oproti současnému režimu. O tom, že tato opatření prospějí státní kase, pochybovat patrně nemusíme. Ale neovlivní i náš přístup ke zdraví?

Nastanou změny v nemocenském pojištění podle nového zákona – podmínky nemocenského pojištění

Nový zákon především mění svou strukturu a zahrnuje problematiku, která je dnes rozdělena do více zákonů. Precizuje i procesní stránku – tedy řízení ve věcech pojištění. Jinak ale na úvod můžeme říct, že zůstávají čtyři základní pilíře nemocenského pojištění a to nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, ošetřovné (dnes v podobě péče o dítě do 10 let nebo jinou blízkou osobu za podmínek stávajícího zákona) a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství. Rovněž v podobném duchu rozděluje povinné osoby na zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné. Zaměstnance ve smyslu tohoto zákona musíme chápat šířeji než v pracovním právu (zákon vyjmenovává pod 15 body osoby, které spadají do kategorie zaměstnanců a jsou tak povinni k účasti na nemocenském pojištění, z nejběžnějších jsou to zaměstnanci v pracovním poměru,příslušníci Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky, Celní správy České republiky, Vězeňské služby České republiky, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace a vojáci z povolání, státní zaměstnanci podle služebního zákona, zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti (nikoliv už podle dohody o provedení práce a další). Pro osoby samostatně výdělečně činné zůstává v platnosti fakt, že nemocenské pojištění je pouze dobrovolné, a to za podmínky, že vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky anebo mimo území České republiky, avšak na základě oprávnění vyplývajících z právních předpisů České republiky a poté tato osoba podala přihlášku k účasti na pojištění na předepsaném tiskopisu. Pro OSVČ dále platí, že jestliže vykonává souběžně několik samostatných výdělečných činností, je z nich pojištěna jen jednou. Pojištění vzniká osobě samostatně výdělečně činné dnem, který uvedla v přihlášce k účasti na pojištění, nejdříve však dnem, ve kterém byla přihláška podána. Pokud však osoba samostatně výdělečně činná podá přihlášku k účasti na pojištění do 8 kalendářních dnů ode dne zahájení (případně znovuzahájení) samostatné výdělečné činnosti, vzniká pojištění dnem uvedeným v přihlášce, i když tento den předchází dni, ve kterém byla přihláška podána, nejdříve však dnem zahájení (opět případně znovuzahájení) samostatné výdělečné činnosti.

Odhlédneme-li od nepatrných odchylek pro některé zvláštní situace (povinnost pojištění i v některých případech, kdy zaměstnání netrvá ani 15 dní apod.) pak platí, že zaměstnanci jsou účastni pojištění, jestliže

a) vykonávají zaměstnání

1. na území České republiky; za výkon zaměstnání na území České republiky se považuje i přechodný výkon práce mimo území České republiky, je-li místo výkonu práce trvale v České republice, nebo

2. v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně pojištěni podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají trvalý pobyt na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie,

b) zaměstnání trvalo nebo mělo trvat aspoň 15 kalendářních dnů a

c) sjednaná částka započitatelného příjmu z tohoto zaměstnání za kalendářní měsíc činí aspoň částku rozhodnou pro účast na pojištění (tedy určitá hodnota příjmu, která v návrhu zákona činí 2000 Kč, přičemž vláda ji má vždy k 1.1. upravovat).

Zůstává rovněž v platnosti teze, že vykonává-li zaměstnanec více zaměstnání, z nichž každé zakládá účast na pojištění, je pojištěn z každého z těchto zaměstnání.

Specificky zákon upravuje pro každou skupinu „zaměstnanců“ i počátek nemocenského pojištění. Základem je informace, že tento počátek se váže na skutečný den nástupu do zaměstnání, služby, výkonu práce, může se tak lišit od nástupního dne dle pracovní smlouvy.

Příště se zaměříme na možná zajímavější část nemocenského pojištění – na jeho dávky.